25 Cdo 1753/2015
Datum rozhodnutí: 10.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 1753/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce Meat BO spol. s r.o. , IČO 47913622, se sídlem Brno, Renneská třída 22a, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti žalované Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno , IČO 62157124, se sídlem Brno, Palackého 1946/1, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 361/16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 162/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, č.j. 44 Co 164/2013-179, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 32.524,80 Kč k rukám Mgr. Lubomíra Kincla, advokáta se sídlem Brno, Čechyňská 361/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, č.j. 44 Co 164/2013-179, byl k odvolání žalobce ve výroku I potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, č.j. 51 C 162/2009-83, jímž byl zamítnut žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 4.570.000 Kč s příslušenstvím; výrokem II nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že žalovaná zneužila dočasného vynuceného přerušení nájemního vztahu s žalobcem a protiprávně ukončila jeho nájemní vztah výpovědí z nájmu nebytových prostor, čímž na straně žalobce došlo ke vzniku škody ve formě ušlého zisku, přičemž rozhodným datem pro počátek běhu promlčecí doby byl podle žalobce den 20. 10. 2007, a nikoli den 10. 12. 2006, jenž označil soud prvního stupně za počátek plynutí promlčecí doby. Dovolatel dále popisuje procesní postup senátu odvolacího soudu, jejž označil za podjatý, vytýká mu, že nepřihlédl ke všem námitkám předneseným žalobcem v odvolacím řízení a nedostatečně se vypořádal se skutkovými zjištěními, označuje jeho rozhodnutí za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V postupu soudů obou stupňů shledává porušení práva na rovnost účastníků zaručeného v čl. 96 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Má za to, že dovolatele o ukončení nájemního vztahu informovala s dostatečným předstihem, a ten mohl učinit takové kroky, jež by minimalizovaly jím tvrzenou škodu, která nebyla dovolatelem v řízení dostatečně specifikována a vyčíslena, natož prokázána. Podle žalované dovolání žalobce neobsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., a mělo by být odmítnuto.

Dovolání žalobce neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ač takové vymezení je nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání. Dovolání přitom musí být formulováno tak, aby z něj bylo zřetelně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněné, a pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Dovolatel pouze cituje ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by ale konkrétně vymezil nějakou právní otázku vyhovující podmínkám uvedeným v § 237 o. s. ř. Dovolatel se v dovolání zabývá toliko počátkem běhu promlčecí doby a přehlíží, že žalobní návrh nebyl zamítnut z důvodu promlčení. Soudy dovodily, že ze strany žalované nedošlo k porušení právní povinnosti, což je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., a proto žalobcův nárok není po právu. K uvedenému dovolatel pouze označuje předmětnou výpověď z nájmu nebytových prostor jako protiprávní, aniž by toto tvrzení rozvedl a formuloval tak konkrétní právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Ani z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti, když především napadá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a vytýká mu, že nezohlednil všechny jeho námitky v řízení uplatněné.

Z obsahového hlediska tak dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v zákonné lhůtě odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), přičemž použití výzvy soudu k odstranění vad dovolání je zákonnou úpravou výslovně vyloučeno (§ 243b o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Robert Waltr předseda senátu