25 Cdo 1958/98
Datum rozhodnutí: 23.08.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1958/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ R., s. r. o. v likvidaci, zastoupeného likvidátorem, a 2/ R. ČR, a. s., zastoupenému advokátkou, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 2/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1997 č. j. 22 Co 93/97 - 106, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1997 č. j. 22 Co 93/97 - 106 ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 9. 1996 č. j. 13 C 2/96 - 70 uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení 1 % úroku z částky 250.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a žalobu proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vzal za prokázané, že žalobce odevzdal dne 29. 3. 1993 v redakci časopisu R., jehož vydavatelem byl R., spol. s r.o. (právní předchůdce prvního žalovaného), 38 kusů diapozitivů s tematikou Dalajláma, určených ke zveřejnění s tím, že byla dohodnuta autorská odměna ve výši 2.500,- Kč za každý publikovaný diapozitiv, z nichž mu 10 kusů nebylo vráceno. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že dne 26. 3. 1993 uzavřela M. CS spol. s r. o. a R., s.r.o. na jedné straně a R. A. a R., a. s., na straně druhé, smlouvu ve věci převodu veškerých vydavatelských práv k časopisu R., kterou se převádějící společnosti zavázaly (mimo jiného) předat do 10 dnů od podpisu smlouvy veškeré písemné i jiné podklady související s dosavadním vydáváním předmětného časopisu, a současně bylo dohodnuto, že za veškeré dosud existující závazky převádějících společností vůči třetím osobám odpovídají výlučně tyto společnosti samy. Změna vydavatelských práv ke společenskému týdeníku R. pak podle zprávy Ministerstva kultury ČR byla zaregistrována ke dni 6. 4. 1993 a jeho vydavatelem se stal R., a. s. Z dalších provedených důkazů ( z výpisů z obchodního rejstříku Obvodního soudu pro Prahu 1 a Krajského obchodního soudu v Praze a dále ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 13 C 216/95 ) pak vyplynulo, že R., spol. s r.o., který v době rozhodování soudu nesl název R. s.r.o., vstoupil dnem 17. 6. 1995 do likvidace (jejím likvidátorem je JUDr. P. T.) a že společnost nesoucí obchodní jméno R., a.s., pod kterým byla zapsána dne 9. 11. 1992. byla dne 25. 1. 1990 vymazána bez likvidace s tím, že jejím právním nástupcem se stala obchodní společnost R. ČR, a.s. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci shledal obvodní soud uplatněný nárok na náhradu škody za 10 kusů nevrácených diapozitivů důvodným ve smyslu ust. § 421 obč. zák. proti prvnímu žalovanému R. s.r.o., jako právnímu nástupci R. spol. s r.o., když dovodil, že dne 29. 3. 1993, kdy žalobce předmětné diapozitivy redakci časopisu R. předal, byla tato společnost jeho vydavatelem, a přitom v řízení nebylo prokázáno, že by ke škodě, která ztrátou diapozitivů vznikla, došlo i jinak, např. pro povahu věci apod. Naopak za nedůvodný považoval soud prvního stupně požadavek žalobce na náhradu škody vůči druhému žalovanému a to se závěrem, že za vznik škody neodpovídá, neboť ke změně registrace vydavatele na základě smlouvy ze dne 26. 3. 1993 došlo až dne 6. 4. 1993, a druhému žalovanému zmíněné diapozitivy nebyly žalobcem ani odevzdány. Při stanovení výše škody, která žalobci vznikla (§ 442 odst. 1, odst. 2 část věty před středníkem obč. zák.), vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Mgr. R., který dohodnutý honorář považoval spíše za nízký s tím, že při nemožnosti jakéhokoliv dalšího využití díla je obvyklý a běžně užívaný v zahraničí i v tuzemsku jeho desetinásobek.

K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 1997 č. j. 22 Co 93/97 - 106 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé tak, že žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl a druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil dalšími důkazy. Ze sdělení likvidátora prvního žalovaného a z usnesení Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 95 K 2/95 - 44, které nabylo právní moci dne 21. 3. 1997, zjistil, že obchodní společnost R., s.r.o. v likvidaci, byla podle ust. § 68 odst. 3 písm. f/ obch. zák. zrušena, neboť citovaným usnesením byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti pro jeho nedostatek. Ze zprávy Ministerstva kultury ČR bylo odvolacím soudem dále zjištěno, že R., spol. s r.o., byla registrována jako vydavatel periodika R. dne 14. 1. 1991, dne 6. 4. 1993 byl zaregistrován nový vydavatel společnost R., a.s., a současným vydavatelem tohoto časopisu je od 1. 1. 1994 R. ČR, a.s. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze pak městský soud zjistil, že dne 14. 1. 1991 byla do rejstříku zapsána obchodní společnost s obchodním jménem R., spol. s r. o., což platilo do 6. 9. 1994, a od tohoto data do 17. 6. 1995 s obchodním jménem R. v likvidaci s likvidátorem JUDr. P. T. Dále bylo z výpovědi svědka J. Š. zjištěno, že dne 29. 3. 1993 převzal jako obrazový redaktor zaměstnaný u společnosti R., spol. s r.o., od žalobce 38 kusů diapozitivů, o čemž mu vystavil potvrzení, které podepsal. Ve stejné funkci pak plynule přešel do společnosti R., a.s., kde setrval do 30. 4. 1993. Při právním posouzení věci pak odvolací soud vycházel z ust. § 5, § 6 písm. a/ a c/ a 7 odst. 1, 4 a § 10 odst. 1 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích; z nich dovodil, že oprávnění vydávat tisk vzniká vydavateli až registrací konkrétního periodického tisku, přičemž s jeho vydáváním může být započato až po této registraci. Konkrétní vydavatel tedy musí být znám ještě před podáním přihlášky k registraci. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že smlouvou ze dne 26. 3. 1993 byla převedena vydavatelská práva z právního předchůdce prvního žalovaného na právního předchůdce druhého žalovaného s tím, že k jejich přechodu došlo uvedeným dnem, a předmětné diapozitivy byly žalobcem v redakci časopisu R. předány po tomto dni, pak podle názoru odvolacího soudu byly předány novému vydavateli, který nese za jejich ztrátu odpovědnost. Z tohoto důvodu neobstojí požadavek žalobce uplatněný žalobou, aby povinnost k náhradě škody byla uložena žalovaným společně a nerozdílně, neboť diapozitivy v redakci časopisu předal již v době, kdy tento časopis byl vydáván nikoliv původním, nýbrž novým vydavatelem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a podává jej z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvou ze dne 26. 3. 1993 o převodu vydavatelských práv došlo k právnímu nástupnictví a že bylo prokázáno, že předmětné diapozitivy přebíral od žalobce již nový vydavatel, neboť soud se nezabýval otázkou, jménem které společnosti osoba přebírající diapozitivy od žalobce jednala, a kdo tedy byl jejím jménem zavázán. Poukazuje na to, že v posuzované věci z výsledků dokazování vyplynulo, že diapozitivy přebíral J. Š., který v té době byl zaměstnancem prvního žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, kterého také svým jednáním zavázal, a proto zjištění odvolacího soudu učiněné s nesprávným poukazem na smlouvu o převodu vydavatelských práv, že jmenovaný jednal za druhého žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, nemá oporu v provedeném dokazování. Dále dovolatel namítá, že k účinnosti předmětné smlouvy mohlo dojít až registrací nového vydavatele u Ministerstva kultury ČR, neboť tato registrace má ohledně oprávnění vydávat periodický tisk konstitutivní charakter, a smlouvu lze tedy v praxi aplikovat až po této registraci. Poukazuje též na to, že předmětnou smlouvou došlo k převodu práva vydávat časopis R., a nikoliv k převodu dalších práv a závazků; nejednalo se tedy o právní nástupnictví, protože ostatní závazky dřívějšího vydavatele, včetně pracovněprávních, zůstaly touto smlouvou nedotčeny. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), je proti vyhovujícímu výroku ve vztahu k druhému žalovanému přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a opírá se o zákonné dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o.s.ř. a shledal dovolání důvodným.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že v dané věci považoval za významnou jen skutečnost, že smlouvou ze dne 26. 3. 1993 došlo k převodu vydavatelských práv k časopisu R., přičemž obsah této smlouvy a právní důsledky z ní vyplývající navíc nesprávně hodnotil, a zcela pominul otázku, jménem které společnosti jednal dne 29. 3. 1993 J. Š. jako ten, kdo od žalobce předmětné diapozitivy převzal, a který subjekt tedy byl jeho jménem zavázán; v důsledku toho pak učinil nesprávný závěr o odpovědnosti druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci.

V posuzované věci odůvodnil žalobce svoji žalobu skutkovým tvrzením, že dne 29. 3. 1993 předal redakci časopisu R. 38 kusů diapozitivů s tématikou Dalajláma", z nichž mu redakce 28 kusů vrátila a dalších 10 kusů si ponechala s tím, že jeden z těchto diapozitivů byl posléze uveřejněn v časopise R. č. 23/93. Předmětných 10 kusů diapozitivů nebylo žalobci dosud žalovanými vráceno, ani mu žalovaní takto vzniklou škodu nenahradili.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobce ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že dne 29. 3. 1993 předal vedoucímu obrazových redaktorů časopisu R. J. Š. 38 kusů diapozitivů s tématikou Dalajláma", což mu jmenovaný písemně potvrdil, a žalobce si měl diapozitivy vyzvednout následující den; tehdy mu však bylo vráceno jen 28 kusů, a ohledně 10 kusů byl požádán, aby týden posečkal, avšak ani poté, a ani později, mu těchto 10 kusů diapozitivů vráceno nebylo.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a zavinění.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek uvedených v ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Způsob a rozsah náhrady škody stanoví ust. § 442 obč. zák.

Z hlediska cit. ust. § 420 odst. 1 obč. zák. jde tedy v dané věci o posouzení otázky, na straně kterého ze žalovaných je dána pasivní věcná legitimace ve sporu.

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotně právních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná.

V dané věci uplatnil žalobce nárok na náhradu škody za porušení povinnosti vyplývající ze závazku vrátit předmětných 10 kusů diapozitivů. Otázka, který subjekt byl oprávněn k vydávání časopisu R. není proto sama o sobě rozhodující, neboť uplatněný nárok není vyvozován z případného porušení závazku diapozitivy k vydání časopisu použít (otisknout je), nýbrž z nesplnění závazku toho subjektu, který předmětné diapozitivy převzal, zavázal se je vrátit a neučinil tak.

Pasivně legitimován v posuzované věci by tedy druhý žalovaný byl jen v případě, že by předmětných 10 kusů diapozitivů od žalobce převzal a zavázal se je žalobci vrátit, neboť pokud by bylo prokázáno, že druhý žalovaný takovýto závazek uzavřel a nesplnil jej, porušil by tím svoji právní povinnost z tohoto závazkového právního vztahu vyplývající (§ 420 odst. 1 obč.zák.).

Za této situace bylo proto třeba zabývat se hmotně právními předpoklady odpovědnosti druhého žalovaného za škodu z hlediska citovaného ustanovení § 420 obč. zák.; šlo především o posouzení otázky, jménem které ze žalovaných společností jednal dne 29. 3. 1993 J. Š. jako ten, kdo od žalobce předmětné diapozitivy převzal a současně se zavázal je žalobci v původně dohodnuté, či následně dohodnuté době vrátit, tedy posouzením, který subjekt byl jeho jménem (jednáním) zavázán.

V důsledku svého nesprávného právního názoru se však odvolací soud věcí z uvedených hledisek nezabýval, a za významnou považoval jen otázku, který ze žalovaných byl v době převzetí diapozitivů vydavatelem zmíněného časopisu, nehledě na to, že i tuto otázku řešil odvolací soud nesprávně; ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že novému vydavateli společnosti R., a.s., vzniklo oprávnění vydávat časopis R. ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 81/1966 Sb., ve znění zákona č. 84/1968 Sb., zák. č. 127/1968 Sb., zák. č. 99/1969 Sb., zák. č.86/1990 Sb., zák. č. 175/1990 Sb., a zák. č. 425/1990 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, registrací u Ministerstva kultury ČR až dne 6. 4. 1993 (nikoliv uzavřením zmíněné smlouvy ze dne 26. 3. 1993, jak odvolací soud dovodil) s tím, že na tohoto nového vydavatele nepřešly žádné dosud existující závazky převádějících společností vůči třetím osobám.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. srpna 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková