25 Cdo 1960/2002
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy: § 415 předpisu č. 40/1964Sb., § 420 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1960/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 96/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2002, č. j. 23 Co 185/2002 - 276, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2002, č. j. 23 Co 185/2002 - 276, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 106.800,- Kč potvrzen, ve výroku o platební povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 21 % úrok z částky 24.000,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě škody na zdraví částku 231.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 20. 4. 1996 při zápase první České ligy karate v P. utrpěl úraz s trvalými následky, který mu způsobil žalovaný porušením pravidel karate. Žalobce požadoval náhradu za bolestné ve výši 21.000,- Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 210.000,- Kč.

Mezitímní rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 1999, č. j. 10 C 96/97 - 117, jímž bylo rozhodnuto tak, že žaloba je co do základu po právu, neboť byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2000, č. j. 23 Co 317/99 - 163, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení; odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný porušil pravidla karate, a za škodu vzniklou žalobci by odpovídal v případě, že bude prokázána přímá příčinná souvislost mezi zraněním žalobce při zápase dne 20. 4. 1996 a poškozením zdraví.

Okresní soud v Příbrami znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 2. 2002, č. j. 10 C 96/97 - 252, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na bolestném 13.200,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 192.000,- Kč, žalobu o zaplacení 21 % úroku z částky 13.200,- Kč od 20. 3. 1997 do zaplacení a 21 % úroku z částky 192.000,- Kč od 20. 3. 1997 do zaplacení zamítl, řízení o zaplacení dalších částek 7.800,- Kč s 21 % úrokem od 5. 5. 1997 do zaplacení a 18.000,- Kč s 21 % úrokem od 5. 5. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Po doplnění řízení vycházel ze zjištění, že dne 20. 4. 1996 nastoupil žalobce k zápasu ve sportovním karate proti žalovanému, který v průběhu boje použil nedovolenou techniku, a v důsledku toho žalobce utrpěl velmi vážná poranění, edém mozku, pohmoždění břicha, krvácení ve třetí a čtvrté komoře mozkové. Opakovaně ztratil vědomí, přímo na zápasišti byl resuscitován, přičemž po částečné stabilizaci zdravotního stavu byl v květnu 1996 přeložen z p. nemocnice do Fakultní nemocnice v P.; v pracovní neschopnosti byl do 16. 9. 1996. Soud prvního stupně s poukazem na závěry znaleckého posudku znalce profesora S. dovodil, že současný zdravotní stav žalobce je jednoznačně v příčinné souvislosti s poraněním způsobeným mu žalovaným dne 20. 4. 1996, protože jeho předchozí zranění z února 1996, kdy byl při zápase sportovního karate udeřen soupeřem do obličejové části, nemělo ze zdravotního hlediska žádný vliv. Dospěl k závěru, že žalovaný za škodu vzniklou žalobci odpovídá podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný tím, že nedodržel pravidla soutěže sportovního karate (konkrétně čl. 6 a 8, bod 1, písm. b/ a f/), porušil prevenční povinnost vyplývající z ust. § 415 obč. zák. Při rozhodování o výši náhrady za bolestné a za ztížení společenského uplatnění soud vycházel ze znaleckého posudku, podle kterého základní počet bodů činí 440 na bolestném a 800 za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které umožňují navýšení základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění na osminásobek. Přihlédl přitom k okolnosti, že zranění, které žalobce utrpěl v mladém věku, znamenalo pro něj významné životní omezení v osobním, společenském i kulturním životě, v pracovním uplatnění i ve sportovním vyžití, a zohlednil i jeho přetrvávající psychické potíže. V důsledku zranění totiž žalobce nadále nemůže provozovat karate, kterému se jako reprezentant ČR věnoval řadu let vrcholově, a své zkušenosti může předávat jen teoreticky jako asistent na fakultě. Kromě rekreačního plavání je vyřazen ze všech druhů sportů, má problémy s dokončením studia na FTVS a nemůže tancovat či navštěvovat místa s velkým hlukem.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2002, č. j. 23 Co 185/2002 - 276, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 85.000,- Kč zamítl, a že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 21 % úrok z částky 37.200,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního a poukázal na právní názor vyslovený ve zrušovacím usnesení, že v dané věci je dána odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť porušení pravidel karate je nutno posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví (§ 415 obč. zák.). Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že v souzené věci nejde o případ zvlášť výjimečný, hodný mimořádného zřetele podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., v platném znění, a je proto třeba vycházet z ust. § 7 odst. 2 vyhl., podle kterého celková částka odškodnění nesmí přesáhnout 120.000,- Kč. I když se žalobce nemůže věnovat většině sportů, ačkoliv se na dráhu spojenou s jejich výkonem při studiu připravoval, nelze podle názoru odvolacího soudu najisto postavit souvislost mezi následky zranění žalobce a jeho neuspokojivými studijními výsledky a problémy v osobním životě. Rozsahu poúrazového omezení žalobce v životě i ve společnosti je přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 106.800,- Kč. Spolu s částkou 13.200,- Kč je celkové odškodnění žalobce pro následky úrazu 120.000,- Kč . Úrok z prodlení krajský soud žalobci přiznal ze základních částek stanovených znalci a to od 6. 4. 1997, kdy žalovaný mohl obdržet dopis žalobce, jímž svůj nárok na náhradu škody proti němu uplatnil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je dána jeho odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., když porušení pravidel karate je jednáním odporujícím povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Poukazuje na to, že karate je sportem kontaktním, při němž často dochází ke zraněním, a proto nelze vycházet ze závěrů uvedených v rozhodnutí publikovaném pod R 16/80, které se týká kopané. Obsáhle shrnuje průběh předmětného zápasu účastníků, a namítá, že nejednal v rozporu s pravidly karate, neboť se ocitl zády k rozhodčímu, který nesplnil svoji povinnost stát kolmo k přímce mezi zápasníky, takže nemohl vidět ani slyšet signál rozhodčího k přerušení zápasu. Z okolnosti vyplývající z vyjádření čárového rozhodčího M. V., že si po odstoupení žalovaný třel pravou tvář na znamení kontaktu ze strany žalobce, dovolatel dovozuje, že žalobce se nepřestal krýt, neboť jinak by bylo nedbalostí z jeho strany nastavit hruď a tvář k útoku. Obdobně se v rozhodnutí publikovaném pod R 44/54 uvádí, že hráč kopané není povinen se obezřetně pohybovat kolem hráčů, kteří by mu mohli způsobit zranění, neboť tak by hra ztratila svůj smysl. O nedbalosti by se dalo hovořit jen tehdy, pohyboval-li by se hráč nepřiměřeně rychle tam, kde mu hrozí nebezpečí vyplývající z povahy hry. V karate však z již povahy tohoto zápasu vyplývá nebezpečí a každý zápasník se především musí krýt proti úderům a kopům, které jsou způsobilé vyvolat zranění, a zároveň si je vědom míry rizika s tímto sportem spojené. Počínat si v tomto sportu tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, nelze v plné míře, neboť pak by tento sport ztratil smysl. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobce se nemůže věnovat většině sportů, neboť po úraze začal s Aikidem (které ukončil v okamžiku, kdy se o tom žalovaný dozvěděl), a nadále vyučuje na FTVS jako odborný asistent, takže realizoval svůj cíl, na který se studiem připravoval. Není proto namístě, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění byla zvyšována. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanoveními části dvanácté, hlavy I., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V posuzované věci dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 120.000,- Kč potvrzen, ve výroku ohledně částky 85.000,- Kč změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a dále byl změněn ve výroku o příslušenství tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 21 % úrok z prodlení z částky 37.200,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení.

K podání dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 85.000,- Kč není žalovaný subjektivně legitimován, neboť tímto výrokem nedošlo k žádné újmě na jeho právech, neboť v tomto rozsahu bylo jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby vyhověno. Dovolací soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř.]

Přípustnost dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 120.000,- Kč lze posuzovat jen z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším mezitímním rozsudku (kterým bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu po právu).

Vyhovujícím výrokem co do částky 120.000,- Kč bylo odvolacím soudem rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na zaplacení bolestného ve výši 13.200,- Kč a o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 106.800,- Kč. Dovolání proti výroku ohledně částky 13.200,- Kč je vyloučeno ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Podle téhož ustanovení není dovolání přípustné ani proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 21 % z částky 13.200,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení. Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že jednal v rozporu s pravidly karate, a nastiňuje svoji versi průběhu předmětného zápasu s tím, že se ocitl zády k rozhodčímu, který nesplnil svoji povinnost stát kolmo k přímce mezi zápasníky, takže nemohl vidět ani slyšet signál rozhodčího k přerušení zápasu, a že si po odstoupení třel pravou tvář na znamení kontaktu ze strany žalobce, jenž se nepřestal krýt, nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadá tak hodnocení důkazů soudem. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel dále namítá, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a na životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byli-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

Jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalovaný udeřil žalobce v rozporu s pravidly karate a při tomto jeho jednání vznikla žalobci (jako jeho soupeři) škoda na zdraví, je uvedené jednání žalovaného postižitelné nejen v rámci pravidel zápasu karate, kterým se podřídil, ale představuje současně i porušení prevenční povinnosti založené ustanovením § 415 obč. zák. Tím je splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného (zápasníka karate) za takto způsobenou škodu na zdraví žalobce ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák., totiž porušení právní povinnosti. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly splněny i zbývající předpoklady obecné odpovědnosti za škodu na principu presumovaného zavinění, tj. škoda, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou (v tomto ohledu ostatně dovolatel ani žádné námitky nevznáší), je odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci dána. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ohledně základu uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví správné, neboť je v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou (srov. např. R 16/80, které sice řeší odpovědnost hráče kopané za škodu způsobenou jinému hráči porušením stanovených pravidel hry, avšak je obdobně aplikovatelné i na odpovědnost zápasníka sportovního karate za škodu způsobenou jinému zápasníkovi porušením stanovených pravidel karate), a nelze proto dovodit, že by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně přiznané výše náhrady za ztížení společenského uplatnění. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je v tomto ohledu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že otázkou zásadního právního významu je výklad ust. § 6 a § 7 vyhl. č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhl. č. 84/1967 Sb., vyhl. č. 76/1981 Sb. a vyhl. č. 54/1993 Sb. (dále jen vyhlášky ), která odvolací soud v daném případě nesprávně vyložil a aplikoval.

Podle § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle ust. § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2 (§ 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§ 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny.

Jestliže odvolací soud při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházel z názoru, že v dané věci nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky, a podle § 7 odst. 2 vyhlášky stanovil výši náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 106.800,- Kč, která spolu s náhradou bolestného ve výši 13.200,- Kč nepřevyšuje částku 120.000,- Kč, pak ust. § 7 odst. 1 a 2 vyhlášky vyložil nesprávně. Byl-li základní počet bodů za ztížení společenského uplatnění v lékařském posudku ohodnocen (§ 6 odst. 1 vyhlášky) na 800 (po 30 Kč za jeden bod), činí základní odškodnění částku 24.000,- Kč. Tato částka mohla být soudem podle § 6 odst. 2 vyhlášky přiměřeně zvýšena až na dvojnásobek, tedy na částku 48.000,- Kč; další zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění by tudíž přicházelo v úvahu jen za splnění předpokladů uvedených v ust. § 7 odst. 3 vyhlášky, jednalo-li by se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Pokud tedy zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 6 odst. 2 vyhlášky představuje částku 48.000,- Kč, bylo třeba uvážit, zda takovéto zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vystihuje rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně částky 106.800,- Kč správný, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn důvodně. Dovolací soud jej proto v této části, ve vyhovujícím výroku o úroku z prodlení ve výši 21 % z částky 24.000,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení a o soudním poplatku (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2003

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu