25 Cdo 1739/2006
Datum rozhodnutí: 17.09.2008
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.





25 Cdo 1739/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Č. n. b., o zaplacení 3,759.212,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 185/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 14 Co 518/2004-46, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále ČNB ), která nevykonávala dostatečnou kontrolu nad dodržováním devizových předpisů ve společnostech M. I., s. r. o. (dále MI ), a M. C. L. (dále MCL ). Žalobce požadoval náhradu za částku 92.000,- USD, kterou svěřil MI na základě smlouvy s ní uzavřené, a vzhledem k tomu, že dne 9. 5. 2000 společnost MI uzavřela své kanceláře a svěřené peněžní prostředky mu nebyly vráceny, vznikla mu škoda po přepočtu ve výši 3,759.212,- Kč.


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 27 C 185/2002-31, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a pronájem movitých věcí. Žalobce podepsal forexní smlouvy , které měly podobu tiskopisu vzorové smlouvy informačního charakteru společnosti MCL sídlící na P. o. (která nebyla v obchodního rejstříku v ČR zapsána) a na účet MI složil celkem 92.000,- USD. Společnost MI uzavřela v květnu 2000 své kanceláře, avšak žalobcem svěřené prostředky nevrátila. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI ani to, že by na území ČR působila nějaká organizační složka zahraniční společnosti MCL. Společnost MI provozovala činnost, k níž potřebovala devizovou licenci udělovanou ČNB, kterou však neměla, a její činnost tak byla v rozporu s devizovým zákonem (zákon č. 219/1995 Sb.). Podle tohoto zákona nebo zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění tehdy účinném, ČNB neměla obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodnou obchodovat na devizových trzích, a neměla ani povinnost občany informovat o tom, že určitý subjekt provozuje svoji činnost v rozporu se zákonem. ČNB mohla vůči MI učinit v rozhodné době pouze dvě opatření, a to přikázat jí ukončit činnost nebo uložit pokutu, přičemž žalobce by mohlo ochránit pouze první z nich, a to jen za předpokladu, že by MI ukončila činnost ještě před tím, než jí žalobce svěřil své prostředky. ČNB provedla kontrolu podle plánu a vzápětí na to MI ukončila svou činnost. Mezi nerozvážnou investicí žalobce a dozorovou činností ČNB neshledal soud příčinnou souvislost. Uzavřel, že žalobce neprokázal, že by mu ČNB způsobila porušením konkrétní právní povinnosti, byť jen zčásti, škodu.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 14 Co 518/2005-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Soud prvního stupně sice nesprávně aplikoval § 420 obč. zák. namísto zákona č. 82/1998 Sb., toto pochybení však na správnosti jeho závěru nic nemění. Právní vztah žalobce se společností MI, k níž se váže jeho konstrukce o vzniku škody v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, nebyl prokázán. Své prostředky složil na účet MI a vůči ní má nárok na vrácení finančních prostředků. Mezi devizovou kontrolou společnosti MI ze strany ČNB a majetkovou ztrátou žalobce není proto příčinná souvislost; odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. je tedy vyloučena. Devizovou kontrolou společnosti MI dne 3. 3. 2000 nebylo porušení devizového zákona zjištěno a MI ukončila svou faktickou činnost z vlastní vůle. Konstrukce žalobce, že dřívější kontrola MI by zabránila vzniku jeho škody, je proto chybná. Okolnost, že osoby jednající za společnost MI se mohly dopustit ve vztahu k žalobci podvodného trestně postižitelného jednání, s otázkou porušování devizových předpisů přímo nesouvisí. Žalobce neprokázal a ani netvrdil, že by na území ČR působila nějaká organizační složka MCL, a pouze ze skutečnosti, že s ní MI spolupracovala, nelze žádná kontrolní oprávnění českých správních orgánů vůči zahraniční právnické osobě dovozovat. Odvolací soud konstatoval, že stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob. Žalobce si v daném případě počínal neobezřetně, když bez jakéhokoli smluvního zajištění složil na účet společnosti, které nebyla udělena devizová licence, vysokou peněžní částku.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena a soudy obou stupňů ji posoudily v rozporu s hmotným právem. Poukazuje na to, že již dne 25. 6. 2003 (patrně míní rok 1999) dostala ČNB na základě zachycených inzerátů společnosti MI podnět k zahájení devizové kontroly MI, přesto však v rozporu s § 36 a násl. zákona o ČNB, § 8 odst. 1 zákona o státní kontrole a § 18 odst. 1 správního řádu, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI. Za nesprávný považuje dovolatel názor odvolacího soudu, že dozorové činnosti ČNB podléhala pouze společnost MI jako právnická osoba se sídlem na území ČR, neboť společnost MCL má sice sídlo mimo území ČR, působila však v ČR prostřednictvím své údajné pobočky - společnosti MI a její zaměstnanci vystupovali současně jako makléři společnosti MCL, kteří v prostorách MI prováděli pokyny klientů k nákupu či prodeji deviz, čímž byl obcházen devizový zákon. Dovozuje, že příčinou vzniku jeho majetkové újmy je nezákonná nečinnost ČNB. Pokud by totiž ČNB řádně vykonávala svoji kontrolní funkci, musela by zjistit porušování devizových předpisů daleko dříve a byla by povinna zahájit správní kontrolu nad dodržováním právních předpisů, což by vedlo k ukončení činnosti společnosti MI, a bylo by tak zabráněno vzniku škody, spočívající v tom, že 10. 11. 1999 svěřil MI částku 80.000 USD a dne 4. 1. 2000 další částku 12.000 USD. Dále poukazuje na to, že obě společnosti (MI a MCL) spolupracovaly na základě ústně uzavřené dohody o spolupráci, a namítá, že je v rozporu s obsahem spisu závěr soudu, že svůj závazkový vztah se společností MI nedoložil. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů, odkázala na svá předchozí vyjádření a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání se tedy řídí podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.).


Pokud tedy dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními ohledně způsobu plnění dozorových povinností ČNB a zpochybňuje skutkové závěry o jeho vztahu ke společnosti MI či MCL, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. V tomto případě nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť námitku, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nelze s ohledem na přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit (srov. např. R 8/1994).


Obecně formulovaná otázka odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. už z toho důvodu, že v obdobných věcech již byla dovolacím soudem opakovaně řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1963/2004, usnesení ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 24/2005, usnesení ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2521/2004, usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1953/2005, nebo usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2523/2004) a ani další námitky žalobce nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jestliže dovolatel dovozuje nesprávný úřední postup ČNB z toho, že nebyla včas a řádně provedena devizová kontrola ve společnosti MI, avšak nebyl prokázán jeho právní vztah s touto společností, na jejíž účet složil celkem částku 92.000,- USD, je správný závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI a složením peněžní částky na účet této společnosti.


Jak vyplývá z výše uvedeného, závěr odvolacího soudu, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v daném případě splněny, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudek odvolacího soudu proto nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání zásadní právní význam; dovolání proti němu tak není přípustné.


Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. září 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu