25 Cdo 1720/2010
Datum rozhodnutí: 14.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., § 106 odst. 1,2 obč. zák.




25 Cdo 1720/2010


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. V. T. , zastoupeného JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, proti žalovaným 1) Ing. O. S. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Marákovou, advokátkou se sídlem Kroměříž, Velké náměstí 112, 2) UNIBAU a.s. - v likvidaci , IČO 63493420, se sídlem Kroměříž, Štěchovice 1389, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1) České pojišťovny, a. s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 75/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 12. 2009, č.j. 59 Co 85/2009-424, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32.832 Kč k rukám JUDr. Jarmily Marákové, advokátky se sídlem Kroměříž, Velké náměstí 112, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12. 4. 2006 po částečném zpětvzetí žaloby a rozšíření ze dne 8. 10. 2008 domáhal na žalovaných zaplacení částky 1.156.650,- Kč představující náhradu škody vzniklé v souvislosti se stavebními úpravami na jeho domě č. p. 109 v Kroměříži provedenými žalovaným 2) podle projektové dokumentace zpracované žalovaným 1), které dům poškodily a musely být odstraněny.

Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 10. 10. 2008, č.j. 5 C 75/2006-390, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci 1.087.650,- Kč, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném 1) zaplacení 69.000,- Kč, rozhodl o nákladech řízení a rozhodnutí o zbývající části předmětu řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) vyhradil konečnému rozsudku. Soud zjistil, že žalobce a žalovaný 1) uzavřeli ústní smlouvu o dílo, na základě níž zhotovil žalovaný 1) pro žalobce projektovou dokumentaci pro územní řízení, pro vydání stavebního povolení k provedení nástavby a stavebních úprav budovy č.p. 109 v Kroměříži. Dále se žalobce a žalovaný 1) ústně dohodli, že žalovaný 1) bude provádět pro žalobce technický dohled nad prováděním stavby. V době uzavření smlouvy byl žalovaný 1) podnikatelem, zatímco žalobce podnikatelem nebyl. Žalovaný 1) zpracoval projektovou dokumentaci stavební část pro stavební povolení. Následně uzavřel žalobce se žalovaným 2) písemnou smlouvu o dílo, ve které se žalovaný 2) zavázal provést pro žalobce nástavbu a stavební úpravy podle projektové dokumentace zpracované žalovaným 1) za dohodnutou cenu 1.548.238,50 Kč bez DPH. Za zpracování projektové dokumentace a výkon technického dohledu zaplatil žalobce žalovanému 1) 69.000,- Kč. Poté, co bylo dílo žalovaným 2) dokončeno a předáno žalobci, objevily se trhliny v příčkách a stropech. Odborným posouzením bylo zjištěno, že realizací stavby podle projektové dokumentace došlo k přetížení stávající konstrukce. Stavební část projektové dokumentace se nezabývala při řešení nástavby 4. nadzemního podlaží návazností na stávající budovu. Z důvodu vadnosti projektové dokumentace zpracované žalovaným 1) tak došlo ke vzniku škody, která spočívala jednak v ceně dosud provedených stavebních prací, za něž žalobce zaplatil různým firmám částku 840.650,- Kč, a dále v ceně bouracích prací, jimiž bylo nutno výsledky předchozí stavební činnosti provedené na základě vadné projektové dokumentace odstranit, ve výši 247.000,- Kč. Soud konstatoval, že žalovaný 1) zpracoval projektovou dokumentaci, která byla v podstatě nerealizovatelná, čímž porušil povinnost stanovenou v § 46b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, a prováděcí vyhlášky č. 137/1998 Sb. Dovodil též příčinnou souvislost mezi protiprávním jednání žalovaného 1) a vznikem škody, neboť ke škodě došlo v důsledku vadnosti projektu zpracovaného žalovaným 1). Argumentaci žalovaného 1), že projektová dokumentace byla zpracována pouze pro účely stavebního povolení, považoval soud za účelovou. Soud označil námitku promlčení nároku žalobce na náhradu škody za nedůvodnou, neboť teprve odstraněním nástavby žalobci skutečně vznikla škoda, když práce doposud zaplacené musely být odstraněny a byly vynaloženy náklady na odstranění těchto prací. Teprve tímto okamžikem započala běžet dvouletá subjektivní lhůta, a pokud žalobce podal žalobu v dubnu 2006, učinil tak v rámci jak objektivní, tak subjektivní promlčecí lhůty. Pokud šlo o zaplacení částky 69.000,- Kč z titulu vrácení ceny za projektovou dokumentaci a za provedený technický dohled, považoval soud nárok žalobce v této části za nedůvodný, neboť v tomto rozsahu nešlo o škodu a předpoklady pro vrácení ceny z titulu odpovědnosti za vady (odstoupení od smlouvy nebo uplatnění slevy) nebyly splněny. Soud považoval za skutečnou škodu ve smyslu ustanovení § 422 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák.) cenu stavebních prací ve výši 840.650,- Kč a cenu bouracích prací ve výši 247.000,- Kč.

K odvolání žalovaného 1) a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 12. 2009, č.j. 59 Co 85/2009-424, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně 247.000,- Kč potvrdil a ohledně 840.650,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 1) porušil zaviněně právní povinnosti stanovené v předpisech stavebního práva, žalobci vznikla škoda, je dána i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného 1) a vznikem škody. Škoda představuje jednak částku vynaloženou na stavební práce provedené třetími osobami, jednak hodnotu bouracích prací. Odvolací soud oproti závěrům soudu prvního stupně zaujal odlišný názor na to, kdy škoda (spočívající v nákladech na provedení stavebních prací) žalobci vznikla. Podle odvolacího soudu žalobce nejpozději k 21. 2. 2003 (v rozsudku odvolacího soudu na str. 9 je datum uvedeno jednou správně a dvakrát chybně) věděl, že mu škoda vznikla, znal výši uplatňované škody a kdo za škodu odpovídá. Škoda, způsobená v důsledku porušení povinnosti žalovaného 1) zpracovat řádnou projektovou dokumentaci, představuje cenu zaplacených a následně odstraněných prací a vznikla v okamžiku, kdy k zaplacení došlo, a žalobce se dozvěděl, že tyto prostředky byly vynaloženy pro úhradu prací, provedených na základě nekvalitního projektu nejpozději 21. 2. 2003, kdy v dopise vedlejšímu účastníku vyčíslil výši škody (č.l. 61). Žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 12. 4. 2006, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby i objektivní doby tříleté. Promlčení nároku na náhradu za provedené stavební práce do výše 310.709,90 Kč dovozoval odvolací soud také z toho, že o tuto částku byla žaloba rozšířena její změnou ze dne 8. 10. 2008, přičemž k ukončení bouracích prací, k němuž upíná počátek běhu promlčecí lhůty žalobce, došlo již na jaře 2004.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a v souvisejících výrocích o nákladech řízení napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v němž odvolacímu soudu vytýká, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 1) se řídí obchodním zákoníkem, neboť oba subjekty jsou podnikatelé a smlouva byla uzavřena v rámci jejich podnikatelské činnosti. Z tohoto důvodu měl být věcně příslušným soudem v prvním stupni krajský soud. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že škoda odpovídající marně vynaloženým nákladům na provedení nástavby ve výši 840.650,- Kč vznikla již dne 21. 2. 2003. Dovolatel má za to, že tato část škody mu vznikla až skutečným odstraněním provedených prací, tedy v květnu 2004. Dovolatel připustil, že se již dříve mohl domnívat, jaká škoda asi vznikla, nemohl však nikdy s určitostí vědět, jaký bude skutečný rozsah této škody, když bourací práce nebyly ještě provedeny. Z uvedeného důvodu byla žaloba podána včas, tj. před uplynutím promlčecí doby. Neztotožnil se ani se závěrem odvolacího soudu, že k promlčení nároku ve výši 310.709,90 Kč došlo z důvodu částečného zpětvzetí a následného rozšíření žaloby o tuto částku, neboť celkově zůstala původně žalobou požadovaná částka de facto stejná, pouze se změnila skutková tvrzení, na základě nichž byla předmětná částka požadována. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v měnícím výroku a v souvisejících částech výroků o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) ve svém vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, neshledal vady řízení a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání pokud směřuje do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve zbývající části, směřující proti výrokům o nákladech řízení, přípustné není.

Dovolatel především namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jejíž existenci spatřuje v tom, že rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně. Namítá, že v daném případě se jedná o obchodní spor mezi podnikateli vyplývající z jejich podnikatelské činnosti a k řízení v prvním stupni byl proto příslušný krajský soud.

Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění účinném do 13. 5. 2006 krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodně závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.

K tomu, aby spor z tzv. relativního obchodu podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. patřil do věcné příslušnosti krajského soudu, musely být splněny dvě podmínky: jednak oba účastníci museli být podnikatelé a jednak se muselo jednat o spor při jejich podnikatelské činnosti (nikoliv jen v souvislosti s podnikatelskou činností). Z toho vyplývá, že muselo jít o spor, ve kterém šlo ze stran obou účastníků (viz slova při jejich ) o práva a povinnosti vznikající při výkonu podnikatelské činnosti; tou je třeba rozumět předmět jejich činnosti podle živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění.

Z obsahu spisu vyplývá, že v době uzavření ústní smlouvy o dílo mezi žalobcem a žalovaným 1) byl žalovaný 1) oprávněn k projektové činnosti ve výstavbě podle živnostenského listu vydaného Okresním úřadem v Kroměříži dne 14. 7. 1998 (č.l. 24), z výpisu z Obchodního rejstříku též vyplývá, že žalobce nebyl ke dni uzavření smlouvy osobou oprávněnou k podnikání (č.l. 284-285), a proto je k řízení v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn důvodně.

Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že žalobce v době uzavření smlouvy o dílo se žalovaným 1) nebyl podnikatelem, ze spisu nevyplývá, že by tento skutkový závěr neměl oporu v provedeném dokazování, proto nelze mít za důvodnou námitku, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným 1) měl být (i pokud jde o délku promlčecí doby) posuzován podle obchodního zákoníku.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

U práva na náhradu škody je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba ještě neskončila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002). Subjektivní promlčecí doba samozřejmě nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.

Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168 a C 2445). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002).

Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobce o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděl nejpozději dne 21. 2. 2003, kdy mu byly známy jak cena zaplacených stavebních prací realizovaných na základě nekvalitního projektu, tak i závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Vladimírou Smetanovou ze dne 3. 7. 2002 a statického výpočtu Ing. J. H. z ledna 2003, z nichž vyplynuly vady projektové dokumentace, jež byly příčinou vzniku škody spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na stavební práce, a dovodil-li, že nejpozději od té doby, tj. od 21. 2. 2003, začala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu a že se zřetelem k tomu, že nárok na náhradu škody spočívající ve zbytečném vynaložení uvedených nákladů byl uplatněn u soudu dne 12. 4. 2006, je promlčen, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem i judikaturou. Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkou proti závěru, že tentýž nárok do výše 310.709,90 Kč byl promlčen rovněž proto, že byl uplatněn až změnou (rozšířením) žaloby dne 8. 10. 2008.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody uplatněné v rámci přípustného dovolání nejsou naplněny, dovolací soud neshledal ani existenci namítané vady řízení, popřípadě vad řízení, k nimž přihlíží, aniž byly namítány (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalovanému 1) náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tvořena odměnou za zastupování advokátem, krácenou o polovinu v částce 27.060 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 32.832 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li povinnost stanovená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí (exekucí).

V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Robert Waltr , v. r. předseda senátu