25 Cdo 197/2010
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 14 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 104 odst. 2 o. s. ř.




25 Cdo 197/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. F. N. , zastoupeného Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 200/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 24 Co 218/2009-185, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 24 Co 218/2009-185, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. března 2009, č. j. 9 C 200/2008-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. 3. 2009, č. j. 9 C 200/2008-162, zamítl žalobu na zaplacení 330.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhrady škody, která měla podle žaloby vzniknout tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí živnostenského úřadu byla žalobci v období od 1. 12. 2006 do 1. 11. 2007 znemožněna podnikatelská činnost, vyzval soud žalobce k doplnění žalobních tvrzení a předložení důkazů o tom, že uplatnil vůči žalované žádost o náhradu škody. Žalobce nedoložil, že by podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen zákon ), uplatnil svůj nárok na náhradu škody u příslušného úřadu, soud proto již dále neprováděl důkazy stran uplatněného nároku a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyla splněna podmínka předběžného projednání nároku u žalované.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 24 Co 218/2009-185, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 7. 2009, č. j. 24 Co 218/2009-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že žalobce nesplnil hmotněprávní podmínku stanovenou v § 14 odst. 3 zákona spočívající v předběžném uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím u příslušného úřadu, jímž je v daném případě Ministerstvo průmyslu a obchodu [§ 14 odst. 1 za použití § 6 odst. 1 a 2 písm. b) zákona], neboť nárok uplatnil přímo u soudu, přičemž ani po výzvě a poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. neprokázal, že by tak učinil. S poukazem na speciální úpravu obsaženou v § 14 a 15 zákona odvolací soud odmítl názor žalobce, že nárok na náhradu škody byl uplatněn u žalované nejpozději doručením žaloby, které má hmotně právní účinky požadovaného uplatnění nároku, neboť zákon stanoví zvláštní postup uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu a nepřipouští z něho výjimku; smyslem tzv. předběžného uplatnění nepochybně je poskytnout státu možnost posoudit oprávněnost nároku a uspokojit jej, aniž by bylo třeba podávat žalobu. Jestliže tedy žalobce nedodržel zákonný postup pro uplatnění nároku, nemohla být žaloba již z tohoto důvodu úspěšná a soud nebyl oprávněn zabývat se vlastními předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatel namítá, že způsob, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s procesní povinností důkazní, resp. s povinností prokázat tvrzené skutečnosti, je v rozporu s principy vyjádřenými příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Podle dovolatele byl nárok u žalované uplatněn nejpozději doručením žaloby, které má hmotněprávní účinky požadovaného uplatnění nároku, a žaloba byla podána důvodně. Navíc podle dovolatele je nedostatek uplatněného nároku, tak jak vyžaduje ustanovení § 14 odst. 1 zákona, odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který bylo možné v průběhu řízení zhojit, žalobce mohl být soudem prvního stupně vyzván v rámci jeho poučovací povinnosti k uplatnění svého nároku a v případě nevyhovění pak bylo možné pokračovat v řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť přijetím názoru žalobce, že nárok byl uplatněn u žalovaného nejpozději doručením žaloby, by docházelo k obcházení smyslu zákonem stanovené specifické úpravy formy jedině možného uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu spočívající v jednoznačně stanoveném pořadí posloupnosti jednotlivých procesních úkonů. Úvaha žalobce o doručení žaloby, jež má hmotněprávní účinky požadovaného uplatnění nároku, je neudržitelná a činila by specifickou právní úprava nadbytečnou. Současně namítá, že nejsou splněny ani hmotněprávní předpoklady pro přiznání žalobcem požadované náhrady škody, když Obecní živnostenský úřad postupoval v souladu se zákonem a mezi jeho postupem a tvrzeným vznikem škody nelze dovodit příčinnou souvislost.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud vyložil ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nesprávně a v rozporu s ustálenou soudní praxí; z tohoto důvodu je pak i důvodné.

Podle § 14 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle § 14 odst. 2 byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány. Podle § 14 odst. 3 uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je sice obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, neboť poškozený se může se svým nárokem obrátit na soud pouze tehdy, jestliže do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok příslušným úřadem plně uspokojen, jde však o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Jak ostatně již dříve soudní praxe dovodila a jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 3 zákona, byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o.s.ř. a namístě je postup soudu podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např. Zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

Jestliže v projednávané věci nárok na náhradu škody odůvodněné nezákonným rozhodnutím nebyl před podáním žaloby u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl soud po marném opatření k odstranění tohoto nedostatku postupovat podle § 104 odst. 2 o.s.ř. a řízení zastavit; jelikož však namísto toho o žalobcově nároku věcně rozhodl a žalobu zamítl, vyložil ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nesprávně. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu