25 Cdo 1896/2009
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., čl. II. předpisu č. 160/2006Sb.



25 Cdo 1896/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 14.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 252/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2009, č. j. 10 Co 46/2009-57, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 11. 2008, č. j. 34 C 252/2008-46, zastavil řízení ohledně částky 986.000.000,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení 14.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy spočívající v těžkém emocionálním strádání a ztrátě důvěry v právní systém polistopadového, nadále komunistického, politického modelu státu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 195/93 soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. Předmětné řízení skončilo pravomocně dne 28. 7. 2000, žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který mu dopisem ze dne 26. 2. 2004 potvrdil její přijetí a dopisem ze dne 13. 2. 2007 žalobci sdělil, že rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti, neboť uplatněné námitky nezakládají zdání, že došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou nebo jejími protokoly. Byla-li žaloba na náhradu škody (imateriální újmy) podána dne 30. 6. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále též jen zákon a to i za použití přechodného ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 3. 2009, č. j. 10 Co 46/2009-57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o promlčení uplatněného nároku. Zdůraznil především šestiměsíční subjektivní promlčecí dobu počínající běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, která je v případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení modifikována větou druhou ustanovení § 32 odst. 3 zákona tak, že běh promlčecích dob neskončí dříve než šest měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo; vzhledem k tomu, že žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, uplynula promlčecí doba jeden rok od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolatel rekapituluje potíže, které mu vyvstaly v souvislosti s průtahy v předmětném řízení, a dovozuje nepromlčitelnost nároku na náhradu újmy tím vzniklé poukazem na čl. 36 odst. 3, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a Protokolu č. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vytýká odvolacímu soudu závěr o promlčení nároku, ačkoliv ustanovení § 32 odst. 3 zákona dává prostor k odškodnění zpětně po dobu deseti let . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 16. 3. 2009, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky běhu a vztahu promlčecích dob u nároku na náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

Podle článku II zákona č. 160/2006 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky promlčení jeho nároku na náhradu imateriální újmy vyvolané nepřiměřenou délkou soudního řízení, který považuje za nepromlčitelný nárok. Z žádného z jím citovaných ustanovení však závěr o nepromlčitelnosti nevyplývá a odkazuje-li čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v podrobnostech na zvláštní zákon, je třeba vyjít z úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., která obsahuje normu o promlčení tohoto nároku a podrobněji upravuje jeho podmínky.

Zákon zde stanoví kombinovanou subjektivní a objektivní promlčecí dobu, jejichž vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 604). Objektivní desetiletá doba počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem. Pro případy průtahů v řízení je pak běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, vázanou na konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní doby) nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Přechodné ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. konečně pamatuje i na případy, kdy poškozený již před nabytím jeho účinnosti podal včas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva; pokud o ní dosud nebylo rozhodnuto (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.), promlčuje se nárok ke dni 27. 4. 2007.

Odvolací soud v souladu se zákonem i dosavadní judikaturou k těmto otázkám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 736/2008, publikovaný pod C 7534 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že právě uplynutím posledně uvedené promlčecí doby došlo k zániku nároku žalobce promlčením, neboť o újmě vzniklé průtahy v soudním řízení se dozvěděl nejpozději před tím, než uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (to by nebylo možné, pokud by o vzniku této nemajetkové újmy nevěděl), takže za situace, kdy ke dni účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. o této jeho stížnosti nebylo rozhodnuto, mohlo k promlčení dojít nejdříve dnem 27. 4. 2007. Protože šestiměsíční subjektivní promlčecí doba uplynula ještě předtím, je bez významu běh desetileté doby objektivní, na niž mylně poukazuje dovolatel; byla-li žaloba podána dne 30. 6. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby posunuté zmíněným přechodným ustanovením.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl ve věci úspěch, žalované však žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu