25 Cdo 1811/2015
Datum rozhodnutí: 04.08.2015
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1,3 předpisu č. 440/2001Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 440/2001Sb., § 444 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 1811/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. H. , zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Praha 7, Strossmayerovo náměstí 2, proti žalované České kanceláři pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Výstaviště 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 75/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, č.j. 70 Co 603/2011-185, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 4. 2011, č.j. 9 C 75/2008-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 252.421,- Kč s příslušenstvím, dále zamítl žalobu co do částky 336.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 6. 11. 2005 utrpěl škodu na zdraví při dopravní nehodě zaviněné řidičem A. P., který po předchozím požití alkoholických nápojů vjel do protisměru, kde se čelně srazil s vozidlem řízeným žalobcem. U vozidla řízeného A. P. nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Při nehodě žalobce utrpěl zranění pravé ruky a zlomeninu čelní kosti, znaleckými posudky bylo bolestné ohodnoceno 220 body, ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU ) bylo ohodnoceno 700 body, žalovaná zaplatila žalobci z titulu bolestného 9.000,- Kč a z titulu ZSU 24.000,- Kč. Soud uvedl, že v důsledku úrazu utrpěného při dopravní nehodě je žalobce omezen při všech pracích vykonávaných pravou rukou, zejména při opravách vozidel, přičemž pracuje jako servisní technik elektrotechnických zařízení, je členem Tatra klubu a ve volném čase se věnuje opravám a restaurování vozidel Tatra, které také sbírá. Po právní stránce soud konstatoval, že pasivní legitimace žalované vyplývá z § 9 a § 24 zákona č. 168/99 Sb., a uvedl, že žalobci přísluší s ohledem na bodové ohodnocení bolestné ve výši 26.400,- Kč, z čehož žalovaná dosud neuspokojila 17.400,- Kč, a dále náhrada ZSU ve výši 84.000,- Kč, z čehož žalovaná dosud neuspokojila 60.000,- Kč. Soud dále poukázal na § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ) a uzavřel, že s ohledem na omezení žalobce při zvedání břemen, při řízení motorových vozidel a s ohledem na jeho zvýšenou únavnost je na místě mimořádné zvýšení ZSU o další dvojnásobek, tedy o 168.000,- Kč.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2012, č.j. 70 Co 603/2011-185, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části vyhovujícího výroku tak, že zamítl žalobu co do částky 173.396,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající napadené části ohledně částky 1.625,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že žalobce utrpěl úraz ve věku 30 let, v důsledku omezení hybnosti pravého zápěstí je omezen při činnostech vykonávaných pravou rukou v běžném životě a zejména při restaurování a opravách historických vozidel, má problémy při řízení motorového vozidla při delších cestách, v důsledku zranění čelní kosti je omezen při cvičení a má potíže při nachlazení. Tyto následky však podle soudu ani ve svém souhrnu nepředstavují takové omezení poškozeného, které by odůvodňovalo zvýšení odškodnění za ZSU nad rámec základního odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku. Podle soudu jde o omezení, která nemají zásadní vliv na žalobcův život (žalobce je zcela soběstačný, není vyřazen z žádných činností, které by vykonával dříve, včetně své záliby v restaurování historických vozidel), a jejich charakter je vyjádřen již základním odškodněním za ZSU. U žalobce tedy nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval zvýšení odškodnění za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho měnící části výroku I, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením věci a zároveň tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který mu přiznal odškodnění ZSU pouze v základní výši bodového ohodnocení. Dovolatel je přesvědčen, že jeho případ je výjimečný a hodný zvláštního zřetele již tím, že zranění utrpěl zcela nezaviněně, když opilý řidič odpovědnostně nepojištěného vozidla přejel do protisměru, kde se s ním čelně srazil. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že jeho zdravotní poškození nepředstavuje takové omezení, které by odůvodňovalo mimořádné navýšení ZSU. Je omezen v řadě manuálních činností, při nichž používá pravou ruku, a to jak ve svém zaměstnání, tak při volnočasových aktivitách, mezi něž patří sbírání a opravování historických vozidel. Zdůrazňuje, že obtíže nastávají zejména při mechanických pracích spojených s použitím větší síly s využitím přesnosti a při krajních polohách pohybu ruky. Žalobce má za to, že snížení pohyblivosti pravého zápěstí je takovou okolností, k níž lze dovodit zvláštní výjimečnost tohoto případu, jak má na mysli § 7 odst. 3 vyhlášky, a navýšení základního bodového ohodnocení o dvojnásobek. Závěr odvolacího soudu o soběstačnosti žalobce nemá podle dovolatele oporu v provedeném dokazování, neboť právě omezení pohyblivosti zápěstí představuje takovou okolnost, která výrazně negativně ovlivnila jeho život. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření označila dovolání žalobce za zjevně bezdůvodné. Závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro navýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, označila za správný. Odkázala na znalecké závěry, z nichž plyne, že omezení pohyblivosti pravého zápěstí je lehkého stupně, a nevedlo k podstatnému omezení nebo významné změně uplatnění v dosavadním či v budoucím životě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 9. 2. 2012, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

V dovolání směřujícím proti měnící části rozsudku odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí zejména s tím, že odvolací soud neshledal předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, když má za to, že základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví dostatečně nevyjadřuje trvalé škodlivé následky poškození jeho zdraví.

Nesprávné právní posouzení věci, které žalobce uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014.

Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené , opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Odvolací soud svůj závěr, že nejsou splněny podmínky pro navýšení základního bodového ohodnocení za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, tj. že nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, odůvodnil tím, že žalobce se zapojil do běžného života, byť s drobnými omezeními odpovídajícími následkům úrazu, čímž vznikl žalobci nárok na základní odškodnění za ZSU podle § 3 odst. 1 vyhlášky, uvedené negativní následky však neměly na žalobcův dosavadní osobní i pracovní život zásadní vliv, představující nemožnost dalšího pokračování v dosavadní profesní a zájmové činnosti dovolatele. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně přiléhavého srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu neshledal okolnosti pro navýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou.

Dovolatel napadá též skutkové zjištění, že je soběstačný a že není vyřazen z žádných činností, které vykonával dříve, a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který svůj skutkový závěr, že žalobce je pouze omezen, nikoli vyřazen z předchozích aktivit, učinil na základě obsáhlého dokazování, svá zjištění čerpal z důkazů provedených v řízení, zejména ze znaleckých posudků, vzal v úvahu okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení, a nelze mu vytýkat, že by pro svá skutková zjištění o zdravotních následcích vzniklých při dopravní nehodě a jejich vlivu na dosavadní způsob života žalobce neměl oporu v provedeném dokazování nebo že by opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v tomto ohledu v řízení prokázány.

Dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že zranění utrpěl nezaviněně, v důsledku jednání opilého řidiče nepojištěného vozidla, není kritériem významným pro úvahu o mimořádném zvýšení náhrady ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že dovolací soud s ohledem na ekonomické postavení obou účastníků, povahu uplatněného nároku a okolnosti případu nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, na které by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Robert Waltr předseda senátu