25 Cdo 1704/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.




25 Cdo 1704/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem Praha 10, Vršovická 68, zastoupené JUDr. et. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 477/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č.j. 21 Co 190/2012-474, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č.j. 21 Co 190/2012-474, (poté, co jeho předchozí rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č.j. 25 Cdo 2166/2010-369, v žalobě vyhovujícím výroku ohledně částky 2.410.400,- Kč s příslušenstvím zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 2012, č.j. 16 C 477/2003-409, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč, zamítnuta žaloba co do částek 3.583.014,- Kč a 423,34 EUR s příslušenstvím, dále byla zamítnuta žaloba na placení měsíční renty ve výši 18.193,- Kč od 1. 7. 2008; bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na náhradu škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku, nákladů léčení a nákladů péče o domácnost) uplatněné s tvrzením, že žalobkyně požaduje odškodnění za zhoršení zdraví, jež bylo poškozeno v důsledku alergické reakce po podání léku předepsaného v r. 1975 zdravotnickým zařízením, jehož je nynější žalovaná právním nástupcem. Právo na další náhradu za ztížení společenského uplatnění převyšující částku 500.000,- Kč shledaly vázány právním názorem dovolacího soudu promlčeným. Dovodily, že ztráta na výdělku žalobkyni nevznikla, neboť před poškozením zdraví žádný výdělek neměla. Ostatní nároky nepovažovaly za prokázané.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které žalobkyně spatřuje v nedostatečném zjištění podstatných skutečností důležitých pro rozhodnutí o počátku a běhu promlčecí doby u podstatného zhoršení jejího zdravotního stavu. Má za to, že tato otázka měla být posouzena jinak, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet dříve, než jí byly doručeny soudem vyžádané znalecké posudky obsahující bodové ohodnocení ztížení jejího společenského uplatnění. Zpochybňuje skutkové závěry soudů ohledně ustálení jejího zdravotního stavu. Má za to, že náhrada za ztížení společenského uplatnění, která jí byla přiznána, je nepřiměřeně nízká ve srovnání s jinými obdobnými případy. Nesouhlasí též se závěrem, že jí nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku proto, že k poškození zdraví došlo v dětském věku, kdy nebyla pracovně činná, poukazuje na judikaturu, z níž podle jejího názoru vyplývá opak, a vytýká soudům obou stupňů, že ke konkrétní výši ztráty na výdělku nebylo provedeno žádné dokazování. Uvádí, že názor dovolacího soudu, že žalobkyně neprokázala nezbytné pořízení léků , je zcela v rozporu s obsahem spisu. Nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil z nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 a I. ÚS 46/12, odmítá závěr odvolacího soudu, že je soběstačná, s tím, že tuto odbornou otázku zodpověděl znalecký posudek z oboru očního lékařství tak, že žalobkyně splňuje kritéria praktické slepoty a potřebuje proto asistenci třetí osoby. Zdůrazňuje, že je rozdíl mezi zjištěním, že má děti, a tím, zda je schopna se o ně starat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné, neboť otázka promlčení nároku byla již dovolacím soudem vyřešena v předchozím zrušujícím rozsudku. Z textu dovolání též není jasné, na jakém základě se žalobkyně domnívá, že odvolacím soudem mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované straně přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně v dalším vyjádření označuje argumentaci žalované za zkreslující a vyvolanou snahou ovlivnit výsledek řízení ve svůj prospěch. Proto se vyjadřuje k údajům týkajícím se příčin a následků poškození zdraví, vývoje jejího zdravotního stavu, přiznání invalidity, možností dokončit vysokoškolské studium a zapojovat se do pracovního a společenského života, vlastní soběstačnosti a rozsahu pomoci, kterou jí poskytuje její matka a další rodinní příslušníci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak zčásti je podáno neoprávněnou osobou a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154, dále jen Soubor ). Žalobkyně proto není oprávněna podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak nepříznivě dotčena.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Uvedené předpoklady přípustnosti dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích, splněny nejsou.

Dovolatelkou citovaný rozsudek Městského soudu v Praze z r. 1979, jímž byl uznán základ odpovědnosti právního předchůdce žalované za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni, nijak nedokládá přípustnost ani důvodnost dovolání v této věci, v níž již tato pravomocně rozhodnutá otázka nebyla ani nemohla být posuzována.

Otázkou běhu subjektivní promlčecí doby se Nejvyšší soud již zabýval ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010, jehož závěry lze shrnout tak, že ke stavění běhu promlčecí doby může dojít jen ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok včas uplatněn; v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby, nelze nárok (je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu tohoto rozšíření přiznat. Uvedený právní názor byl následně při posouzení nároku dovolatelky soudy obou stupňů respektován a dovolací soud neshledal důvody pro to, aby jím již vyřešené právní otázky běhu promlčecí doby byly posouzeny jinak.

K námitkám dovolatelky, že bez znaleckých posudků nebyla výši náhrady za ztížení společenského uplatnění v době podání žaloby schopna vyčíslit, lze dodat, že podle ustálené soudní praxe k uplatnění nároku na náhradu škody u soudu postačí pouze znalost orientační (přibližné) výše škody, bez potřeby jejího přesného určení znaleckým posudkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Soubor C 1168), že škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky poškození zdraví zanechalo, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného , a že o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, Soubor C 569), nikoli tedy až má k dispozici znalecké posudky určující bodové ohodnocení. Názor dovolatelky, že dvouletá subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet dříve, než jí byly doručeny soudem vyžádané znalecké posudky obsahující bodové ohodnocení jejího zhoršeného zdravotního stavu, je zjevně nesprávný, neboť by v rozporu s účelem promlčení počátek promlčecí doby nepřiměřeně oddaloval až do doby po zahájení soudního řízení. Ani z dovolatelkou citovaného rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 23/83 (č. 9/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nevyplývá nic jiného, než že promlčecí doba plyne od ustálení zdravotního stavu poškozeného a že je třeba v řízení zjistit, kdy k tomuto ustálení zdravotního stavu došlo. Je-li nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zčásti promlčen, je nepřípadná argumentace judikaturou zabývající se přiměřeností náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Oprávněnost nároku dovolatelky na náhradu za ztrátu na výdělku odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, z níž vyplývá, že omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku se odškodňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, které poskytuje jednorázově a vyjadřuje především ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti, tedy k účasti na těch formách společenského života, které slouží k rozvoji jeho osobnosti. V oblasti pracovní aktivity se tak bere v úvahu omezení v dalším výběru povolání nebo nemožnost určité povolání vykonávat, a to z hlediska ztráty předpokladů, které poškozený měl pro uplatnění v určité profesi. Jinými slovy následky spočívající v tom, že poškozená ztratila možnost dalšího vzdělávání a v důsledku takto zvýšené kvalifikace i možnost dosahovat vyšších příjmů v rámci kariérního postupu, nezakládají nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, nýbrž se odškodňují v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 444 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, uveřejněný pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, Soubor C 5071, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011).

Judikatura je v otázce odškodňování ztráty na výdělku jednotná v tom, že odškodnit lze i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit. Tuto ztrátu na výdělku lze odškodnit v případě, že poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak dovodila soudní praxe, i v případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující skutkový stav před poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že nebýt úrazu poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003). O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná.

Napadené rozhodnutí není v rozporu s právními názory citovanými dovolatelkou z komentáře k § 106 obč. zák, se stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 203/2010 (č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1147/2000, neboť tam řešený případ je skutkově odlišný.

Ačkoli lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá též nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu potřebných k posouzení nároků na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, na náhradu za ztrátu na výdělku a nákladů na péči a na léky; tyto námitky však nepředstavují způsobilý dovolací důvod.

Vzhledem k tomu, že dovolání je zčásti podáno neoprávněnou osobou a zčásti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř. za obdobného užití § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř). Důvody použití § 150 o. s. ř. jsou shodné s těmi, jimiž odůvodnily nákladový výrok soudy prvého i druhého stupně.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu