25 Cdo 1953/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1953/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce Ing. Z. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice České národní bance, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 186/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č. j. 20 Co 537/2004-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky (dále jen ČNB ) spočívajícím v tom, že včas neprovedla kontrolu dodržování devizových předpisů a tím umožnila společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen MI ), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením § 36 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Žalobce podle svého tvrzení uzavřel s MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále též jen MCL ), smlouvu o obchodování s devizami, na jejímž základě jí svěřil dne 5. 10. 1999 částku 100.000,- USD a dne 29. 10. 1999 částku 18.000,- USD za účelem jejich zhodnocení na devizovém trhu. Dne 9. 5. 2000 došlo k uzavření kanceláří společnosti a žalobce o tyto prostředky přišel, čímž mu měla vzniknout škoda v částce 4.821.598,- Kč s příslušenstvím, a to v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 12 C 186/2002-46, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla dne 3. 2. 1999 zapsána do obchodního rejstříku s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb. K jejímu výmazu došlo dne 13. 8. 2004, když byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. K prokázání svého tvrzení o tom, že se společností MI uzavřel smlouvu o obchodování s devizami, na základě které složil na její účet své devizové prostředky za účelem jejich zhodnocení, žalobce předložil pouze tiskopis vzorové smlouvy informačního charakteru zahraniční společnosti MCL, sídlící na P. o., jež v obchodním rejstříku vedeném u rejstříkového soudu v České republice nebyla zapsána. Podle soudu prvního stupně tak žalobce neprokázal, s jakým subjektem vstoupil do závazkového vztahu a co je jeho obsahem, a rovněž není zřejmé, zda se na tento subjekt vztahovala dozorová činnost ČNB. Charakter peněžních služeb, které MI nabízela, ve smyslu ustanovení § 1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, účinného v době činnosti MI na trhu, vyžadoval podle ustanovení § 3 odst. 9 zákona devizovou licenci, kterou tato společnost neměla. V období tehdy účinného devizového zákona č. 219/1995 Sb., zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance a zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neměla ČNB žádnou obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodly obchodovat na devizovém trhu, ani povinnost obecně informovat občany o tom, že daný subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Mohla pouze omezeně zasáhnout, a to buď příkazem k ukončení činnosti nebo uložením pokuty; pouze první možnost by tak mohla žalobce ochránit, pokud by MI na příkaz reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobce na její účet složil své finanční prostředky. V rozhodné době rovněž žádný zákon neukládal ČNB povinnost při kontrole dodržování devizových předpisů sledovat tisk nebo preventivně prověřovat činnost každého subjektu operujícího na finančním trhu, nebylo tedy žalobcem prokázáno porušení právní povinnosti ze strany ČNB, kterým by byla způsobena škoda. Žalobce navíc devizové prostředky investoval v době, kdy vycházely nic neříkající inzeráty na nábor makléřů a brokerů, ze kterých nemohla ČNB dovodit nezákonnou činnost ze strany MI. ČNB nakonec kontrolu provedla, avšak porušení devizových prostředků se jí nepodařilo zjistit, přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni, přestala společnost MI fakticky vykonávat svoji činnost. Pouze ta skutečnost, že se obchodní společnost dopustí trestné činnosti, nezakládá sama o sobě nárok na náhradu škody proti státu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl poškozen postupem MI a měl by se především případné náhrady škody domáhat na této společnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č. j. 20 Co 537/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování, což se nedotklo správně zjištěného skutkového stavu ani právních závěrů, které soud prvního stupně učinil o tom, že žalobce neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou žalobce; již z tohoto důvodu soud vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen zákon . Zprostředkovatelská činnost společnosti MI byla sice činností prováděnou na úseku devizovém, podle názoru odvolacího soudu ji však nelze považovat ve smyslu ustanovení § 1 písm. j) zákona č. 219/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, za obchod s devizovými hodnotami; devizová licence podle § 3 odst. 2 citovaného zákona nebyla zapotřebí. Odvolací soud konstatoval, že žalobcem nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by podnik či organizační složka společnosti MCL byla zapsána v obchodním rejstříku dle § 21 odst. 4 obch. zák. a z pouhé spolupráce společnosti MI a MCL nelze dovozovat oprávnění českých správních orgánů vůči této zahraniční společnosti. Okolnost, že jsou osoby jednající za společnost MI podezřelé z podvodné trestné činnosti, nesouvisí s otázkou porušování devizových předpisů; ČNB je totiž kontrolním orgánem na úseku bankovního dohledu a obchodování s devizami, nikoliv v oblasti obecné kriminality, a stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly důkazy (jejich neprovedení ani řádně nezdůvodnily), které podle jeho názoru objasňují trestnou činnost osob jednajících za MI a MCL, neboť se ze strany těchto společností jednalo od počátku o podvod, a jež prokazují, že žalovaná nepostupovala při výkonu svých povinností v souladu se zákonem, což vedlo k nesprávnému skutkovému zjištění stavu věci a následnému nesprávnému právnímu posouzení, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 o.s.ř. věc v rámci odvolacího řízení neprojednal v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jejího přezkumu, tedy i podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), d) o.s.ř., nikoliv pouze dle písm. e), g) téhož ustanovení o.s.ř. Dále konstatuje, že soudy požadovaná nutnost prokázat, že žalobce byl se společností MI v určitém právním vztahu, je nelogická, neboť i případné podepsání smlouvy žalobce se společností MI by nemělo mít vliv na plnění povinností žalované poskytovat ochranu investorům, protože předmětná činnost společností MI a MCL byla vykonávána na území České republiky. Dovolatel se rovněž neztotožnil se závěrem soudů obou stupňů v otázce nedostatku příčinné souvislosti mezi výkonem správní kontroly ČNB a finanční ztrátou na straně žalobce, neboť pokud by žalovaná řádně plnila své povinnosti soustavného dozoru nad devizovým trhem , odhalila by podvodnou činnost v MI a škoda by žalobci nevznikla. Žalovaná se tak dopustila nečinnosti, právně kvalifikované jako nesprávný úřední postup, za což je odpovědná podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Za nesprávné považuje dovolatel stanovisko soudů obou stupňů, že žalovaná jako orgán dohledu měla pouze povinnost dohlížet nad dodržováním devizových předpisů a zjištěnou trestnou činností se nezabývat, což je v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, a § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, týkajících se zákonné oznamovací povinnosti v případě zjištění trestného činu. V této souvislosti dovolatel nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů posuzovaly vztah mezi žalovanou a společností MI jako vztah mezi kontrolním orgánem a podnikatelským subjektem, nikoli jako pachatelem trestného činu. Nesprávnost skutkového zjištění na základě provedeného dokazování spatřuje dovolatel v tom, že byť soud odvolací dovodil, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o obchodování s devizami se společností MI, on sám tuto skutečnost netvrdil, neboť smlouvu uzavřel se společností MCL. Nesouhlasí ani s právním názorem, že činnost ( nabízení obchodování s devizovými hodnotami ) společnosti MI byla činností vykonávanou v souladu s devizovými předpisy a nebylo k ní třeba devizového povolení podle § 3 odst. 2 zákona č. 219/1995 Sb., když bylo žalovanou prokazatelně zjištěno, že společnost MI poskytovala finanční služby a nabízela obchodování s devizovými hodnotami. Navrhuje proto, aby dovolací soudu rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů a navrhuje zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje dovolatel v řešení otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem. Tato otázka stejně jako další dovolací námitky žalobce nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit. Dovolací soud již v usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí, sv. 31, pod C 3028, dovodil, že neprokázal-li poškozený žádný právní vztah s konkrétní společností operující na devizovém trhu, není mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem České národní banky při provádění devizové kontroly této společnosti a újmou, odvíjející se od složení devizových hodnot poškozeným na účet jiné společnosti, příčinná souvislost. Jde o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, která konvenuje též judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 118/05, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu). Spočívá-li tedy i v této věci rozsudek odvolacího soudu na shodném řešení této otázky, nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak proti němu není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Jestliže dovolatel nesouhlasí s tím, jak byl odvolacím soudem na základě provedeného dokazování zjištěn skutkový stav věci [zejména v tom, že žalovaná v rámci devizové kontroly u společnosti MI jednoznačně zjistila, že tato společnost poskytovala finanční služby podle § 1 písm. n) zákona a nabízela obchodování s devizovými hodnotami podle § 1 písm. j) zákona], a namítá-li zároveň, že odvolací soud dovodil, že neprokázal uzavření smlouvy o obchodování s devizami se společností MI, přestože tuto skutečnost žalobce netvrdil, neboť smlouvu uzavřel se společností MCL, pak ve skutečnosti předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by v tomto směru formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Rovněž v otázce příčinné souvislosti směřují výhrady dovolatele do závěrů soudů obou stupňů ohledně zjištění skutkového stavu (otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Je tedy zřejmé, že dovolatel zčásti napadá rozsudek odvolacího soudu též ohledně skutkových zjištění z důvodu, že nemají oporu v provedeném dokazování, nikoliv pro samotné právní posouzení věci, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Konečně namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnily, proč tak neučinily, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu, což je dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Obdobné platí i pro výhrady k procesnímu postupu odvolacího soudu podle § 212 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu