25 Cdo 1848/2011
Datum rozhodnutí: 12.04.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 1848/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. L. , zastoupeného Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 2, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a.s. , nemocnici Středočeského kraje, IČO 27256391, zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem Praha - Vinohrady, Korunní 2569/108a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 12 C 95/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2010, č.j. 32 Co 445/2010-141, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Švejnohy, advokáta se sídlem Praha - Vinohrady, Korunní 2569/108a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody (za bolest a ztížení společenského uplatnění) ve výši 450.000,- Kč z důvodu, že nesprávným postupem žalované nemocnice mu vznikla škoda na zdraví, neboť žalovaná nezjistila charakter zranění, nestanovila správnou diagnózu, neprovedla správně CT vyšetření, a došlo tak k nevratnému poškození pravé části obličeje žalobce.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č.j. 12 C 95/2009-100, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce byl dne 10. 9. 2005 přivezen do žalované nemocnice v opilosti, nebyl orientován místem a časem, na hlavě měl tržnou ránu, podle RTG vyšetření nebyl skelet s traumatickými změnami, CT mozku prokázalo krvácení, skelet byl neporušený. Žalobce podepsal druhý den po přijetí revers, ve kterém odmítl další hospitalizaci a proti vůli lékaře odešel z nemocnice, přičemž byl poučen o tom, že může vážně ohrozit své zdraví. Podle závěrů znalce z oboru zdravotnictví CT vyšetření čelisti nebylo třeba provádět, postižení trojklanného nervu vzniklo v důsledku hojení úrazových změn, dislokace čelisti vzhledem ke svému rozsahu nemohla nerv poškodit. Soud dovodil, že žalovaná ve svém postupu nepochybila; lékaři postupovali lege artis. Žalobce odmítl další léčbu a hospitalizaci, požadoval propuštění přes nesouhlas lékaře a byl seznámen s možnými následky svého jednání, pokud nedodrží pokyny lékařů. Nedostavil se ani k doporučenému vyšetření u neurologa, a nemohl tak být stanoven další léčebný postup. Jelikož při léčbě žalobce nedošlo ze strany žalované k porušení právní povinnosti, není podle soudu dána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a vznikem škody. Zamítavý rozsudek tedy soud opřel o závěr, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody podle § 420 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2010, č.j. 32 Co 445/2010-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že ze strany žalované, resp. jejích zaměstnanců, nedošlo k žádnému pochybení v léčbě žalobce. Lékaři postupovali lege artis, tzn. standardním způsobem v závislosti na zjištěném způsobu a rozsahu poškození zdraví žalobce v důsledku úrazu, který žalobce utrpěl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, tj. povinnost poskytovat lékařskou péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 věty první zákona o péči o zdraví lidu ani jinou povinnost, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení § 415 obč. zák. o obecné prevenční povinnosti. Jelikož žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, nebylo třeba se dále zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi tvrzeným protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody ani výší uplatněného nároku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázka zásadního právního významu spočívá podle dovolatele v posouzení rozsahu vyšetření a lékařských vyšetřovacích úkonů, které je lékařské zařízení povinno provést, aby poskytnutí lékařského péče bylo v souladu se všemi současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy aby bylo lege artis. Dovolatel spatřuje pochybení žalované v tom, že neprovedla veškerá dostupná a existující vyšetření, vztahující se ke zranění, která žalobce utrpěl, a proto nese odpovědnost za poškození zdraví dovolatele. Pochybení spatřuje též v postupu soudů, které své rozhodnutí opřely pouze o znalecký posudek MUDr. Strnada a o jeho výpovědi před soudy obou stupňů, a pominuly další důkazy, které byly před soudem provedeny, zejména lékařské zprávy z Fakultní nemocnice Motol, které byly s předmětným posudkem v rozporu. Soudy rovněž neprovedly žalobcem navrhovaný důkaz snímkem z centrálního tomografu v Kolíně ani neprovedení tohoto důkazu nezdůvodnily. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že z její strany nedošlo k žádnému pochybení v léčbě žalobce a postup lékařů byl lege artis. Nepovažuje dovolání žalobce za přípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je součástí právního řádu, a dovolací soud proto podle něj přípustnost dovolání posuzuje.) Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.

Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Námitkami opírajícími se o vlastní interpretaci v řízení provedených důkazů, jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu ohledně absence porušení právní povinnosti ze strany ošetřujících lékařů, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž především skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

Ani namítané vady řízení (soud nepřihlédl k dalším důkazům provedeným v řízení a nezdůvodnil neprovedení dalšího navrhovaného důkazu) nezakládají přípustnost dovolání uvedeného ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu