25 Cdo 1706/2002
Datum rozhodnutí: 23.04.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 443 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1706/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. K., a B/ R. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované E., a. s., zastoupené advokátkou, o 2.861.370,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 13/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2002, č. j. 13 Co 56/2002-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2001, č. j. 17 C 13/97-125, ve znění opravných usnesení ze dne 22. 6. 2001, č. j. 17 C 13/97-131, a ze dne 20. 8. 2001, č. j. 17 C 13/97-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 250.250,- Kč, žalobu co do částky 2.611.120,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalovaná zahájila v roce 1992 rekonstrukci hotelu S., při níž vznikly na sousedním domě žalobců č.p. 219 trhliny. Již v průběhu výstavby požadovali žalobci na žalované odstranění jimi tvrzených závad, žalovaná navrhla řešení, s nímž žalobci nesouhlasili. Přestavbou hotelu došlo ke snížení spolehlivosti konstrukce domu č.p. 219, aniž byla ohrožena nosná způsobilost konstrukce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu žalobců podle ustanovení § 420a odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť škoda byla způsobena její provozní činností, a podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., neboť porušila při provádění stavby prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Protože z provedeného, zejména znaleckého dokazování vyplývá, že přestavbou hotelu nedošlo k ohrožení konstrukce domu č.p. 219 a jeho stability a vznik trhlin (jejich prohloubení vlivem rekonstrukce hotelu) nezpůsobil změnu tržní hodnoty domu, vycházel soud prvního stupně v souladu s ust. § 442 odst. 1 a § 443 obč. zák. vzhledem k charakteru poškození domu při stanovení výše škody z ceny nákladů, které je třeba vynaložit na uvedení domu do původního stavu, tedy z ceny stavebních prací nutných k odstranění trhlin, a to v cenách v roce 1996, když po dokončení přestavby hotelu v roce 1994 byla ještě prováděna měření ke zjištění rozsahu poškození.



K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č. j. 13 Co 56/2002-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a státem, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Dovodil, že soud prvního stupně v souladu s ust. § 442 odst. 1 a § 443 obč. zák. při určení výše škody vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. M. Námitka žalobců, že byl opomenut jimi předložený posudek Ing. Š., neobstojí, neboť právě na jeho základě nechal soud prvního stupně vypracovat doplněk posudku Ing. M., který se vypořádal i se závěry znalce Ing. Š.; proto je vypracování revizního znaleckého posudku nadbytečné. Žalobci nesprávně zaměňují škodu za tržní cenu nemovitosti, zatímco náhrada škody sleduje nápravu stavu, který tu byl před škodnou událostí.



Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci spočívající v nesprávném výkladu ustanovení § 442 a 443 obč. zák. Protože náhrada skutečné škody je újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předchozího stavu, není možné provést pouze zakrytí trhlin, nýbrž je třeba odstranit příčinu jejich vzniku, tedy dát do pořádku statiku domu, která byla narušena výstavbou sousedního hotelu. Žalovaná by proto měla hradit škodu v žalované výši, aby byla odstraněna škoda včetně vlastní příčiny. K posouzení rozsahu škody měl přispět i dovolateli navrhovaný revizní znalecký posudek, který nebyl vypracován. Namítají, že odvolací soud vyložil ustanovení § 443 obč. zák. způsobem rozdílným od komentářů, podle nichž je možné, aby byla výše škody určena i podle jiného časového okamžiku než v době poškození, a to zejména v případech, kdy určení ceny v době poškození by bylo v rozporu s dobrými mravy. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.



Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že pokud jde o interpretaci § 442 a § 443 obč. zák., považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, přičemž poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž se při určení výše škody vychází z ceny věci v době, kdy škoda vznikla. Otázka výše škody pak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť rozsah poškození byl zjištěn soudy obou stupňů a nejde o otázku právního posouzení. Žalobcům byla přisouzena částka zdaleka přesahující odhad nákladů nutných k sanaci, kterou chtěla žalovaná provést již v průběhu výstavby způsobem, jenž i soudní znalec považuje za dostačující a správný. Tvrzení žalobců o tom, že stavební činností žalované byla porušena statika domu, nejsou nijak doložena a jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a bylo také jednoznačně prokázáno, že stavební konstrukce domu (trhliny) byla poškozena dávno před započetím stavby. Navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně jako bezdůvodné zamítnuto.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, je nesprávné.

Soudy obou stupňů na základě obsáhlého znaleckého dokazování vycházely při určení výše škody ze zjištění, že rekonstrukcí hotelu v sousedství domu žalobců došlo ke snížení spolehlivosti konstrukce domu, nikoliv však k ohrožení její nosné způsobilosti a stability. Pokud tedy dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení rozsahu skutečné škody na domě s tvrzením, že škoda zahrnuje i náklady na opravu statiky domu, nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem. Jde o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; z tohoto důvodu však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že k narušení statiky domu nedošlo. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení otázky, zda součástí skutečné škody ve smyslu ust. § 442 odst. 1 obč. zák. jsou i náklady na opravu statiky domu.

Podle ustanovení § 443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.

Dovolatelům je třeba přisvědčit v tom, že formulace ustanovení § 443 obč. zák. umožňuje, aby byla výše škody posouzena a určena i podle jiného časového okamžiku, a to zejména tehdy, kdy by určení ceny v době poškození bylo v rozporu s dobrými mravy. Jde o výjimku ze zákonné zásady, která byla právě v tomto případě soudem prvního stupně uplatněna. Zatímco přestavba hotelu, coby příčina vzniku poškození domu žalobců, byla ukončena v roce 1994, soud prvního stupně při určení výše náhrady nákladů potřebných k odstranění škodlivých následků přestavby vycházel z cen stavebních prací v roce 1996 s přihlédnutím k tomu, že ještě po roce 1994 byla prováděna měření ke zjištění rozsahu poškození domu a že žalovaný byl ochoten na své náklady potřebné práce provést. Dovodil proto, že rok 1996 je doba, ve které vzhledem k povaze vzniklé škody bylo možno z hlediska obou stran sporu spravedlivě požadovat provedení těchto prací.

Danému dovolacímu přezkumu předložené právní otázky výkladu § 442 a 443 obč. zák. tak nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitce, že nebyl proveden důkaz, je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž nelze přihlížet, není-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalované sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). V intencích § 3 odst. 1 bodu 6. a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 70.670,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 7.500,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věty první, cit. vyhl.). Vedle odměny přísluší zástupci žalované též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 7.575,-Kč tedy soud žalované také přiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2003

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu