25 Cdo 1920/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 243f odst. 3 o. s. ř.



25 Cdo 1920/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Radoslavem Přikrylem, advokátem se sídlem Studená, Družstevní 498, proti žalované LUČINA Dolní Němčice spol. s r.o. , IČO 60069953, se sídlem Dačice - Dolní Němčice 80, zastoupené JUDr. Zbyňkem Krchňavým, advokátem se sídlem Dačice, Bratrská 303, o 71.481,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 221/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2014, č.j. 19 Co 2116/2014-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se po žalované domáhá náhrady škody ve výši 71.481,- Kč s příslušenstvím způsobené mu tím, že žalovaná měla posekat a odvézt žalobcem zaseté obilí.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, č.j. 19 Co 2116/2014-108, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 7. 2014, č.j. 2 C 221/2013-76, kterým byla žaloba zamítnuta. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že žalovaná se nedopustila žádného protiprávního jednání.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však není přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel předkládá k řešení v obecné rovině otázku právního režimu pozemku přiděleného k dočasnému náhradnímu užívání a otázku vlastnictví dočasného porostu. Odvolací soud se však vlastnictvím dočasného porostu (zde obilí) ve svém rozhodnutí nezabýval a na této otázce své rozhodnutí nezaložil. Otázka právního režimu pozemku přiděleného k dočasnému náhradnímu užívání pak nemá v dané věci přímý vliv na závěr o absenci protiprávnosti jednání žalované. Ostatně ani sám dovolatel nesporuje, ba naopak připouští, že žalovaná byla ke dni posečení, ale i vysetí obilí oprávněným uživatelem předmětného zemědělského pozemku. Jestliže soud zamítl žalobu pro absenci protiprávního jednání žalované a uvedený závěr dovolatel relevantně nezpochybňuje, pak se nejedná o otázky, jejichž řešení by mohlo v dané věci přinést změnu napadeného rozhodnutí ve prospěch dovolatele.

Pouhé povšechné konstatování, že žalovaná porušila přinejmenším obecnou povinnost předcházet škodám, nelze považovat za dostatečné vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). Dovolatel v tomto směru ostatně ani nikterak neuvádí, v čem spatřuje přípustnost svého dovolání, jakožto obligatorní náležitost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná.

Za situace, kdy nelze podrobit dovolacímu přezkumu jeden z důvodů, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, nemohou žádné další dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak pozitivně projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve světle výše uvedeného nepředstavuje žádná z dovolatelem uplatněných námitek důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V rozsahu, v jakém je napadán výrok o nákladech řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jelikož napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaná by tedy zásadně měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k důvodům odmítnutí dovolání, jakož i k obsahu a rozsahu vyjádření advokáta žalované, jehož argumentace se míjí s důvody odmítnutí dovolání, a je tedy ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Robert Waltr předseda senátu