25 Cdo 1950/2007
Datum rozhodnutí: 30.09.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1950/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně MUDr. H. V., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o 106.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 285/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. 39 Co 200/2006-54, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 11. 2005, č. j. 14 C 285/2004-33, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala náhrady nákladů obhajoby, které jí vznikly v trestním řízení, jež skončilo zproštěním obžaloby. Soud vyšel ze zjištění, že proti žalobkyni bylo usnesením Policie ČR v S. ze dne 14. 10. 2002 zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví, kterého se měla dopustit tím, že v průběhu lékařské péče o pacienta V. G. ve dnech 1. 7. až 3. 7. 2001 nediagnostikovala prasklý dvanácterníkový vřed. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 26/2003, byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen zákon ), a dospěl k závěru, že není splněna podmínka vyčerpání řádného opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 2 zákona. Žalobkyně totiž proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodala stížnost ani žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu či státního zástupce, ačkoli byla o možnosti podat stížnost poučena a v té době byla i právně zastoupena. Návrh jejího obhájce na zastavení trestního stíhání nelze za řádný opravný prostředek považovat. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly prominutí podmínky vyčerpání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí, kterým bylo trestní stíháno zahájeno.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, č. j. 39 Co 200/2006-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Dodal, že je věcí účastníka každého řízení, aby využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil vydání nepříznivého rozhodnutí. Jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoli mu v tom nebránily žádné vážné důvody. Pouze tehdy, postupoval-li uvedeným způsobem a přesto rozhodnutí, v jehož důsledku mu posléze byla způsobena škoda, se stalo pravomocným, je na místě, aby stát odpovídal za škodu, vyšlo-li následně najevo, že šlo o rozhodnutí nezákonné. Žalobkyně však ani přes poučení opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodala. Důvody hodné zvláštního zřetele netvrdila, natož pak prokázala.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní otázku, zda je nezbytné, aby byl nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vázán na zcela formální a předem zcela zjevně bezvýsledné podání opravného prostředku proti zahájení trestního stíhání. Namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že soudy nepřiměřeně rigidně aplikovaly ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Na počátku přípravného řízení bylo totiž zjevné, že policejní komisařka nezmění své rozhodnutí o zahájení trestního stíhání bez doplnění dokazování a bez následné změny závěrů znalce. K tomu však nemohlo dojít během třídenní lhůty určené k podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání, tím spíše, že policejní komisařka od samého počátku odmítala provést odpovídající doplnění dokazování a doplnit otázky znalce. K tomu pak došlo až v řízení před soudem. Je přesvědčena, že v takovém případě není v souladu se smyslem zákona č. 82/1998 Sb., aby byl nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podmíněn podáním opravného prostředku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že na využití možnosti opravného prostředku není třeba trvat pouze v případech zvláštního zřetele hodných, za něž lze považovat např. zdravotní důvody, těžkou osobní situaci poškozeného, nesprávné poučení apod. Dovolatelka však existenci závažných důvodů bránících jí podat opravný prostředek netvrdila a její subjektivní názor, že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, je zcela bez právního významu. O možnosti podání opravného prostředku byla poučena, přesto možnost této procesní obrany nevyužila. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro otázku zásadního právního významu, a to aplikace § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.), která byla v minulosti dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném před novelou č. 160/2006 Sb., tj. v době trestního stíhání žalobce, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.


Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, to však neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky vzniku odpovědnosti.


Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).


Novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, přinesla změnu v tom, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 trestního řádu), které nemá formu rozhodnutí, nýbrž opatření, proti němuž nebyl opravný prostředek. Na přístupu k odpovědnosti státu to však nic nezměnilo a i nadále soudní judikatura dovozovala, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění, není trestným činem, nebyl tedy vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody jen proto, že v důsledku změny trestních procesních předpisů mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 29/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, ročník 2001, pod č. 23). I za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 tohoto zákona, přičemž z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání se i tehdy vycházelo ze závěru, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného zákona. Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§ 8 odst. 3) pak nebyla vyžadována z jednoduchého důvodu - proti sdělení obvinění nebyl opravný prostředek, který by bylo možno využít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1813). S účinností od 1. 1. 2002 (novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) je nicméně trestní stíhání opět zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.


Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, za tohoto procesního stavu dospěl k závěru, že soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný. Toto rozhodnutí odstraňuje nejednotnost v posouzení uvedené otázky podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, s opačným závěrem); dovolací soud nemá důvodu se od rozhodnutí velkého senátu v nyní projednávané věci odchýlit.


Podle § 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném v době trestního stíhání žalobkyně, se trestní stíhání zahajovalo usnesením, tedy stejnou formou rozhodnutí jako před 1. 1. 1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Podle § 160 odst. 7 tr. ř. je proti usnesení o zahájení trestního stíhání přípustná stížnost, o které rozhoduje dozorující státní zástupce.


Z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani hodnověrný (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se totiž rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení vzniká právo účinně se hájit.


Právo na obhajobu je ústavně garantovaným právem, které je v trestním procesu realizováno celým souborem institutů trestního práva (např. právo zvolit si obhájce, právo nevypovídat, apod.) a má dopad právě do poměrů trestního řízení. Jeho využití slouží k vyrovnání postavení obviněného proti profesionálně působícím a vybaveným orgánům činným v trestním řízení a nesmí mu přinést újmu právě v řízení trestním. Využití tohoto procesního práva však za určitých okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v oblasti nároků na náhradu škody proti státu. I když tedy podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je právem (a nikoliv povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky, zákon č. 82/1998 Sb. na rozdíl od toho v ustanovení § 8 odst. 2 právní důsledky výslovně formuluje tak, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podmiňuje využitím řádného opravného prostředku. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Takovýto výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, neboť neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku trestního řízení; týká se totiž samostatného občanskoprávního nároku na náhradu škody.


Ostatně není důvodu zákonnou podmínku procesní obrany v takovémto jednotlivém případě omezovat oproti ostatním případům odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Použijí-li se podmínky § 8 odst. 2 zákona u nároků na náhradu škody způsobené jakýmkoliv nezákonným rozhodnutím, musí být aplikovány i u nároků dovozovaných analogickým výkladem; v opačném případě by totiž postavení poškozeného s nárokem dovozovaným z analogického výkladu bylo významně výhodnější než postavení osoby s nárokem plynoucím přímo ze zákona. Navíc zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl zákon č. 82/1998 Sb. novelizován, jde směrem k prohloubení odpovědnosti účastníka za uplatnitelnost nároku, neboť v nově formulovaném ustanovení § 8 odst. 3 požadavky na něj kladené zvyšuje tím, že obecně mu vedle povinnosti podat řádné opravné prostředky ukládá i povinnost k obraně procesními prostředky mimořádnými. Nelze tedy dovozovat, že zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností jen proto, že od této podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Ani úprava obsažená v návětí § 8 odst. 2 (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné) o žádném takovém úmyslu nesvědčí, neboť je tzv. tvrdostní klauzulí použitelnou pro kterýkoliv nárok. Jde o normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, která ponechává na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda existovaly takové okolnosti (ať přímo na straně účastníka či byly dány objektivně), pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku nevyžaduje.


Přesvědčení dovolatelky (dojem či obava), že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, nečiní samo o sobě její případ zvláštního zřetele hodným ve smyslu § 8 odst. 2 zákona. Na tom nic nemění ani dvě rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07, která nevyžadují splnění uvedené podmínky tam, kde nebylo vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, s poukazem na uplatnění zásady beneficium cohaesionis; o takový případ se v dané věci nejedná. Zároveň nelze přehlédnout, že přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se posléze stalo nezákonným. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobce proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by mu ani nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo. O takový případ zde však nejde.


Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Odtud je zřejmé, že na stejném závěru stojící rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn; Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla ve věci úspěch, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. září 2009


JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu