25 Cdo 1802/2002
Datum rozhodnutí: 23.10.2003
Dotčené předpisy: § 101 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 14 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb.




25 Cdo 1802/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) R. K. a b) Ing. Z. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 316/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 23 Co 6/2002 - 257, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 23 Co 6/2002 - 257, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3.000,- Kč potvrzen, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobců z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se původně domáhali (žalobou doručenou soudu dne 23. 9. 1992 a doplněnou podáními ze dne 12. 10. 1992 a ze dne 22. 12. 1994), aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 300.000,- Kč s 3 % úrokem od 26. 3. 1992 do zaplacení s odůvodněním, že v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Písku ze dne 22. 9. 1989, sp. zn. E 151/89, jímž byl zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, a nesprávným úředním postupem při provádění tohoto výkonu byla žalobcům způsobena jednak materiální škoda tím, že po protiprávním vyklizení bytu nemohou od 22. 9. 1989 řádně užívat své věci, neboť některé z nich byly zničeny, poškozeny nebo odcizeny, a dále jim vznikla škoda nemajetkové povahy na právech spočívající v závažném zásahu do osobní svobody, občanské cti a lidské důstojnosti, do jejich soukromí, porušením domovní svobody a násilným jednáním v bytě. Při ústním jednání konaném u Okresního soudu v Příbrami dne 30. 5. 1995 rozšířili žalobu tak, že požadují zaplatit částku 500.000,- Kč s 3 % úrokem od 26. . 1992 do 14. 7. 1994, se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a se 17 % úrokem od 24. 10. 1994 do zaplacení. Při dalším jednání tohoto soudu konaném dne 1. 4. 1997 pak navrhli, aby soud žalované uložil povinnost uvést věci do původního stavu a pokud by k tomu nedošlo, nahradit jim škodu ve výši 500.000,- Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku žalobců a rovněž pro nesplnění zákonných podmínek na náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb.

Okresní soud v Příbrami mezitímním rozsudkem ze dne 30. 5. 1996, č. j. 12 C 316/94 84, rozhodl tak, že základ žalobního nároku žalobců je opodstatněn. Vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 25. 5. 1989, sp. zn. E 151/89, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 1989, sp. zn. E 151/89, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 1989, č. j. 5 Co 892/89 - 13, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením povinných (žalobců) z bytu v domě čp. 127 v G. ulici v P. do náhradního bytu č. 10 v domě čp. 1962 v ulici S. v P. Dne 22. 9. 1989, na kdy bylo provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných a jejich přestěhování do náhradního bytu Okresním soudem v Písku nařízeno, a kdy k vyklizení bytu povinných (žalobců) skutečně došlo, podali povinní (žalobci) návrh na zastavení výkonu rozhodnutí s odůvodněním, že titul, jenž je podkladem výkonu rozhodnutí, není vykonatelný, neboť nebyl druhému žalobci řádně doručen. O tomto návrhu rozhodl citovaný soud usnesením ze dne 26. 9. 1989, sp. zn. E 151/89, tak, že jej zamítl s tím, že nejsou splněny zákonné podmínky uvedené v ust. § 268 o. s. ř., neboť exekučním titulem je v daném případě rozhodnutí MěNV v P. ze dne 13. 10. 1987, č. j. Byt 787/87/Vl., o zrušení práva žalobců užívat byt v P., v G. ul. čp. 127 z důvodu obecného zájmu a o jejich povinnosti byt vyklidit po přidělení náhradního bytu, které nabylo právní moci dne 19. 12. 1987 poté, kdy bylo potvrzeno rozhodnutím ONV v P. ze dne 11. 12. 1987, č. j. MH 20/0/87. K odvolání povinných (žalobců) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 12. 1989, č. j. 5 Co 1316/89, 5 Co 1317/89 - 40, napadené usnesení soudu prvního stupně (mimo jiné) změnil tak, že nařízený výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, když dovodil, že cit. rozhodnutí MěNV v P. ze dne 13. 10. 1987 nenabylo právní moci a není dosud vykonatelné, neboť nebylo povinnému (druhému žalobci) řádně doručeno. Okresní soud dospěl na základě takto zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že rozhodnutí Okresního soudu v Písku ze dne 26. 9. 1987, č. j. E 151/89 - 25, je - jak je uvedeno v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 1989, č. j. 5 Co 1316/89, 5 Co 1317/89 - 40 - rozhodnutím nezákonným, a jsou proto splněny podmínky ustanovení § 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, když toto nezákonné rozhodnutí bylo změněno, a stát tak odpovídá za případnou škodu, která žalobcům vznikla. Vydání mezitímního rozsudku dle ust. § 152 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobcům se dosud nepodařilo prokázat výši škody.



K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 12. 11. 1996, č. j. 23 Co 510/96 97, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že svým rozhodnutím nerozhodl o celém uplatněném nároku, neboť se nezabýval požadavkem žalobců na náhradu škody z nesprávného úředního postupu; v této souvislosti poukázal na to, že nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí upravený v § 1, § 3 a § 4 zákona č. 58/1969 Sb. a nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 18 a § 19 cit. zákona jsou dva různé občanskoprávní nároky, které mají při posuzování dle tohoto zákona zcela odlišný režim. Zaujal též právní názor, že za stavu, kdy se žalobci domáhají náhrady škody vzniklé poškozením zařízení domácnosti, nemůže být příčinou případného poškození věcí rozhodnutí, kterým byl zamítnut jejich návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, neboť mezi případnou škodou a tímto rozhodnutím není dána přímá příčinná souvislost; samotným faktem, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven a ve výkonu bylo pokračováno, nemohlo dojít ke škodě na stěhovaných věcech. Odvolací soud dále rovněž uvedl, že žalobou uplatněnou dle zákona č. 58/1969 Sb. se poškozený může domáhat pouze škody skutečně mu vzniklé, jež je v příčinné souvislosti ať již s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a nikoliv nemajetkové újmy , kterou též požadují.

Okresní soud v Příbrami poté, kdy usnesením ze dne 1. 4. 1997, č. j. 12 C 316/94 114, připustil změnu žaloby na částku 500.000,- Kč, ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 1997, č. j. 12 C 316/94 117, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Aniž ve věci prováděl další dokazování, dospěl k závěru, že žalobci (správně zřejmě žalobcům) se v řízení nepodařilo prokázat, že by tím, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven a bylo v něm pokračováno, došlo ke škodě na věcech a že se mu (správně zřejmě jim - žalobcům) nepodařilo prokázat příčinnou souvislost . Stejně tak je tomu i ohledně tvrzeného nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, když naopak provedenými důkazy (výslechy svědků při exekuci přítomných) bylo prokázáno, že při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup, neboť věci byly stěhovány do náhradních prostor, nákladním vozem, bylo s nimi zacházeno řádně v rámci možností ; jednalo se o věci starší a použité.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 1997, č. j. 23 Co 456/97 - 138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nedoznala změny, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánu státu podle ust. § 1 a násl. a § 18 zákona č. 58/1969 Sb. není opodstatněn, a požadavek na náhradu nemajetkové újmy nelze podle cit. zákona odškodnit. Pokud jde o tvrzený nárok žalobců na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, odkázal odvolací soud na svůj právní názor vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 12. 11. 1996, č. j. 23 Co 510/96 97, v této věci, a ohledně požadavku žalobců na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu - vycházeje ze skutkových zjištění okresního soudu - s poukazem na Instrukci č. 4 Ministerstva spravedlnosti ze dne 5. 6. 1973 č. j. 417/73 - L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, dovodil, že za stavu, kdy nebylo zjištěno, že by ze strany těch, kteří výkon rozhodnutí prováděli, nebyl dodržen správný úřední postup, nemusí se již soud zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi škodu a tímto postupem. Rovněž námitku žalobců uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby, když žalobci uplatnili alternativní žalobní návrh, tedy buď zaplacení 500.000,- Kč nebo uvedení věci do předešlého stavu a náhrady škody , neshledal odvolací soud důvodnou. Podle jeho názoru měli žalobci na mysli zřejmě tzv. eventuální petit, o němž však ani odvolací soud nemohl rozhodnout, neboť žalobci přes poučení soudu dle ust. § 5 o. s. ř. takovýto žalobní petit (eventuální) řádně nespecifikovali v tom směru, jakým způsobem by každá jednotlivá věc měla být uvedena do původního stavu, tedy jakým způsobem by měla být opravena, a stejně tak nevyčíslili zbývající část náhrady škody , takže jejich návrh nesplňoval náležitosti uvedené v § 79 o. s. ř. Proto, pokud by taková žaloba byla podána samostatně, musel by soud řízení zastavit podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu posoudil odvolací soud předmětný požadavek žalobců spíše jako vylíčení rozhodujících skutečností sloužících k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, jímž žalobci plní svoji povinnost tvrzení. Otázku, pro niž žalobci navrhli připuštění dovolání, že se jedná o hrubé porušení základních lidských práv a svobod v tomto případě , nepovažoval krajský soud za zásadního právního významu s odůvodněním, že všechny právní otázky jeho rozhodnutím řešené jsou obdobně řešeny ustálenou soudní judikaturou .

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 7. 2000, č. j. 25 Cdo 1518/98 - 160, rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud především neshledal opodstatněným uplatněný dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., že soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Gordana Buriánová, JUDr. Marie Šebková a JUDr. Jaroslava Vítová, které ve věci rozhodovaly, byly vyloučeny z projednávání a rozhodování dané věci. Dále pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o změně návrhu žalobců, kteří oproti původnímu požadavku na zaplacení částky 500.000,- Kč s přísl. ve svém závěrečném návrhu při jednání u okresního soudu konaném dne 1. 4. 1997 navrhli, aby soud žalované uložil povinnost uvést věci do původního stavu, a pokud by k tomu nedošlo, nahradit jim škodu ve výši 500.000,- Kč , a v odvolání se domáhali vydání rozsudku, jímž žalované bude uložena povinnost zaplatit jim částku 500.000,- Kč, nebo jímž bude žalované uložena povinnost nahradit jim způsobenou škodu uvedením do předešlého stavu, a škodu, kterou nelze nahradit uvedením do předešlého stavu, nahradit v penězích .

Usnesením ze dne 30. 11. 2000, č.j. 23 Co 465/2000 - 175, Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby o změně návrhu učiněné žalobci při jednání okresního soudu konaném dne 1. 4. 1977 rozhodl, a pokud jeho změnu připustí, aby o tomto změněném návrhu jednal.

Usnesením ze dne 27. 3. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 184, vyzval Okresní soud v Příbrami žalobce, aby ve lhůtě 14 dnů specifikovali eventuální petit návrhu tak, aby uvedli, jakým způsobem by každá věc měla být uvedena do původního stavu, tedy co by na ní mělo být opraveno, a ohledně zbývající části požadované škody jim uložil, aby uvedli, její výši.

V podání ze dne 14. 4. 2001 žalobci sdělili, že se svým návrhem domáhají, aby všechny věci byly uvedeny do stavu, v jakém byly před loupeží spáchanou dne 22. 9. 1989 a ve dnech následujících. Uvedením věcí do původního stavu je jejich vrácení na původní místo v domě čp. 127 v G. ulici v P. tak, jak zde byly umístěny dne 22. 9. 1989 v 8.00 hod. ráno, to je v bezvadném stavu, pouze s vadami uvedenými v protokolu, který byl pachateli, pracovníky Okresního soudu v Písku, sepsán . Současně navrhli, aby žalované byla uložena povinnost nahradit žalobcům škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku z 26. 9. 1989, č. j. E 151/89 - 25, a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89, a nahradit jim náklady tohoto řízení s tím, že způsob a výše náhrady škody bude stanoven konečným rozsudkem , nebo, aby soud rozhodl nejdříve o části projednávané věci tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku z 26. 9. 1989, č. j. E 151/89 - 25, a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89 vrácením věcí žalobců na původní místo v domě čp. 127 v G. ulici v P. tak, jak zde byly umístěny dne 22. 9. 1989 v 8.00 hod. ráno, to je v bezvadném stavu, pouze s vadami uvedenými v protokolu, který byl Okresním soudem v Písku o provedeném úkonu sepsán, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Navrhovatel je povinen nahradit žalobců, škodu, kterou nelze nahradit podle předchozího odstavce, a náklady řízení, v penězích. Výše náhrad a lhůty k plnění budou stanoveny konečným rozsudkem . Dále uvedli, že vzhledem k tomu, že se nedomáhají, aby soud rozsudkem určil, jakým způsobem má žalovaný každou věc uvést do původního stavu a co má na každé věci opravit, je požadavek uvedený v usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 3. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 184, na specifikaci návrhu, zjevně neopodstatněný .

Dalším podáním ze dne 21. 9. 2001 žalobci požadovali, aby soud rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89 a nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku z 26. 9. 1989, č. j. E 151/89 - 25, a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení vedeném pod sp. zn. E 151/89 s tím, že o způsobu a výši náhrady škody a o povinnosti k náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto po právní moci tohoto rozsudku konečným rozsudkem .

Usnesením ze dne 25. 9. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 221, Okresní soud v Příbrami změnu návrhu tak, jak žalobci navrhli podáními ze dne 14. 4. 2001 a ze dne 21. 9. 2001, s poukazem na ust. § 43 odst. 2 a § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil, neboť žalobci ani přes výzvu a poučení soudu nespecifikovali eventuální petit žaloby tak, aby rozsudek byl vykonatelný.

Poté Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, č. j. 12 C 316/94 - 231, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002, č. j. 12 C 316/94 - 264, žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům 500.000,- Kč, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. S ohledem na výsledky dokazování provedeného v původním řízení, kdy jako svědci byly vyslechnuty osoby přítomné při exekuci (P. Ch., P. Ř., M. M. a JUDr. M. F.), dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat nesprávný úřední postup soudu, soudních vykonavatelů a dalších osob při provádění výkonu rozhodnutí vyklizením bytu žalobců. Výkon rozhodnutí byl prováděn v souladu s instrukcí č. 4 Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 5. 6. 1973, č. j. 417/73-L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, v níž je podrobně upraven postup vykonavatelů a dalších osob při provádění výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Při stěhování byly věci nakládány do beden, byl vyhotoven jejich seznam; jednalo se o věci staré a použité. Mírně poškozeno bylo jen víko peřiňáku , o čemž byl pořízen zápis. Soud prvního stupně poukázal též na to, že žalobci v řízení ani nenamítali, že by nebylo dodrženo některé z ustanovení jednacího řádu, ani to, že by bylo při stěhování věcí z bytu postupováno neobvyklým způsobem nebo nekvalifikovanými osobami. Vyklizené věci byly žalobcům k dispozici v prostorách pro uskladnění, žalobci však o jejich odvezení nejevili žádný zájem.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, č. j. 23 Co 6/2002 - 257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Pokud jde o nárok žalobců na náhradu škody podle § 1, § 3 a § 4 zákona č. 58/1969 Sb. způsobené jim usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 26. 9. 1989, č. j. E 151/89 - 25, jímž byl zamítnut návrh žalobců na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, které bylo změněno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 1989, č. j. 5 Co 1316/89, 5 Co 1317/89 - 40, tak, že nařízený výkon rozhodnutí byl zastaven, dospěl odvolací soud k závěru (stejně jak již uvedl ve svém usnesení ze dne 12. 11. 1996, č. j. 23 Co 510/96 - 97), že mezi případnou vzniklou škodou [na věcech (na zařízení domácnosti) a škodou spočívající v nákladech vynaložených na zaplacení elektrické přípojky, za připojení elektrických hodin a na zajištění topení] a usnesením o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí neexistuje přímá příčinná souvislost, neboť samotným faktem, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven a ve výkonu bylo pokračováno, nemohlo dojít ke škodě na stěhovaných věcech. Nemajetkovou újmu pak nelze podle zákona č. 58/1969 Sb. odškodnit v žádném případě. Odvolací soud jako správný posoudil i závěr soudu prvního stupně, že opodstatněný není ani nárok žalobců na náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (§ 18 a 19 zákona č. 58/1969 Sb.), neboť při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup, jak to vyplývá z výpovědi slyšených svědků (P. S., P. Ch., P. Ř., M. M., JUDr. M. F., J. B., J. H. a J. P.), a nebylo ani zjištěno, že by stěhované věci byly poškozeny (kromě poškození víka peřiňáku , o čemž byl sepsán zápis). Ostatně žalobci ani nezpochybnili, že by nebylo dodrženo některé z ustanovení uvedených v instrukci č. 4 Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 5. 6. 1973, č. j. 417/73-L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, jen namítali, že nábytek se odvážel na otevřeném autě, které bylo znečištěné, že jej stěhovaly nekvalifikované osoby a že byl nesprávně uskladněn. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by ze strany těch, kteří prováděli výkon rozhodnutí, nebyl dodržen nesprávný úřední postup, nezabýval se již odvolací soud otázkou příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 o. s. ř. Existenci vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřují v tom, že byli odňati svém zákonnému soudci, ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny zákonné podmínky , v tom, že u soudu prvního stupně i u soudu odvolacího rozhodovali soudci, o jejichž nepodjatosti je se zřetelem na jejich poměr k účastníkům důvod pochybovat, v tom, že soudy obou stupňů jim neumožnily svobodný přístup k jednání, záležitost žalobců projednávaly v jejich nepřítomnosti a nedaly jim možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, že soud nepřipustil změnu návrhu, ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny podmínky, že nebylo rozhodnuto o celé projednávané věci a že se soudy nezabývaly podstatou věci. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (mimo jiné) v tom, že nezákonný rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud posoudil jako správný v celém rozsahu, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posuzoval věc podle nepříslušných ustanovení, jimiž je upraven výkon rozhodnutí vyklizením, ačkoliv pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí chyběl vykonatelný titul, že podle soudu nemajetkovou újmu nelze odškodnit a že škoda na věcech není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jímž by zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Dále dovolatelé namítají, že závěr odvolacího soudu, že při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť kdyby byl dodržen správný úřední postup, k vyklizení bytu žalobců, k poškození věcí ani k dalším majetkovým i nemajetkovým škodám by nedošlo. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť podle jejího názoru směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není opodstatněné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelé výslovně uplatňují vadu uvedenou v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť vznášejí pochybnost o nepodjatosti soudkyně Okresního soudu v Příbrami JUDr. Lenky Melmukové a soudců Krajského soudu v Praze (JUDr. Gordany Buriánové, JUDr. Tomáše Kučery a JUDr. Jaroslavy Vítové), kteří v dané věci rozhodovali.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníků řízení nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich o jejich nepodjatosti. Podle odst. 4 tohoto ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

V posuzované věci se z obsahu spisu nepodávají žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr jmenovaných soudců k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu § 14 o. s. ř., pro které by byli jmenovaní soudci vyloučeni z rozhodování, a ostatně žádné takové konkrétní okolnosti neuvedli ani žalobci ve svém dovolání. Kromě toho je třeba poukázat i na to, že soudkyně Okresního soudu v Příbrami JUDr. Lenka Melmuková ve svém vyjádření k námitce podjatosti vznesené druhým žalobcem z důvodu, že se domáhá zahájení trestního stíhání proti ní, uvedla, že k věci, k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemá žádný vztah, a o této námitce bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2001, č. j. 25 Nc 16/2001 - 197, tak, že tato soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci. Soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Gordana Buriánová ve svém vyjádření k námitce podjatosti, kterou vznesl druhý žalobce rovněž z důvodu, že se domáhá zahájení trestního stíhání proti ní, uvedla, že jí nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by byla vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, a o této námitce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2002, č. j. Nco 26/2002 250, tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Samotný postup soudců, kteří v řízení o projednávané věci rozhodovali před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, pak nemůže být důvodem, pro který by byli z projednávání a rozhodování věci vyloučeni (§ 14 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí soudů obou stupňů není postiženo ani vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř., jež spočívá v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O zmatečnost se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Postup soudu v průběhu řízení je činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh soudního řízení zhodnotit. O zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jde například tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ust. § 214 odst. 2 nebo 3, jestliže soud věc projednal v rozporu s ust. § 101 odst. 3 v nepřítomnosti účastníka apod.

O takovou situaci se v daném případě nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že k jednáním nařízeným u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 9. 2001 a 30. 10. 2001, byli oba žalobci řádně obesláni; pokud při těchto jednáních nebyli osobně v jednací síni přítomni, bylo to z důvodu, že druhý žalobce se odmítl podrobit preventivní bezpečnostní prohlídce (projitím bezpečnostním rámem a kontrolou zavazadla) při vstupu do budovy Okresního soudu v Příbrami, o čemž byl dne 25. 9. 2001 pořízen zápis místopředsedkyní tohoto soudu JUDr. Hanou Říhovou, která informovala soudkyni projednávající danou věc, a dále byl službu konající justiční strážnou pořízen záznam; kromě toho byl dalším přivolaným justičním strážným sepsán záznam o použití donucovacích prostředků. Dne 30. 10. 2001 pak byl velitelem místní jednotky JS při OS Příbram sepsán úřední záznam, z něhož rovněž vyplývá, že druhý žalobce se odmítl podrobit bezpečnostní prohlídce, o čemž byla soudkyně, která věc projednávala, informována. Rovněž k odvolacímu jednání konanému dne 30. 4. 2002 byli oba žalobci řádně předvoláni; z důvodu, že druhý žalobce se odmítl podrobit preventivní bezpečnostní prohlídce a nebyl tudíž vpuštěn do budovy soudu, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, o čemž byla vyrozuměna předsedkyně příslušného senátu a předsedkyně Krajského soudu v Praze.

Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

Jestliže v posuzované věci byli oba žalobci řádně předvoláni k jednáním u Okresního soudu v Příbrami v uvedených dnech i k jednání u Krajského soudu v Praze a k těmto jednáním se do jednací síně nedostavili jen z důvodu, že druhý žalobce se odmítl podrobit preventivní bezpečnostní prohlídce, a proto nebyl do budovy soudu vpuštěn, o čemž vždy byl příslušný předseda senátu justiční stráží před započetím jednání vyrozuměn, byly zákonem stanovené podmínky pro jednání v jejich nepřítomnosti dány (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že byli odňati zákonnému soudci, ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny zákonné podmínky . Z obsahu spisu totiž vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1994, č. j. Ncd 531/94 - 17, byla věc vedená u Okresního soudu v Písku (jemuž věc byla postoupena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 1992 z důvodu místní nepříslušnosti) podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu v Příbrami, kde ji podle rozvrhu práce tohoto soudu vyřizuje JUDr. Melmuková. U Krajského soudu v Praze pak podle rozvrhu práce tohoto soudu věc vyřizuje senát ve složení JUDr. Gordana Buriánová, JUDr. Jaroslava Vítová a JUDr. Tomáš Kučera.

Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelů, že nebyla připuštěna změna žaloby, ačkoliv pro takové opatření nebyly splněny zákonné podmínky, že nebylo rozhodnuto o celé projednávané věci a že se soudy nezabývaly podstatou věci . V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že okresní soud poté, co žalobci změnili žalobu tak, že požadovali zaplatit částku 500.000,- Kč, tuto změnu žaloby usnesením ze dne 1. 4. 1997, č. j. 12 C 316/94 111, připustil, o tomto požadavku žalobců nadále jednal a posléze rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, č. j. 12 c 316/94 - 231, rozhodl tak, že žalobu zamítl, a odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Je tedy zřejmé, soudy obou stupňů rozhodly o celé projednávané věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.).

Další navrhovanou změnu žaloby tak, jak žalobci navrhli podáními ze dne 14. 4. 2001 a ze dne 21. 9. 2001, okresní soud s poukazem na ust. § 43 odst. 2 a § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil, neboť žalobci ani přes výzvu a poučení soudu nespecifikovali eventuální petit žaloby tak, aby rozsudek byl vykonatelný.

Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

Proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.).

Rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nepřipustil změnu návrhu, nemůže tudíž odvolací soud přezkoumávat. Okolnost, že změna návrhu nebyla soudem prvního stupně připuštěna, nepředstavuje z žádnou vad taxativně uvedených v § 229 odst. 1 písm. a) až g), v § 229 odst. 2 písm. a) a b) a v § 229 odst. 3 o. s. ř., a nejedná se ani o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh žalobců (povinných) na zastavení výkonu rozhodnutí, a kdy tvrzená škoda měla žalobcům vzniknout, došlo před uvedeným datem, je třeba jejich nárok na náhradu škody posuzovat podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon ).

Podle § 1 odst. 1 věty první zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti se nelze zprostit.

Podle § 2 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení.

Podle § 4 odst. 1 věta první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.

Zákon zakládá odpovědnost státu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 1 - 17 zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. I když jde o odpovědnost objektivní (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, musí být existence uvedených podmínek prokázána a odpovědnost státu lze dovodit jen tehdy, jsou-li tyto podmínky naplněny.

Podle § 18 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Rovněž i ustanovení § 18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu, která předpokládá současné splnění třech předpokladů, a to nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází mimo jiné ze závěru, že není dána příčinná souvislost mezi vydáním usnesení, jímž byl zamítnut návrh žalobců (povinných) na zastavení výkonu rozhodnutí, a případnou škodou na věcech (na zařízení domácnosti) žalobců.

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je jednou ze základních podmínek vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu v řízeních uvedených v § 1 odst. 1 věta první zákona. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikne-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a je tudíž doloženo, že nebýt takového rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.

Názor krajského soudu, že mezi vydáním usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 26. 9. 1987, č. j. E 151/89 - 25, jímž byl zamítnut návrh žalobců (povinných) na zastavení výkonu rozhodnutí, a případnou škodou na věcech (na zařízení domácnosti) žalobců, je správný, neboť samotným vydáním usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nemohlo dojít k faktickému poškození věcí žalobců a tudíž ani ke vzniku škody, neboť toto usnesení bylo vydáno až 4 dny po provedení exekuce (k níž došlo dne 22. 9. 1987), tedy po události, od níž žalobci dovozují vznik škody. Žalobci tvrzená škoda tudíž nemohla vzniknout následkem vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí a mezi vydáním tohoto rozhodnutí a vznikem škody tak není dán vztah příčiny a následku.



Kromě toho nelze přehlédnout ani to, že nebyl splněn ani další předpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu uvedený v ust. § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb., a to nezákonnost rozhodnutí, neboť citované usnesení nenabylo právní moci, když žalobci proti němu podali odvolání, a zejména se nejednalo o rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem (§ 4 odst. 1 věta první zákona).

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posuzoval věc podle nepříslušných ustanovení, jimiž je upraven výkon rozhodnutí vyklizením, ačkoliv pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí chyběl vykonatelný titul . Dovolatelé totiž přehlížejí, že v souzeném případě odvolací soud rozhodoval o uplatněném nároku žalobců na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, nikoliv o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Z hlediska žalobci uplatněných nároků na náhradu škody odvolací soud věc po právní stránce posoudil podle správného právního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který též správně vyložil a na danou věc jej i správně aplikoval.

Vznik škody je dalším z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Protože tento zákon obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody (ani neupravuje rozsah její náhrady), je třeba v této otázce vycházet z ust. § 442 obč. zák.

Podle § 442 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo.

Škodou zákon míní újmu, která na nastala (která se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy (nedochází-li k naturální restituci) napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz.

Z toho, jak je pojem škody upraven v hmotném právu a jak je definován právní teorií a z ní vycházející soudní praxí, je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud žalobcům, kteří uplatnili nárok na náhradu škody způsobené jim jednak nezákonným rozhodnutím a jednak nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., nárok na nemajetkovou újmu nepřiznal, neboť škodou ve smyslu § 442 obč. zák. se rozumí jen skutečná škoda a ušlý zisk, nikoliv nemajetková újma.

Dále dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu - v závěru, že při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup - vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná zejména v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Okolnost, že se stěhovanými věcmi, které byly ukládány do beden a převáženy na nákladním autě, bylo zacházelo řádně, vyplývá z důkazů, které byly provedeny již před soudem prvního stupně, a to z výpovědi svědků P. S., P. Ch., P. Ř., M. M., JUDr. M. F., J. B., J. H. a J. P. Nejde tedy o zjištění, pro které by odvolací soud neměl podklad v obsahu spisu. Z těchto důkazů je rovněž zřejmé, že vyjma víka peřiňáku (o čemž byl sepsán záznam), nedošlo k poškození stěhovaných věcí. Skutkový závěr odvolacího soudu učiněný na základě takto provedeného dokazování má tedy oporu v provedených důkazech. V dané věci nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není tedy dán.

Dospěl-li odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že není dána odpovědnost žalované (kromě její případné - odpovědnosti za poškození víka peřiňáku) ani podle § 18 a 19 zákona č. 58/1969 Sb., jde rovněž o závěr správný, když žalobci neprokázali, že by postup soudu, vykonavatelů a dalších osob zúčastněných na výkonu rozhodnutí vyklizením bytu žalobců byl při provádění tohoto výkonu (jen s výjimkou poškození víka peřiňáku ) nesprávný, tj. v rozporu s občanským soudním řádem či instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČSR č. 4 ze dne 5. 6. 1973, č. j. 417/73-L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy.



Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že při právním posouzení nároku žalobců na náhradu škody způsobené při realizaci výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se nezabýval tím, že jak bylo v řízení zjištěno - bylo poškozeno víko peřiňáku . Pokud by k tomu došlo při stěhování jejich nábytku v rámci výkonu rozhodnutí, byla by odpovědnost žalované za takto vzniklou škodu podle § 18 a 19 zákona dána.

Z uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v zamítavém výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně tvrzené škody způsobené poškozením víka peřiňáku uplatněn důvodně. Vzhledem k tomu, že žalobci výši škody na této již starší a použité věci ani po poučení soudu nespecifikovali, lze postupovat podle § 136 o. s. ř.; s ohledem na relaci kupních cen staršího a použitého nábytku a výši nákladů, které by bylo třeba vynaložit na opravu peřiňáku v době, kdy došlo k jeho poškození (září 1989), lze určit výši škody způsobené na této věci v částce, která nepřesahuje 3.000,- Kč. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v této části a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z maximální částky 3.000,- Kč by však soud mohl vycházet jen v případě, že by dalším dokazováním nebyla výše způsobené škody prokázána v nižší částce (srov. R 13/1985).

Vzhledem k tomu, že jinak je rozsudek krajského soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.) správný a protože řízení netrpí vadami uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud v další části dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2003

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu