25 Cdo 1708/2006
Datum rozhodnutí: 05.06.2008
Dotčené předpisy: § 24 předpisu č. 168/1999Sb.





25 Cdo 1708/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. A., zastoupenému advokátem, o 37.977,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 1/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2006, č. j. 8 Co 763/2005 - 154, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 3. srpna 2005, č. j. 9 C 1/2004-126, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 37.977,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 4. 2001 způsobil neznámý řidič vozidla škodu ve výši 33.615,- Kč na jiném vozidle. V době, kdy došlo k havárii, byl majitelem vozidla žalovaný, který neměl uzavřené povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobce ve smyslu ust. § 24 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů /zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla / - (dále jen zákon ) uhradil majiteli poškozeného vozidla škodu způsobenou nepojištěným vozidlem. Okresní soud dovodil, že je dána aktivní legitimace žalobce ve smyslu ust. § 24 zákona i pasivní legitimace žalovaného, neboť v době nehody byl vlastníkem předmětného vozidla, které koupil a převzal před dopravní nehodou od pana V. P. K námitkám žalovaného soud uvedl, že samotné nepředání tzv. velkého technického průkazu kupujícímu nemá vliv na převod vlastnického práva k automobilu. Vozidlo bez velkého technického průkazu, tedy bez registrace na dopravním inspektorátu, může totiž být předmětem kupní smlouvy a stát se vlastnictvím kohokoliv. Technický průkaz slouží k evidenci motorového vozidla, s tímto zápisem nejsou spojeny žádné účinky ve vztahu k vlastnictví. Je zřejmé, že došlo k faktickému předání a převzetí vozidla. Tvrzení žalovaného, že v kupní smlouvě byla sjednána odkládací podmínka, soud shledal účelovým, neboť je v rozporu se svědectvím p. P., který vozidlo žalovanému prodal. Soud uzavřel, že žalovaný jako vlastník vozidla byl povinen podle § 4 zákona uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti, a protože Č. k. p. uhradila podle ust. § 24 odst. 2 písm. b) zákona škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, oprávněně uplatnila na základě § 24 odst. 7 zákona nárok na náhradu toho, co plnila za jiného.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. ledna 2006, č. j. 8 Co 763/2005-154, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobu ohledně částky 1.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývající části jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný uzavřel s p. P. kupní smlouvu ohledně vozidla, kterým byla způsobena škoda, a došlo k převzetí tohoto vozidla, a to v době před dopravní nehodou, a je zřejmé, že v době před dopravní nehodou žalovaný s tímto automobilem fakticky nakládal. Žalovaný teprve nově tvrdil ujednání o odkládací podmínce, aniž by tuto skutečnost uváděl dříve v řízení trestním. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že vlastníkem předmětného vozidla ke dni způsobení škody byl žalovaný. Kupní smlouva je platná, byla uzavřena ústně, když v tomto případě se písemná forma nevyžaduje, žádná odkládací podmínka nebyla sjednána. Neobstojí ani námitka, že podmínkou převodu vlastnictví k autu je i převzetí technického průkazu. Odlišný právní názor zaujal odvolací soud ohledně částky 1.000,- Kč, neboť nárok na její úhradu je promlčen. Proto žalobu v tomto rozsahu zamítl a v ostatním rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.


Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázky, které jsou odvolacími soudy rozhodovány rozdílně, a dále řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolání podává z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je pro něj překvapivý a neočekávaný a jeho odůvodnění je nepřesvědčivé a zavádějící. Dovozuje, že důkazní břemeno o vlastnictví vozidla v době škodné události leží na žalobci, který je neunesl. Přesto, že otázka vlastnictví vozidla v době škodné události je klíčová pro rozhodnutí ve věci, odvolací soud fatálně pochybil a dospěl tak k nesprávnému závěru. Žalobce totiž nikdy neprokázal, že prodávající V. P. byl vlastníkem prodávaného automobilu, p. P. mu do dnešního dne neprokázal titul, kterým vlastnictví k osobnímu automobilu nabyl. Prodávající, který neprokáže vlastnictví prodávané věci, je nezpůsobilým subjektem k uzavření kupní smlouvy, přičemž tuto rozhodující skutečnost soud v rozporu s ust. § 120 o. s. ř. vůbec nezjišťoval. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud se dopustil omylu, když nesprávně vyložil § 588 obč. zák. tím, že připustil, že prodávajícím může být osoba, která není vlastníkem prodávaného vozidla, resp. která toto vlastnictví neprokázala. Uvádí, že důkazní břemeno ohledně toho, že K. p., a.s., při poskytování plnění poškozenému jednala jménem žalobce a na jeho účet, leží na žalobci, a soud nesprávně vyložil § 32 odst. 1 obč. zák. tím, že připustil, že K. p., a.s., jednala jménem žalobce, když z jejího plnění poškozenému o tom nevyplývá sebemenší zmínka. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nevymezil a ani žádná z jeho námitek takovou otázku nepředstavuje. Jeho námitky se vesměs týkají otázek skutkových a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci), který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Kromě toho nová skutková námitka v dovolání, že p. P., od něhož žalovaný vůz koupil, nebyl vlastníkem tohoto vozu, je tzv. nepřípustnou novotou, jíž nelze v dovolacím řízení uplatnit (§ 241a odst. 4 o. s. ř. ).


Způsobilým dovolacím důvodem může být důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. V tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu ničeho vytknout.


Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládá ani případná vada řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. června 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu