25 Cdo 173/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




25 Cdo 173/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) nezl. P. Z. , b) D. S. a c) P. Z. , všech zastoupených Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, se sídlem Praha 2, Slezská 949/32, proti žalovanému městu Nymburk , IČO 00239500, se sídlem úřadu Nymburk, nám. Přemyslovců 163, zastoupenému Mgr. Michalem Kroftem, advokátem, se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 34, za účasti České pojišťovny, a.s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 174/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2011, č.j. 23 Co 24/2011-325, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a) se na žalovaném domáhal zaplacení 14.600.000,- Kč jako odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění s odůvodněním, že v důsledku nesprávného postupu lékaře pověřeného péčí o novorozence nebyla u žalobce a), jehož matka trpí chronickou hepatitidou typu B, o čemž byl ošetřující zdravotnický personál informován, po narození provedena předepsaná preventivní opatření (aplikace očkovací látky) a žalobce a) následně onemocněl hepatitidou typu B. Žalobci b) a c) se ze stejných důvodů domáhali náhrady nákladů léčení vynaložených v souvislosti s pravidelnou dopravou žalobce a) z místa jeho bydliště do Fakultní nemocnice v Motole, kde byl léčen.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, č.j. 10 C 174/2007-238, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle vyjádření znalců mohlo k přenosu viru z matky na žalobce a) dojít v průběhu těhotenství, při porodu nebo po porodu. Došlo-li by k přenosu infekce již v době těhotenství, nebylo by možné onemocnění žalobce a) zabránit; přesný okamžik přenosu infekce však stanovit nelze. Žalobce a) nebyl v rozporu s platným metodickým opatřením ministerstva zdravotnictví bezprostředně po narození pasivně ani aktivně imunizován podáním očkovací látky. Za nepodání očkovací látky v době do 24 hodin po porodu je odpovědný lékař, zaměstnanec žalovaného, jehož postup byl shledán non lege artis, a v této souvislosti byl trestně stíhán; trestní stíhání bylo podle § 307 tr. řádu podmíněně zastaveno. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že mezi postupem lékaře, jakkoli byl non lege artis, a škodou na zdraví žalobce a) není prokázána příčinná souvislost, neboť přesný okamžik nákazy nelze spolehlivě určit, a v případě přenosu infekce v průběhu těhotenství by ani včasná aplikace preventivních opatření (podání očkovací látky) onemocnění nezabránila. Žalobci a) nadto doposud škoda ve smyslu § 444 odst. 1 obč. zák. nevznikla, když ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno vyplývá, že výši a rozsah bolestného a ztížení společenského uplatnění nelze stanovit, a rovněž prof. MUDr. J. N., CSc., ve svém posudku vypracovaném pro účely trestního řízení uvedl, že žalobce a) v současné době žádnou léčbu ani zvláštní opatření nepotřebuje.

K odvolání všech žalobců a po částečném zpětvzetí žaloby Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, č.j. 23 Co 24/2011-325, po částečném zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně zrušil co do částky 13.980.000,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, dále jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) 72.000,- Kč a žalobcům b) a c) 14.927,60,- Kč, a co do částky 548.000,- Kč rozsudek v zamítavém výroku potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Odvolací soud zhodnotil všechny znalecké závěry a dospěl k názoru, že přestože z medicínského hlediska není možné jednoznačně určit, kdy k nakažení žalobce a) došlo, lze uzavřít, že včasným očkováním mohlo být onemocnění žalobce a) s největší pravděpodobností zabráněno. Mezi postupem ošetřujícího lékaře, zaměstnance žalovaného, a škodou na zdraví žalobce a) je tedy příčinná souvislost. Co se týče rozsahu a výše samotné škody, vycházel odvolací soud z doplňujícího vyjádření MUDr. P. H. a revizního znaleckého posudku a přiznal žalobci a) za 300 bodů na bolestném 36.000,- Kč a za 300 bodů na ztížení společenského uplatnění též 36.000,- Kč. Nárok žalobců b) a c) shledal opodstatněným v celém rozsahu, když požadovaná částka odpovídající nákladům na pohonné hmoty a opotřebení vozidla při dopravě žalobce a) z místa bydliště do Fakultní nemocnice v Motole představuje skutečnou škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v řízení nebyla jednoznačně prokázána příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, neboť nepodání očkovací látky je pouze pravděpodobnou příčinou onemocnění žalobce a), z provedených důkazů vyplývá, že včasné očkování nevyloučí nákazu ve 100 % případů a bez pochybností nelze určit okamžik nákazy. Podle konstantní judikatury (např. R 21/1992, R 7/1992, 25 Cdo 508/2005, 25 Cdo 168/2003, 21 Cdo 300/2001) však pro vznik odpovědnosti za škodu musí být postaveno na jisto, že bez porušení právní povinnosti by škoda nenastala. Nesouhlasí s přiznáním bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění s tím, že žalobce a) v souvislosti s nákazou virem HBsAg neutrpěl žádnou bolest; vyšetření, resp. odběry krve, formou bolestného odškodnit nelze. Náhrada za ztížení společenského uplatnění vzhledem k úplnému uzdravení žalobce a) vůbec nepřipadá v úvahu. Co se týče nároku na náhradu nákladů spojených s léčením žalobce a), namítá dovolatel, že přiznání náhrady za opotřebení vozidla je v rozporu se soudní praxí. Dovolatel, ač si je vědom, že nákladový výrok nelze napadnout dovoláním, vyjadřuje nesouhlas s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve společném vyjádření k dovolání uvádějí, že závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti považují za správný a přesvědčivě odůvodněný, stejně tak rozhodnutí o výši náhrady škody je v souladu se znaleckými posudky. Za správný považují rovněž způsob vypořádání nákladů řízení mezi jeho účastníky. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o třech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku žalobce a) na odškodnění bolesti ve výši 36.000,- Kč, o nároku žalobce a) na odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 36.000,- Kč a o nároku žalobců b) a c) na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s léčením žalobce a) ve výši 14.927,60 Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události [škoda na zdraví žalobce a)], mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy napadeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo každému ze žalobců přiznáno plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Pokud se dovolatel vyjadřuje k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, náhrada nenáleží, vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření, jež se zabývalo věcnou opodstatněností dovolání navzdory jeho zřejmé nepřípustnosti, nelze považovat za účelně vynaložené.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu