25 Cdo 1743/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 2903 odst. 2 o. z.



25 Cdo 1743/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce H. H. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1) obci Horní Maršov , se sídlem úřadu v Horním Maršově, Bertholdovo náměstí 102, zastoupené Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, 2) Ing. M. H. , zastoupenému Mgr. Vladimírem Samkem, advokátem se sídlem v Unhošti, nám. T. G. Masaryka 106, a 3) Povodí Labe, státnímu podniku , se sídlem v Hradci Králové Slezské Předměstí, Víta Nejedlého 951/8, IČO : 7089005, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 34/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2015, č. j. 25 Co 280/2015-278, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 25 Co 280/2015-278, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2015, č. j. 30 C 34/2012-239, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným zdržet se ohrožování nemovitostí žalobce pozemku a domu na pozemku v katastrálním území T. D., zanedbáváním údržby opěrné zdi mezi vodním korytem řeky Ú. a pozemkem, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ve smyslu ust. § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), soud může uložit určité opatření k odvrácení hrozící újmy při vážném ohrožení, avšak žalobce, který chce předejít škodě, která by mu mohla vzniknout v budoucnu, neprokázal, že mu reálně a velmi pravděpodobně hrozí závažná újma, i když nebezpečí takové újmy nemusí být okamžité. Vzhledem k tomu, že opěrná zeď vodního koryta nezajišťuje žalobcův dům ani jeho statiku, nelze usuzovat na funkci opěrné zdi jako součásti pozemku, neboť zeď slouží k regulaci a správě vodního toku řeky Ú. Podle zákona č. 254/2001 Sb., o správě vodních toků, jde o povinnost veřejnoprávní, nikoliv soukromou, a žalovaní nemají zákonnou povinnost oznamovat vodoprávnímu úřadu zjištěné vady na vodním toku způsobované přírodními vlivy, navrhovat opatření k nápravě ani provádět stavební úpravy. Navíc pozemek tvořící říční koryto není vlastnictvím třetího žalovaného, ale státu a na druhém žalovaném nelze požadovat, aby opravil část zdi, navíc blíže neurčenou. Ohrožení domu žalobce může být způsobeno jedině okolnostmi, majícími původ v přírodní povaze řeky Ú. v důsledku zvýšeného průtoku vody v době povodňových stavů, avšak reálné a vážné ohrožení majetku žalobce nehrozí a původci tohoto ohrožení nejsou žalovaní.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže na věc aplikovaly ustanovení § 2900 a § 2903 odst. 2 o. z., a dostatečně nepřihlédly k tomu, že žaloba byla podána za doby účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), ve kterém byla prevenční povinnost pojata výrazně šířeji. Současná úprava v ust. § 2900 o. z. je oproti ust. § 415 obč. zák. zdánlivě omezena jen na aktivní činnost, zatímco v předchozí úpravě se plně vztahovala i na opomenutí. Prevenční povinnost musí být i nadále vykládána tak, že pokud si je vlastník věci vědom rizika vzniku újmy třetích osob, je povinen zjednat nápravu, a neučiní-li tak, musí mít třetí osoba, jíž újma hrozí, možnost domáhat se zjednání nápravy soudně. Namítá, že znalecky byla prokázána hrozba, že po zřícení opěrné zdi zanikne současná podoba pozemku mezi vodním tokem a domem žalobce a dojde k odhalení nosných částí domu, a napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 163/2005, 25 Cdo 822/2008, 25 Cdo3164/2011). Odvolací soud vyložil ustanovení § 2900 a § 2903 o. z. příliš striktně, když vycházel z toho, že hrozba musí být téměř bezprostřední, aby ji bylo možno považovat za reálnou. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Pokud jde o právní posouzení, lze konstatovat, že na ochranu vlastnického práva, o níž rozhoduje soud po 1. 1. 2014, se vztahuje úprava nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jak dovodily soudy obou stupňů.

Vztah žaloby na ochranu vlastnického práva podle § 127 obč. zák. a žaloby podle § 417 odst. 2 obč. zák. (nyní ustanovení § 1018 a § 2903 o. z.), byla opakovaně řešena v publikované judikatuře, z níž lze i nadále vycházet (např. zpráva o zhodnocení rozhodování soudů sp. zn. Cpj 203/86, publikovaná pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zpráva sp. zn. Cpj 57/71 publikovaná pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozhodnutí publikovaná pod č. 65/1972 a č. 2/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 4, pod C 383, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 259/2001, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1160/2005, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 822/2008). Z judikatury dovolacího soudu k § 417 obč. zák., která je přiměřeně aplikovatelná i v režimu § 2903 odst. 2 o. z., se podává, že žalobě nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou, nýbrž musí jít o ohrožení vážné, aktuální a skutečně hrozící, byť ne bezprostřední (viz též stanovisko Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posuzuje soud v nalézacím řízení na základě zjištěného skutkového stavu po provedeném dokazování. Jeho úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010 - dostupná na www.nsoud.cz) .

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, že dům žalobce je založen na pevném podloží, nejeví známky statického poškození, opěrná zeď nezajišťuje statiku domu a ani samotné její zborcení by na statiku domu vliv nemělo. Pravděpodobnost ohrožení po zborcení zdi je zcela závislá na budoucích stavech vodní hladiny a na vyšších průtocích řeky v daném místě.

Jestliže odvolací soud neshledal důvody k postupu podle § 2903 odst. 2 o. z., neboť reálné a vážné ohrožení majetku žalobce nehrozí a původcem tohoto ohrožení nejsou žalovaní, jeho právní názor není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolatel poukazuje. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou. Námitky proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn a jímž je dovolací soud vázán, nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2017


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu