25 Cdo 1915/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



25 Cdo 1915/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Le & KO, spol. s r.o. , se sídlem v Děčíně, Zbrojnická 97/18, IČO 00509922, zastoupené JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti a) J. H. a b) ESTATE INVESTMENT LLC, se sídlem 1821 Logan Avenue, Cheyenne, WY 82001, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, jako vedlejších účastníků na straně žalobkyně, o 71.276.108,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 249/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2012, č. j. 51 Co 527/2011-323, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 6. 2011, č. j. 24 C 249/2005-276, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2.475.733,41 Kč, žalobu o zaplacení 71.276.108,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně 14. 1. 1992 za cenu 10.749.000,- Kč vydražila podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, areál OBP Pod nemocnicí v Rakovníku a poté, co zjistila, že získaná parcela č. 1615/4 v k. ú. Rakovník spadá pod režim zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění do 27. 2. 1992, požádala Okresní pozemkový úřad Rakovník o stanovisko, zda dojde k jejímu vydání oprávněným osobám. Po sdělení, že se tak nestane, uzavřela žalobkyně s Českou spořitelnou dvě smlouvy o poskytnutí úvěru (v únoru 1992 ve výši 10.749.000,- Kč a v dubnu 1994 ve výši 6.000.000,- Kč), které byly zajištěny zástavním právem k předmětnému pozemku a k hospodářským budovám na něm stojícím. Dne 18. 7. 1994 Okresní úřad Rakovník rozhodl o tom, že vlastníky zmíněné pozemkové parcely jsou oprávněné osoby, které podle zákona o půdě uplatnily svůj restituční nárok, což bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, č. j. 19 Ca 252/94-33, jenž dospěl k závěru, že uskutečněná dražba je neplatným právním úkonem. Žalobkyně se rozhodla ukončit svou podnikatelskou činnost, a jelikož nebyla schopna uhradit své závazky plynoucí z uzavřených smluv o úvěru, Česká spořitelna je vypověděla a vyzvala žalobkyni k zaplacení. Na základě dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky ze dne 22. 1. 2010 vyplatila žalovaná žalobkyni 6.105.694,- Kč jako část ceny vydraženého areálu po odpočtu ceny žalobkyní spotřebovaného majetku. Soud posoudil věc po právní stránce tak, že ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, není vyjádření Okresního pozemkového úřadu Rakovník z roku 1992 o tom, že vydražená parcela nebude v restituci vydána, úředním postupem správního orgánu. Odpovědnost žalované se řídí obecnou úpravou, a to zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák. ); žalovaná nesprávným prohlášením porušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a § 420 odst. 1 obč. zák. Na vzniku škody spočívající v nákladech, které byly vynaloženy na pořízení úvěrů a především na následné řešení problémů s neschopností je uhradit, se ovšem podílela sama žalobkyně, protože již při převzetí pozemku a před vyjádřením pozemkového úřadu věděla o uplatnění restitučního nároku a vzhledem k tehdy platné právní úpravě mohla a měla vědět, že převod vlastnického práva v rámci provedené dražby je absolutně neplatným právním úkonem. Jestliže za této situace přesto uzavřela úvěrové smlouvy, její spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. zcela vylučuje odpovědnost žalované. Žaloba požadující vrácení finančních prostředků investovaných do rekonstrukce byla zamítnuta pro úspěšně uplatněnou námitku promlčení; investice byly vynaloženy nejpozději v roce 1995 a žaloba byla podána 9. 11. 2005, tedy po uplynutí jak objektivní, tak subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Soud proto shledal opodstatněnou jen část nároku odpovídající úroku z prodlení z vrácené ceny vydraženého areálu.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 8. 2012, č. j. 51 Co 527/2011-323, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení věci. Ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. na daný případ aplikovat nelze, ustálená judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují ustanovení o správním řízení, když postup při privatizaci není výkonem státní správy nebo úředním postupem, nelze proto, než aplikovat obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu. Odvolací soud také souhlasil s posouzením spoluzavinění na vzniku škody soudem prvního stupně, neboť žalobkyně o uplatnění restitučního nároku věděla v lednu 1992 a již v době předání vydraženého areálu si měla být vědoma, že předmětný pozemek podléhá režimu § 5 odst. 2 zákona o půdě, tedy že jej až do doby vydání věci nelze převést do vlastnictví jiného a veškeré takové právní úkony jsou neplatné. Jestliže i přesto činila další úkony spočívající v nakládání s tímto pozemkem, včetně zaplacení kupní ceny, odpovídá si za následně vzniklé škody sama. Soud prvního stupně se též řádně vypořádal s promlčením nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně má být nižšími soudy vyřešená právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak . Namítá především, že v dané době nevěděla a ani nemohla vědět, že předmětné pozemky spadají pod režim zákona o půdě. Vyjádření Okresního pozemkového úřadu Rakovník žádnou konkrétní informaci o uplatnění restitučního nároku neobsahovalo, při předávání vydražené provozní jednotky jí byla poskytnuta pouze zcela vágní a neurčitá informace, že by v souvislosti s restitucemi mohly nastat problémy, a o výzvě oprávněné osoby k vydání majetku se dozvěděla až z dopisu Okresního úřadu Rakovník ze dne 22. 6. 1992. Závěr odvolacího soudu o jejím spoluzavinění škody podle § 441 obč. zák. proto není správný, a vzhledem k tomu navrhuje, aby byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.

Žalovaná se ve svém vyjádření s rozsudky soudů obou stupňů zcela ztotožnila a poukázala na to, že žalobkyně ve svém dovolání pouze opakuje skutková tvrzení, která již byla uvedena v žalobním návrhu i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 8. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.

Z obsahu dovolání, které směřuje proti celému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, se nepodávají žádné námitky proti právnímu posouzení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ani k otázce spoluzpůsobení (spoluzavinění) vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák. ovšem dovolatelka neformuluje žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadní po právní stránce. Zpochybňuje totiž skutkové závěry ohledně okamžiku, kdy se dozvěděla o uplatnění restitučního nároku na vydání předmětného pozemku a o tom, že jej nemohla nabýt platně. Nenapadá tedy právní posouzení věci, nýbrž skutkový stav, na jehož základě odvolací soud aplikoval ustanovení § 441 obč. zák., a uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. založit.

Protože námitky uplatněné žalobkyní v dovolání nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014


JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu