25 Cdo 1875/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 15 předpisu č. 290/2002Sb. ve znění do 15.06.2010, § 420 obč. zák., § 39 obč. zák.




25 Cdo 1875/2014


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalovanému Tenisovému klubu Uherské Hradiště, spolku se sídlem v Uherském Hradišti, U Moravy 827, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o 470.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 50/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. ledna 2014, č. j. 60 Co 501/2013-78, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. ledna 2014, č. j. 60 Co 501/2013-78, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. srpna 2013, č. j. 4 C 50/2012-52, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 21. srpna 2013, č. j. 4 C 50/2012-52, zamítl žalobu na zaplacení 470.500,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok České republiky na náhradu za hodnotu pozemků v kat. úz. M., které Česká republika Okresní úřad Uherské Hradiště převedla ke dni 1. 1. 2003 podle § 14 a 15 zákona č. 290/2002 Sb. na žalovaného a které žalovaný na základě směnné smlouvy uzavřené 8. 7. 2009 převedl na město Uherské Hradiště,
aniž předtím učinil nabídku státu na bezúplatný převod předmětných pozemků. Soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel směnnou smlouvu v rozporu s § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. ve znění účinném do 15. 6. 2010, smlouva je proto neplatná podle § 39 obč. zák., neboť žalovaný před jejím uzavřením nesplnil nabídkovou povinnost, a vzhledem k tomu žalobkyni žádná škoda ve smyslu § 420 oč. zák. nevznikla.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 60 Co 501/2013-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že směnnou smlouvou ze dne 8. 7. 2009 bylo porušeno kogentní ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, smlouva je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a k převodu vlastnictví k pozemkům tedy nedošlo. Žaloba není důvodná ani v případě platného převodu směnnou smlouvou, neboť žalobkyně měla možnost po nesplnění nabídkové povinnosti žalovaného domáhat se, aby jí žalovaný nabídl nemovitosti k bezúplatnému převodu, což neučinila, takže škoda jí vznikla v důsledku její nečinnosti, příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobkyni a protiprávním jednáním žalovaného byla tak přetržena.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, jež nebyla dosud vyřešena, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za určující považuje otázku platnosti převodní smlouvy bez předchozí nabídky státu a otázku přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalovaného v důsledku její nečinnosti. Namítá, že sankce absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák. je vždy pouze krajním řešením, neboť omezuje smluvní volnost, žádný z účastníků její platnost v řízení nezpochybnil a právní postavení současných vlastníků by se tak v důsledku soudního rozhodnutí stalo nejistým. Dovozuje, že bez ohledu na platnost či neplatnost smlouvy žalovaný porušil svoji právní povinnost, když pozemky přednostně bezúplatně nenabídl státu, a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda. Žalobkyně zjistila protiprávní převod pozemků až v době, kdy pozemky byly ve vlastnictví třetí osoby, a za této situace již nemohla uplatnit nárok na bezúplatný převod nemovitostí od žalovaného, který již nebyl jejich vlastníkem. Nesouhlasí s tím, že by žalovaný měl mít prospěch ze svého protiprávního jednání, a má výhrady proti výroku o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že postup žalobkyně je ryze účelový, již při předání sporné části majetku ke dni 1. 1. 2003 jí bylo známo, že tento majetek je součástí jiného areálu užívaného jiným zájmovým spolkem, přičemž účel užívání je i po uzavření směnné smlouvy stále stejný již od roku 1988, a zájem státu chráněný § 15 zákona č. 290/2002 Sb. nebyl postupem žalovaného nijak dotčen.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. ledna 2014, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ) srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené bez předchozí nabídky státu podle § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném do 15. 6. 2010, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, ve znění účinném do 15. 6. 2010, nemovité věci, které přecházejí do vlastnictví nabyvatele, musí být po dobu 10 let ode dne jejich nabytí užívány pouze k účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu vlastnictví podle § 14. Stanou-li se před uplynutím této doby pro nabyvatele pro tento účel nepotřebnými, musí být přednostně nabídnuty bezúplatně do vlastnictví státu. Pokud stát nepřijme písemnou nabídku nabyvatele ve lhůtě dvou měsíců od jejího doručení, naloží nabyvatel s těmito věcmi bez uvedených omezujících podmínek.
Právní otázkou platnosti převodní smlouvy ohledně majetku, na nějž se vztahuje shora uvedené ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., se dovolací soud zabýval na obdobném skutkovém základě v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 25 Cdo 2406/2013, a v rozsudku ze dne 29. července 2014, sp. zn. 25 Cdo 2550/2012, (oba dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), z nichž vyplývá, že není správné právní posouzení převodní (kupní) smlouvy jako smlouvy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. a správný není ani z toho plynoucí závěr, že státu nevznikla škoda, jejíž náhrady se na žalovaném domáhá.
Jak Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích k ust. § 39 obč. zák. dovodil, rozpor smlouvy se zákonem nastává, je-li obsah smlouvy přímo v rozporu se zákonným zákazem či s příkazem, jež ze zákona vyplývá; o obcházení zákona se jedná v případě, že smlouva svými účinky odporuje účelu a smyslu zákona a směřuje tak k výsledku, jenž zákonu odporuje, a dobrým mravům pak odporuje smlouva, jejíž obsah je v rozporu se základními etickými zásadami sdílenými rozhodující částí společnosti.
Obsahem směnné smlouvy, která je zvláštním typem kupní smlouvy, je vzájemný převod vlastnického práva účastníků smlouvy, tedy jejich vzájemná povinnost převést vlastnictví na druhého účastníka, případně s doplatkem, nejsou-li předměty vlastnického práva stejně hodnotné; takový obsah smlouvy neodporuje zákonu, ani jej neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). V rozporu se zákonem tedy není samotný obsah směnné smlouvy uzavřené žalovaným a třetím subjektem, ale v rozporu se zákonem je jednání žalovaného, který nesplnil svou zákonnou povinnost vůči státu a nemovitosti bez řádné nabídky bezúplatného zpětného převodu převedl na jiného. Jednání žalovaného, byť je porušením jeho zákonné povinnosti vůči státu, nezakládá důvod absolutní neplatnosti uzavřené směnné smlouvy podle § 39 obč. zák., a vzhledem k ust. § 40a obč. zák. nepřichází v úvahu ani relativní neplatnost. V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno, ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem je třeba vykládat restriktivně a nikoli extenzivně. Pokud zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, jen výjimečně lze považovat smlouvu za neplatnou. Přitom stále platí zásada, že sankce by měla dopadnout na toho účastníka smlouvy, který při jejím uzavírání porušil svou povinnost.

Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti směnné smlouvy z důvodu, že žalovaný nerespektoval svou povinnost předchozí nabídky vůči státu podle § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném do 15. 6. 2010, není tedy správný.
Správný není ani právní názor odvolacího soudu, že z důvodu přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a majetkovou újmou žalobkyně by její nárok na náhradu škody nebyl důvodný ani v případě platné převodní smlouvy.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny, tedy v dané věci ztrátu majetkového přínosu žalobkyně. V případě platného převodu vlastnictví na jiného nemůže být příčinou majetkové újmy žalobkyně, spočívající v hodnotě převedených pozemků, ta okolnost, že se žalobkyně nedomáhala na žalovaném, který pozemky již nevlastnil, aby jí je nabídl k bezúplatnému převodu, a jak dovodil dovolací soud v rozhodnutí ze dne 29. července 2014, sp. zn. 25 Cdo 2550/2012, nový nabyvatel pozemků nemá nabídkovou povinnost vůči státu a stát se také nemůže na novém nabyvateli domáhat převedení vlastnictví. Následky porušení nabídkové povinnosti podle § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. nelze totiž ani analogicky posuzovat jako porušení zákonného předkupního práva s věcněprávními účinky. Dojde-li k porušení nabídkové povinnosti podle zákona č. 290/2002 Sb., na rozdíl od zákonného předkupního práva nezůstává státu zachováno právo na bezúplatný převod od nového nabyvatele a stát se také nemůže na novém nabyvateli domáhat, aby mu věc převedl, neboť oprávnění obdobné § 603 odst. 3 obč. zák. mu zákon nedává, a nemůže ani namítat relativní neplatnost převodní smlouvy mezi vlastníkem a novým nabyvatelem, neboť vzhledem k ust. § 40a obč. zák., které obsahuje taxativní výčet, nepřichází uplatnění relativní neplatnosti v těchto případech v úvahu. Žalobkyně tedy neměla možnost úspěšně se na žalovaném či na novém nabyvateli domoci převodu nemovitostí do svého vlastnictví, její nečinnost proto nezpůsobila přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a tvrzenou škodou.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu