25 Cdo 1948/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 1948/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o. , se sídlem v Praze 9 - Hostavice, Froncova 4/268, IČO: 284432541, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalované AUTOSKLO EURO GLASS s.r.o. , se sídlem v Praze 4 Kunratice, Dobronická 1021, IČO : 28470231, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO : 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 269.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 216/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 29 Co 192/2015-226, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Pavla Drumeva, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 C 216/2011-176, ve spojení s usnesením ze dne 10. 2. 2015, č. j. 10 C 216/2011-183, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 269.240 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 11. 2009 při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla Škoda Octavia, jehož provozovatelem byla žalovaná, bylo poškozeno vozidlo Porsche Carrera, jehož vlastníkem a provozovatelem byla společnost TRV, s.r.o., která postoupila svou pohledávku žalobkyni. Soud s odkazem na řadu rozhodnutí dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalovaná podle § 427 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) odpovídá za škodu spočívající v nákladech vynaložených na pronájem náhradního vozidla BMW M6, které bylo srovnatelné třídy s vozidlem poškozeným a doba pronájmu 28 dní byla přiměřená délce opravy s ohledem na to, že nebylo možno předpokládat, že by opravce měl náhradní díly skladem. Celková cena pronájmu 333.200 Kč, odvislá od sjednané denní sazby 10.000 Kč se pohybuje v obvyklém rozmezí. Poškozená společnost potřebovala vozidlo pro svou podnikatelskou činnost, neboť byla jeho vlastníkem, jak vyplynulo z údajů v technickém průkazu.

K odvolání žalované a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 29 Co 192/2015-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že vlastník vozu poškozeného při dopravní nehodě, který si po dobu obvyklé opravy pronajal vůz srovnatelné kategorie s poškozeným za cenu v místě a čase obvyklou, si tím zajistil náhradu za poškozený vůz, a není rozhodující, pro jaké potřeby poškozená společnost vůz používala. Cena pronájmu v projednávaném případě patřila sice ke skupině nabídek s vyšší cenou, nešlo však o cenu nepřiměřenou.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci; dovolání podává pro řešení otázky potřebnosti nahradit poškozenou věc jinou srovnatelnou věcí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, v němž se uvádí, že i u srovnatelného náhradního vozidla je rozsah náhrady omezen hlediskem účelnosti, zdůrazňuje, že za skutečnou škodu lze považovat toliko účelně vynaložené náklady a nutnost zapůjčení náhradní věci nelze založit pouze tím, že poškozený byl vlastníkem nepoškozené věci, se kterou mohl neomezeně nakládat. Půjčovné za pronajatý vůz nelze považovat za škodu, neslouží-li tato věc potřebám poškozeného. Dovolatelka dále namítá procesní vadu, neboť žalobkyně nebyla poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání nutnosti zapůjčení náhradního vozu, a to zejména s ohledem na zjištění, že v době nehody vozidlo Porsche Carrera užívala cizí osoba bez vztahu k poškozené společnosti. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání považuje za zcela nedůvodné a nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Před nehodou poškozená společnost měla k dispozici plně funkční vozidlo určitých vlastností, a jestliže si po nehodě pronajala typově srovnatelnou věc za cenu obvyklou, po dobu nezbytně nutnou, pak pro právní posouzení rozsahu škody je bez významu, pro jaké účely vozidlo užívala. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelce nelze přisvědčit, že napadené rozhodnutí v právní otázce účelně vynaložených nákladů na opatření náhradní věci (§ 442 obč. zák.) znamená odklon od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu ve smyslu § 237, § 241a odst. 3 o. s. ř. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, na něž dovolatelka poukazuje, ale i v celé řadě dalších je vyjádřen právní názor, že i u srovnatelného náhradního vozidla je rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, omezen hlediskem účelnosti, neboť výše náhrady škody není dána jen částkou skutečně vyplacenou, ale výší částky účelně vynaložené. Ve věci pod sp. zn. 25 Cdo 3911/2007 byla v případě vozu poškozeného při dopravní nehodě v r. 1998 řešena otázka výše náhrady za pronajatý vůz v závislosti na obvyklé ceně pronájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase a bylo soudu uloženo tuto okolnost v dalším řízení zjistit, zatímco v dané věci se nejedná o nevyřešenou výši ceny pronájmu, nýbrž dovolatelka namítá neúčelnost zapůjčeného vozidla jako takového z důvodu, že nebylo dostatečně prokázáno, zda a konkrétně pro jaké účely poškozená společnost potřebovala v době opravy svého vozu náhradní vozidlo a zda jen pro své potřeby.

Soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 976/2009) je ustálena v názoru, že poškozený má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na vypůjčení či pronájem vozu po dobu opravy vlastního motorového vozidla, je-li skutečně opravováno; tato náhrada zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase, což platí i u srovnatelného náhradního vozidla. V daném případě se jednalo o poškození luxusního sportovního vozu, a jak vyplývá ze znaleckého posudku, pronájem vozů této kategorie není obvykle nabízen.

Z hlediska přiměřenosti ceny půjčovného za náhradní vůz se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval a i na základě výsledků znaleckého dokazování uzavřel, že doba opravy i cena za pronájem byly přiměřené okolnostem případu. Rozdíl obou případů je tedy ve skutkovém podkladě obou věcí, nikoliv v řešení otázky právní. Právní posouzení odvolacího soudu není vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak. Předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. tedy nejsou splněny.

Dovolatelka soudům vytýká nedostatek skutkových zjištění a svou argumentaci zpochybňující potřebu náhradního vozidla pro poškozenou zakládá na skutkových otázkách. Přípustnost dovolání může založit pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), námitky ohledně nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání nemůže založit ani namítaná procesní vada; vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.380 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalované. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% náhrada za DPH ve výši 2.033 Kč, celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí 11.713 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu