25 Cdo 1797/2011
Datum rozhodnutí: 28.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 442 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 1797/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované EUTECH akciové společnosti , se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1/1617, IČO 47151421, zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Nad Lánem 1, o zaplacení 355.667,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 305/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2009, č. j. 23 C 305/2008-111, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2010, č. j. 15 Co 386/2009-139, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 C 305/2008-111, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2010, č. j. 15 Co 386/2009-139, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení 355.667,- Kč s příslušenstvím jako újmy spočívající ve zmaření zamýšleného investičního záměru, neboť v důsledku neuhrazení dluhu ze strany žalované společnosti nemohl investovat do akcií a ušel mu tím zisk z jejich pozdějšího prodeje.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 C 305/2008-111, ve spojení s usnesením ze dne 30. 4. 2009, č. j. 23 C 305/2008-117, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud neshledal, že by neuhrazení pohledávky ze strany žalované ovlivnilo záměr žalobce spočívající v investici do akcií. V den, kdy žalobce pojal svůj investiční záměr, a i v době před tímto rozhodnutím, totiž sám sděloval soudu v uvedeném sporu, že žalovaná není schopna a ochotna hradit své závazky. Za této situace žalobce ani nemohl očekávat, že žalovaná jím požadovaný závazek uhradí, jestliže investici zatím nezačal sám realizovat. Nelze proto dospět k závěru, že nezaplacení pohledávky ze strany žalované nastalo neočekávaně v průběhu děje vedoucího k zisku žalobce, ale již dříve, před zamýšleným záměrem žalobce. Mezi porušením právní povinnosti a tvrzeným ušlým ziskem ve formě nerealizovaného zisku z nákupu a prodeje akcií proto není vztah příčinné souvislosti. Navíc nelze dospět ani k závěru o porušení právní povinnosti v celém rozsahu, a to s ohledem na výsledek soudního sporu o zaplacení dlužné částky vedeného pod sp. zn. 10 Cm 160/99. Nad rámec výše uvedeného soud dodal, že žalobce s ohledem na své dluhy a probíhající exekuce nemohl svůj záměr fakticky realizovat, neboť z důvodu soudního zákazu by nemohl případně nabyté akcie prodat; byly by použity na úhradu jeho dluhů.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 15 Co 386/2009-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, z nichž vychází, neboť soud prvního stupně posoudil otázku příčinné souvislosti v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 25 Cdo 818/2005, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005 a sp. zn. 25 Cdo 269/2006). Doplnil, že bylo na žalobci, aby prokázal, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, směřující za obvyklých okolností k dosažení předpokládaného zisku. Investice částky, kterou bylo možno získat od žalované, mohla být při pravidelném běhu věcí stěží očekávána za situace, kdy již od roku 1998 (tj. 5 let před tvrzeným plánem žalobce investovat) byl mezi účastníky veden soudní spor o zaplacení částky 4.855.881,- Kč ze závazkového právního vztahu, o níž však žalobce věděl, že mu nebude dobrovolně uhrazena. Mezi porušením právní povinnosti a tvrzeným ušlým ziskem proto není vztah příčinné souvislosti. S ohledem na to, že pro vznik odpovědnosti za škodu je nezbytné, aby byly splněny všechny podmínky (protiprávní jednání, vznik škody, příčinná souvislost) kumulativně, musí být žaloba zamítnuta, není-li splněna byť jen jedna z nich; ostatními se již není třeba zabývat.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že soudy nesprávně dovodily, že k porušování povinností dlužníka nedochází. Namítl, že judikatura dovolacího soudu, na niž soud odvolací v rámci odůvodnění odkázal, není přiléhavá, neboť skutkový stav, z nějž vychází, se liší (zejména rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Dále zdůraznil, že pokud by byly akceptovány závěry učiněné soudem odvolacím, nebyla by podstatná délka prodlení žalované s úhradou dluhu v rámci řízení ve věci 10 Cm 160/99; po dobu probíhajícího řízení by žalobce nemohl být jako věřitel aktivní a žalovaná svým chováním pouze oddaluje povinnost splnění svého dluhu. Ačkoli žalovaná porušuje svou povinnost zaplatit dlužnou částku již od roku 1996 a byla ze strany žalobce opakovaně informována o jeho záměru investovat dlužné prostředky do akcií, byla povinna svůj závazek splnit a ne vyčkávat na rozhodnutí soudu ve věci. Jestliže s úhradou vyčkávala, musí také nést následky svého rozhodnutí. S ohledem na uvedené námitky formuloval otázku, zda žalovaný dlužník porušuje své povinnosti za situace, kdy dlouhodobě neuhrazuje svou splatnou pohledávku s odkazem, že je o ní veden mnohaletý soudní spor , kterou považuje za zásadně právně významnou. Navrhl proto, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje jednak proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dále proti rozhodnutí, proti němuž dovolání s ohledem na nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu podat nelze.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 C 305/2008-111, který byl dovoláním rovněž napaden, je však rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel nesouhlasí s názorem, že žalovaná společnost nejednala protiprávně, jestliže odmítla uhradit dluh, o jehož pravosti měla pochybnost, a v jehož části se dostala do prodlení s úhradou, avšak napadené rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že by žalovaná neuhrazováním splatné pohledávky neporušovala své právní povinnosti, nehovoří; je založeno především na závěru, že mezi protiprávním jednáním žalované a tvrzeným vznikem škody není vztah příčiny a následku jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, které musí být splněny kumulativně. Za této situace by se ani dovolatelem předestírané řešení otázky charakteru jednání žalované, kterou jedinou považuje za právně významnou (vymezením rozsahu dovolání je dovolací soud vázán), nemohlo projevit v jeho poměrech kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázku ušlého zisku řešil odvolací soud v obecné rovině v souladu s ustálenou judikaturou, vyžadující, aby šlo o újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku; nepostačuje jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005 , publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027 ). Posouzení, zda v konkrétním případě byla tato podmínka naplněna, je pak založeno na skutkových zjištěních, jejichž správnost v režimu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají ani vytýkané vady v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku odůvodnění), jež samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Jestliže tedy z pohledu dovoláním vymezených otázek nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c) a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2012

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu