25 Cdo 1978/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1978/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně R.A.P. p., s. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované K. p., a.s, zastoupené advokátem, o 27.500.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 67/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 9 Cmo 287/2006-253, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Žalobkyně se na základě pojistné smlouvy domáhala na pojišťovně nevyplacené části pojistného plnění s tím, že v důsledku požáru došlo k poškození její budovy, v níž byl uskladněn materiál v celkové hodnotě 26.000.000,- Kč.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 2 Cm 67/2001-215, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 2 Cm 67/2001-228, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.747.630,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 15. 4. 2005 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky 22.118.037,- Kč s příslušenstvím, úroku z prodlení ve výši 18% z částky 4.034.168,- Kč od 31. 5. 1998 do 15. 4. 2005 a úroku z prodlení ve výši 16% z částky 1.747.630,- Kč od 15. 4. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co na pojistném plnění za poškozenou budovu skladu byla žalobkyni pravomocně přiznána částka 1.148.482,- Kč s příslušenstvím (částečným rozsudkem ze dne 4. 11. 2003, č. j. 2 Cm 67/2001-85, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. 2 Cm 67/2001). Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 27. 11. 1997 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění budovy ve Z. a vlastních zásob na pojistnou částku 50 mil. Kč, mimo jiné i pro riziko vzniku požáru. Dne 16. 2. 1998 došlo v důsledku požáru k poškození této budovy a zásob, žalobce dne 24. 2. 1998 uplatnil u pojišťovny právo na pojistné plnění, pojišťovna skončila šetření dne 30. 3. 2005 a následně vyplatila za poškozené zásoby částku 2.286.543,- Kč a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Výši dále požadovaného pojistného plnění soud stanovil úvahou ve smyslu ust. § 136 o. s. ř., když z výpovědi soudního znalce Ing. Z. F., CSc., ustanoveného k objasnění tržní hodnoty zboží, vyplynulo, že není dostatek informací ke zjištění tržní ceny, a ani ostatní znalecké posudky předložené v řízení nejsou spolehlivým podkladem pro toto zjištění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedoložila řádně rok výroby poškozených předmětů, i s ohledem na pravděpodobnou sníženou prodejnost tohoto zboží, vyšel soud při stanovení výše pojistného plnění v souladu s čl. 7 pojistných podmínek z dolního kraje intervalu časové hodnoty zboží (4.034.173,- Kč), kterou určil přibližným cenovým rozmezím ustanovený znalec Ing. F. Protože pojišťovna již vyplatila žalobkyni částku 2.286.543,- Kč, přiznal soud dále pojistné plnění ve výši 1.747.630,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl.


K odvolání žalobkyně do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2007, č. j. 9 Cm 287/2006-253, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám v odvolání uvedl, že postup soudu podle ust. § 136 o. s. ř. je na místě v situaci, kdy právní základ nároku je bezpečně prokázán, ale určení výše nároku činí potíže, přičemž základem úvahy soudu je zjištění výchozích skutečností, které v daném případě vyplývají zejména ze znaleckých posudků a listinných důkazů. Dovodil-li soud prvního stupně, že právní základ nároku je nesporný, avšak nelze na základě provedených důkazů jednoznačně vymezit rozsah pojistného plnění, neboť znalecký posudek Ing. K., doc. M. a další předložené posudky nedávají spolehlivý podklad pro určení výše škody, nepochybil, vzal-li tyto skutečnosti za základ vlastní úvahy včetně té, že sortiment poškozeného zboží byl téměř neprodejný. Odvolací soud i s ohledem na trestní řízení probíhající v době šetření pojišťovny se ztotožnil s vyhodnocením počátku prodlení s úhradou pojistného plnění a námitky žalobkyně v tomto směru neshledal důvodnými.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení výše škody, kterou soud určil vlastní úvahou za situace, kdy zamítl návrhy žalobce na další dokazování. Nebyl proveden zejména důkaz obsahem trestních spisů o trestním stíhání jednatele žalující společnosti, v němž se nacházejí též výpovědi znalců včetně Ing. F., jehož výpověď je v rozporu s posudkem, z něhož Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel. Soudům vytýká, že nezkoumaly přiměřenost doby šetření pojistné události, a proto chybně stanovily výši příslušenství žalované pohledávky. Poukazuje na odhady výše škody ve všech třech znaleckých posudcích s tím, že soud měl vycházet z posudku ing. K., který je jedině správný. Nesouhlasí s hodnocením těchto posudků a namítá, že soudy se nevypořádaly s dalšími návrhy na doplnění dokazování, které směřovaly k důkazní hodnotě těchto znaleckých posudků . Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka namítá spíše nesprávné hodnocení důkazů, příp. to, že soudy neprovedly další navržené důkazy. Poukazuje na to, že tyto výhrady představují dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., ke kterým nelze při posuzování přípustnosti podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť žádná z dovolatelem vymezených otázek není způsobilá založit přípustnost pro zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3. o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Žalobkyně spatřuje otázku zásadního právního významu ve stanovení výše nároku. Určení výše škody, která je východiskem i pro výši pojistného plnění, se odvíjí od konkrétních skutkových okolností toho kterého případu, a nejde tedy o otázku zobecnitelnou pro širší okruh případů, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.


Rozsah škody na požárem poškozených či zničených předmětech závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř., tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud soud dospěl k závěru, že ani v jednom z posudků, jimiž byl proveden důkaz, nebyla spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na stáří předmětů, časový odstup od škodné události a pravděpodobnou neprodejnost tohoto zboží, nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle své úvahy ve smyslu ust. 136 o. s. ř. na základě údajů čerpaných ze znaleckého posudku, který vyhodnotil jako nejpřesvědčivější, a svůj postup též náležitě odůvodnil. Účelem dovolacího řízení není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle ust. § 136 o. s. ř., a nelze proto této otázce přisuzovat zásadní právní význam.


Výhradou nesprávného hodnocení důkazů dovolatelka soudům vytýká nesprávná skutková zjištění (o výši škody způsobené požárem na uskladněném zboží). Tato námitka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť se týká hodnocení důkazů a skutkových zjištění, a je tak uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.


Stejně tak výhrada neprovedení dalších důkazů k otázce výše škody a rovněž námitka, že nebyl proveden důkaz obsahem trestního spisu, což je podle dovolatelky vadou řízení, nemůže představovat otázku způsobilou založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nehledě k tomu, že důkaz celým trestním spisem se neprovádí, závisí potřebnost či účelnost navrženého dokazování na posouzení konkrétních okolností případu a konkrétního průběhu soudního řízení, přičemž zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného i na jiné obdobné případy, je v podstatě vyloučeno (nemá tzv. judikatorní přesah). Nejde-li o otázku, kterou lze mít za zásadně významnou, k případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.


Pokud jde o námitky týkající se výše přisouzeného příslušenství pohledávky v závislosti na skončení šetření pojistné události pojišťovnou, pro závěr o nepřiměřenosti doby šetření, jak jej namítá dovolatelka, není ve spise skutkový podklad, a tudíž ani tato námitka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.


Ze uvedených důvodu je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 10.000,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 3. 4. 2007/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 10. 7. 2007), v částce 300,- Kč; celkem má tedy žalovaný právo na částku 10.300,- Kč. Výsledná částka 10.300,- Kč byla následně zvýšena o 19% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 12.257,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. července 2009





JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu