25 Cdo 1704/2004
Datum rozhodnutí: 23.02.2005
Dotčené předpisy: § 438 předpisu č. 40/1964Sb., § 511 předpisu č. 40/1964Sb., § 511 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 1704/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. G., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Komisi pro cenné papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o 5,000.001,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 72/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2004, č. j. 14 Co 15/2004-50, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č. j. 24 C 72/2003-37, zamítl žalobu proti žalované České republice Komisi pro cenné papíry na zaplacení částky 5,000.001,- Kč s 3% úrokem od 15. 5. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Komise pro cenné papíry (dále KCP ), která nedostatečně plnila své povinnosti při kontrole a dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry - společnosti P., a. s. (dále jen P., a. s.), s níž měl žalobce od 15. 5. 2000 uzavřenou smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě převedl do dispozice této společnosti částku 5,000.001,- Kč. Vzhledem k tomu, že v červnu 2001 byl na majetek P., a. s., prohlášen konkurs, požaduje žalobce částku z titulu odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud v řízení zjistil, že shora uvedenou částku převedl žalobce dne 31. 5. 2000 do dispozice P., a. s., při prověřování roční účetní závěrky P., a. s., za dobu od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 auditorská firma B. s. r.o. shledala, že některé postupy této společnosti jsou v rozporu se zákonem o cenných papírech i se zákonem o účetnictví, dne 10. 5. 2001 KCP z vlastního podnětu zahájila s P., a. s., správní řízení ve věci možného porušení informační povinnosti obchodníka s cennými papíry, neboť nebyla včas předložena výroční zpráva za r. 2000. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-27, byl na majetek P., a. s., prohlášen konkurs, který trvá, a správkyně konkursní podstaty vymáhá v náhradovém řízení před soudem v USA na americkém makléři A. B. W. náhradu škody ve výši 30,000.000,- Kč. Soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a i s odkazem na výsledky řízení v jiné, obdobné věci téhož soudu (sp. zn. 30 C 248/2001) dospěl k závěru, že škodou není ta okolnost, že žalobce nemůže disponovat svými pohledávkami u P., a. s., navíc když není zřejmé, jaké prostředky budou získány z pohledávek úpadce P., a. s., a s jakým výsledkem skončí konkursní řízení či případná likvidace společnosti. Ke vzniku odpovědnostního vztahu je třeba splnění tří předpokladů: nesprávného úředního postupu, existence škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Jestliže však probíhá konkurs primárně odpovědného subjektu a není zřejmé, zda vůbec dojde ke škodě, a tedy ke vzniku nároku žalobce a v jaké výši, je žaloba předtím, než žalobce vypořádá své nároky vůči P., a. s., předčasná, neboť nelze vyloučit, že žalobce bude odškodněn primárně odpovědným subjektem.



K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, č. j. 14 Co 15/2004-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Dlužníkem žalobce z jeho smluvních vztahů je P., a. s., a především tato společnost je povinna se s ním vypořádat. Do té doby je předčasné uvažovat o tom, zda žalobci vznikla v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka škoda a kdo za ni odpovídá. Teprve poté, co budou vypořádány nároky z jejich dvoustranného právního vztahu, bude zřejmé, zda v souvislosti s tímto vkladovým vztahem vznikla žalobci nějaká újma v jeho majetkové sféře, za níž by nesl odpovědnost stát. Účelem probíhajícího konkursního řízení o majetku této společnosti je uspokojení jejích věřitelů, a možností, jak se žalobce a P., a. s., mohou vzájemně vypořádat, je více. Je proto předčasné o vzniku škody uvažovat a soud prvního stupně nepochybil, pokud se za situace, kdy není doložen vznik škody, otázkou odpovědnosti státu blíže nezabýval.



Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za alibistická a účelová. Dovozuje, že nedostatečná kontrola ze strany KCP umožnila společnosti P., a. s., nadále obchodovat s cennými papíry a uzavírat další smlouvy; pokud by KCP vykonávala řádně a včas svoji kontrolní činnost, P., a. s., by nebyla již oprávněna s cennými papíry obchodovat a žalobce by pak s ní neuzavřel smlouvu a nevznikla by mu majetková újma. Je přesvědčen, že škoda mu již vznikla, a ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. byla způsobena více škůdci (žalovanou a společností P., a. s.), kteří za ni odpovídají společně a nerozdílně, a podle § 511 odst. 1 obč. zák. je žalobce coby věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z dlužníků. Je tedy jen na žalobci, zda vzniklou škodu bude uplatňovat vůči oběma škůdcům najednou či v rozdílných řízeních, nebo jen vůči jednomu z nich. Odvolací soud však jeho nárok z hlediska § 438 odst. 1 a § 511 odst. 1 obč. zák. neposuzoval, a proto při svém rozhodnutí zaujal nesprávný právní názor, že žalobce je povinen nejprve škodu vymáhat na P., a. s., se kterou měl závazkový vztah na základě smlouvy, a teprve potom vůči žalované z titulu mimosmluvní odpovědnosti za škodu. V této otázce dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť při aplikaci uvedených ustanovení by nemohla být jeho žaloba zamítnuta. Nesouhlasí dále se závěrem o neexistenci škody v době před skončením konkursního řízení. Uvádí, že škodou je majetková újma, spočívající ve snížení či jiném znehodnocení majetku poškozeného, a on požaduje úhradu skutečné škody. Na účet P., a. s., poukázal částku 5,000.001,- Kč, s níž nemůže v současné době disponovat, dne 24. 5. 2001 požádal v souladu se smlouvou o správě portfolia o výplatu peněz či jiných aktiv, společnost mu však na základě této výzvy neposkytla žádné plnění, ačkoliv to bylo její smluvní povinností, a tedy marným uplynutím lhůty pro poskytnutí plnění dle této výzvy mu vznikla škoda v požadované výši. Dále dovozuje, že již samotným porušením povinností společnosti, tj. nakládáním se svěřenými prostředky v rozporu se smlouvou a s povinnostmi obchodníka s cennými papíry došlo ke vzniku škody, když za stavu záporných zůstatků na účtech jednotlivých klientů P., a. s., kdy již nemělo dojít k tzv. přelicencování, žalobce uzavřel smlouvu o správě portfolia a došlo tak k faktickému úvěrování těchto klientů bez potřebného souhlasu. Majetek žalobce se znehodnotil, nemůže nakládat se svými prostředky a vznik škody je též dokladován v trestním stíhání osob jednajících jménem P., a. s. Protože v rámci konkursního řízení lze uplatnit nárok vyčíslený pouze ke dni prohlášení konkursu a nikoliv i za dobu následující do okamžiku uspokojení pohledávky v konkursním řízení, představuje toto ušlé příslušenství podle dovolatele reálně vzniklou a existující škodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř. věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo naopak opomenul příslušnou právní normu na daný skutkový stav aplikovat.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti společnosti P., a. s., (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době rozhodování soudu nevznikla ještě žalobci škoda, spočívající v hodnotě prostředků smluvně svěřených této společnosti.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v otázce vzniku skutečné škody na jeho straně, včetně škody, spočívající v úrocích z prodlení, a v aplikaci § 438 odst. 1 a § 511 obč. zák. při odpovědnosti více škůdců. Namítá, že odvolací soud měl na daný skutkový stav aplikovat § 438 odst. 1 a § 511 odst. 1 obč. zák., a protože jej podle těchto ustanovení neposoudil, pochybil po právní stránce a dospěl tak k nesprávnému závěru o nedůvodnosti jeho žaloby.

Otázka aplikace § 438 odst. 1 a § 511 obč. zák. při rozhodování o náhradě škody, způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena a činí tak rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným.

Naproti tomu otázka existence škody, spočívající v neuspokojení pohledávek klienta vůči obchodníkovi s cennými papíry, jakožto předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně posouzení okamžiku vzniku takové škody, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003. Závěr odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v této věci, že škoda, spočívající v neuspokojení pohledávky žalobce coby věřitele vůči svému dlužníkovi - úpadci, nemohla žalobci vzniknout, dokud nepominou účinky konkursu, je správný a v souladu s právním názorem, jež ve shora uvedeném rozhodnutí zaujal i dovolací soud.

Povinnost obchodníka s cennými papíry plnit své závazky vůči klientovi a vypořádat prostředky mu svěřené je založena závazkem ve smlouvě a vzniká z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním. Ve vztahu žalobce k jiným subjektům, včetně státu, lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku smluvně svěřeného akciové společnosti, uplatňovat až poté, co tato újma ze závazkového právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být touto společností uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je zavázán přímý dlužník, se proto jeho věřitel nemůže úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla, tedy před vypořádáním jeho pohledávek vůči obchodníkovi s cennými papíry (jeho dlužníkovi). To platí i v případě, že smluvní partner žalobce je v konkursu a náhrada za jím nesplněné závazky je požadována po státu jakožto subjektu odpovědném za nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci.

Skutečnou škodou, tj. zmenšením majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí, je i újma, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitele vůči jeho dlužníkovi. Tato újma nevzniká věřiteli již v okamžiku, kdy dlužník v souladu se smluvním ujednáním včas nebo vůbec neplní, nýbrž až okamžikem, kdy se právo věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, není uspokojeno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat. Okolnost, zda je dlužník v prodlení s plněním, není z hlediska uplatněného nároku rozhodující, neboť na státu je požadována náhrada za újmu, jež spočívá v neuspokojené pohledávce žalobce vůči jeho smluvnímu partnerovi, a příčinou vzniku této škody není samotné prodlení s tímto plněním.

Škoda na straně poškozeného, jakožto jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva, musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, (podle ust. § 154 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. pro tentokrát , aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Pokud jde o námitku, že škoda spočívá minimálně v ušlých úrocích z prodlení z částky, kterou žalobci dluží P., a. s., za dobu po prohlášení konkursu, je třeba vycházet z toho, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.), tedy v daném případě příslušenstvím pohledávky žalobce proti P., a. s., a nárok na ně je hmotněprávním nárokem věřitele vůči dlužníkovi.

Totéž, co bylo uvedeno o vzniku mimozávazkové odpovědnosti státu za újmu věřitele, spočívající v tom, že jeho dlužník není vůči němu schopen dostát svým závazkům a povinnostem, platí i ohledně nesplněné povinnosti dlužníka k plnění úroků, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu je může věřitel uplatnit v dosud neskončeném konkursním řízení na majetek dlužníka (P., a. s.). Ovšem za situace, že nárok na náhradu za úroky z prodlení se nestal předmětem řízení před soudy obou stupňů, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že z tohoto hlediska se věcí nezabýval.

Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele ohledně aplikace § 438 odst. 1 a § 511 odst. 1 obč. zák.

Podle § 438 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

Toto ustanovení, zařazené v občanském zákoníku pod rubrikou Společná ustanovení o náhradě škody , lze aplikovat v případě, že dva nebo více škůdců odpovídá poškozenému za škodu mu společně způsobenou. V daném případě ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a společností P., a. s., a státem na straně druhé nepřichází použití tohoto ustanovení vůbec v úvahu. Je zcela jednoznačné, že ve vztahu k žalobci není P., a. s., subjektem odpovědným za škodu, nýbrž právním důvodem vzniku závazku této společnosti ve vztahu k žalobci je smlouva. Nárok žalobce vůči ní je nárokem na plnění ze závazku ze smlouvy, nikoliv nárokem z titulu její odpovědnosti za škodu, a ve vztahu mezi ní a žalobcem jde o závazkový vztah smluvně založený, a nikoliv o mimosmluvní odpovědnost. Úvaha dovolatele o společné odpovědnosti státu a společnosti P., a. s., za škodu mu způsobenou je proto zcela mylná, nehledě k tomu, že základním předpokladem společné odpovědnosti dvou subjektů je, že odpovědnost obou již vznikla, což zatím není splněno ani na straně žalovaného státu.

Z uvedených důvodů vyplývá, že dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávný právní názor) není naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu