25 Cdo 1786/2005
Datum rozhodnutí: 22.09.2005
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1786/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. M., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 9/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2005, č. j. 12 Co 43/2005-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 3. 12. 2004, č. j. 12 C 9/2002-97, odmítl odvolání žalobce proti usnesení téhož soudu ze dne 21. 9. 2004, č. j. 12 C 9/2002-83, jako opožděné podle § 208 odst. 1 o.s.ř., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 4. 2005, č. j. 12 Co 43/2005-113, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, spočívající v tom, že usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 9. 2004, č. j. 12 C 9/2002-83, mu nebylo řádně doručeno, jelikož doručenka neobsahovala zákonné náležitosti, vyplývající z ustanovení § 50e o.s.ř., přičemž tato doručenka navíc není založena ve spise. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolání sice v projednávané věci není sepsáno ani podepsáno advokátem a dovolatel ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro postup podle ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř. a pro zastavení dovolacího řízení (§ 241b odst. 2 o.s.ř.).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) o žalobě na obnovu řízení,

b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) ve věci konkursu a vyrovnání,

b) o žalobě pro zmatečnost,

c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,

d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,

e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,

f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,

g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo

a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1,

b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost a odvolací soud toto usnesení potvrdil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Na tom nic nemění ani nesprávné poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu o možnosti podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, neboť jím nelze založit přípustnost dovolání, která je ze zákona vyloučena.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat důvodností námitek v něm uvedených.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 22. září 2005



JUDr. Petr V o j t e k, v. r .

předseda senátu