25 Cdo 1953/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 1953/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Lenkou Mikolášovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Letenské náměstí 76/3, proti žalovanému JUDr. J. N., o náhradu škody a vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 340/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 39 Co 131/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. února 2013, č. j. 18 C 340/2010-91 odmítl žalobu dovolatele pro vady, které žalobce ani přes jeho výzvu ve stanovené lhůtě neodstranil, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. 39 Co 131/2013-107 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva (náležitosti žaloby) odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Uvádí, že jím předložená žaloba včetně dodatků je projednatelná, netrpní vadami, pro které by nemohlo být pokračováno v řízení. Poukazuje na to, že požadavek na vydání veškerých listin částečně konkretizoval odkazem na soudní řízení, a v jedné z přiložených příloh je uvedena i přibližná výše škody. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Podle ust. § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, je jeho obligatorní náležitostí. Z obsahového hlediska však dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když nevymezil právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nevymezil, které právní posouzení považuje za nesprávné a v čem nesprávnost právního posouzení spočívá. Namísto toho požaduje, aby dovolací soud z obsahu přiložených listin, spisového materiálu a z různých jeho podání dovodil, jakého plnění se žalobce domáhá, a na tom podkladě pak přezkoumal správnost závěru odvolacího soudu o neurčitosti podané žaloby.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že žalobní petit požadující vydání věcí musí být přesný, určitý a srozumitelný, což předpokládá, že žalobce přesně a jednoznačně označí nejen povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, ale i specifikaci konkrétních věcí, a požaduje-li též peněžité plnění, musí v žalobě či jejím doplnění jasně uvést peněžitou částku, alespoň v minimální výši, jakou požaduje. Tento názor je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu pro závěr, že by tato otázka měla být dovolacím soudem v tomto případě posouzena jinak.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že podání žalobce ani po jeho doplnění nesplňovalo náležitosti žaloby na plnění. Žalobce ani přes řádně doručenou výzvu, jejíž obsah je srozumitelný i pro osobu, která nemá právnické vzdělání, nedoplnil žalobu v požadovaných směrech, a ani v podaném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně neodstranil nedostatky žaloby a nedoplnil žalobní petit.
Námitky dovolatele směřují vesměs ke zpochybnění skutkových zjištění soudu ohledně obsahu žaloby a následných doplnění. Zjišťuje-li soud obsah listiny, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99). Avšak námitky týkající se skutkových zjištění nemohou být důvodem podání dovolání, jímž může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá napadené rozhodnutí (§ 241a o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2015 JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu