25 Cdo 1696/2009
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




25 Cdo 1696/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. B. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalovaným 1/ JUDr. A. H. , 2/ J. N. a 3/ M. K. , všech zastoupených JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 116/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 64 Co 320/2005-205, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. března 2005, č. j. 10 C 116/99-177, odmítl žalobu na určení, aby byli žalovaní uznáni vinnými spácháním trestného činu ublížení na zdraví formou spolupachatelství, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 56.324,- Kč, dále 5.000,- Kč za poškozený osobní majetek, 4.500,- Kč za zastupování právního zástupce v roce 1998, 3.660,- Kč za bolestné a pravidelnou měsíční platbu ve výši 5.000,- Kč od dubna 1997 za ztížení společenského uplatnění, odmítl žalobu, aby v případě prodlení bylo jejich plnění zatíženo 10% penále, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 19. 3. 1997 došlo v P. k poškození zdraví žalobce, (podvrtnutí krční páteře, otřes mozku, oděrky, krevní výrony apod.). Přesný mechanismus zranění prokázán nebyl. Nebylo zjištěno ani cizí zavinění, natož protiprávní jednání žalovaných. Trestní stíhání druhého a třetího žalovaného pro trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu zastaveno. Soud hodnotil výpovědi žalobce a jeho manželky jako rozporuplné a nevěrohodné. Návrhu žalobce na doplňující výslech jeho manželky nevyhověl, neboť již byla vyslechnuta a skutkový stav tvrzený žalobcem nedoznal žádných změn, a nevyhověl ani návrhu na výslech svědka B. V., neboť šlo o nový důkaz vznesený po lhůtě dané soudem v souvislosti s koncentrací řízení a nejedná se o případ § 118c odst. 2 o. s. ř. Žádný z dalších předložených důkazů nemohl svým obsahem prokázat tvrzené jednání žalovaných (mj. novinový článek, rozhodnutí OSSZ, vyjádření F. K.), proto soud k těmto důkazům nepřihlížel, a uzavřel, že žalovaní neodpovídají za poškození zdraví žalobce, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustili vůči němu protiprávního jednání, a žalobu co do peněžitých částek zamítl.

K odvolání žalobce do výroku o věci samé Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 64 Co 320/2005-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám odvolatele především poukázal na usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2003, č. j. 10 C 116/99-90, jímž bylo podle § 118c odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o koncentraci řízení a jež bylo žalobci doručeno dne 9. 11. 2002 a žalovaným dne 30. 10. 2002. Odvolací soud nepřihlížel k důkazům, které nebyly ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí o koncentraci žádným z účastníků navrženy, a opakoval část dokazování v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že dne 19. 3. 1997 došlo k poškození zdraví žalobce, přesný mechanismus zranění však prokázán nebyl. Je nesporné, že prvotní příčinou zranění byl pád žalobce na terase domu v době, kdy na terase byl kromě žalobce přítomen ještě druhý žalovaný, avšak nebylo prokázáno, že by žalobce upadl v důsledku napadení druhým žalovaným, ani že by ho druhý a třetí žalovaní vláčeli, eventuálně nešetrně nesli po schodech. Tato verze události vyplývá pouze z výpovědí žalobce a jeho manželky, není podpořena závěry znaleckých posudků vypracovaných v rámci trestního řízení, všechny ostatní osoby na místě přítomné ji shodně popřely, a to nejen žalovaní a řidič prvního žalovaného, ale i svědci L. a M. jako jediné osoby, které nemají žádný osobní ani pracovní vztah k účastníkům, když svědek L. dokonce uvedl, že mu celá věc připadala jako divadélko ze strany žalobce . Za tohoto stavu není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody. Odvolací soud dále uvedl, že o koncentraci řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto zcela v souladu s § 118c odst. 1 o. s. ř., poté, co se žalobce opakovaně nedostavil k nařízenému jednání, a nelze přisvědčit jeho námitce, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení před soudem prvního stupně trpí vážnými procesními vadami, opakovaně byla porušována zásada rovnosti účastníků řízení v jeho neprospěch tím, že byla zavedena koncentrace řízení. Došlo tak k porušení práva žalobce na řádný proces, neboť mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně o koncentraci řízení do vlastních rukou a ani náhradním způsobem. Žalobci jsou totiž z poštovní schránky odcizovány doručované písemnosti a žalobce je přesvědčen, že i oznámení pošty o uložení zásilky mu bylo ze schránky odcizeno. Žalobci tak nebylo umožněno navrhovat důkazy a byla mu postupem soudu prvního stupně odňata možnost řádně před soudem jednat. Odvolací soud nenapravil nesprávný postup soudu prvního stupně a vycházel ze závěru, že usnesení o koncentraci bylo řádně doručeno. Dovolatel dále vytýká soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval počátkem vzniku konfliktu a jeho příčinami a ani rozpory ve výpovědích v protokolech sepsaných Policií ČR. Poukazuje na podvrhy důkazů (videokazety), kterou měl založit do spisu, což on důrazně popírá, a není vůbec zřejmé, jak a kým byla videokazeta zařazena mezi důkazy, když rovněž žalovaní tvrdí, že ji do spisu nezaložili. Uvádí, že od počátku žádal o ustanovení zástupce a nebylo mu vyhověno, ačkoliv v jiném sporu (ve věci přístavby bytu) mu soud zástupce ustanovil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, č. j. 25 Cdo 1720/2006-219, jímž bylo dovolání odmítnuto, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, s tím, že je třeba zabývat se přípustností dovolání pro řešení procesní otázky zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) z hlediska námitek v dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 1. 2006, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 56.324,- Kč za ztrátu na výdělku, 5.000,- Kč za poškozený osobní majetek, 4.500,- Kč za zastupování právního zástupce v roce 1998, 3.660,- Kč za bolestné a pravidelnou měsíční platbu ve výši 5.000,- Kč od dubna 1997 za ztížení společenského uplatnění. Jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1, § 444 odst. 1, § 445 a § 446 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání se posuzuje u každého z uplatněných nároků zvlášť bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Pokud tedy předmětem řízení před odvolacím soudem byly nároky ve výši 5.000,- Kč, 4.500,- Kč a 3.660,- Kč, z nichž žádný nepřevyšuje 20.000,- Kč, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu se posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Žádná z námitek dovolatele nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Jeho námitky se týkají především otázek skutkových a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Vytýká-li dovolatel soudům obou stupňů nedostatek skutkových zjištění ohledně vzniku konfliktu a že se nevypořádaly s rozpory v policejních protokolech, je zřejmé, že jeho námitky směřují proti skutkovému stavu, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení. Nejedná se tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.

Dovolatel žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezil a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zmatečnostní vady vypočtené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. zakládají přípustnost dovolání jen v případě, jde-li o řešení otázek zásadně významných po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)..

Základní námitka dovolatele, že mu soud prvního stupně nedoručil řádně usnesení o koncentraci řízení dle § 118c o. s. ř., nečiní z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Stejně tak je tomu v případě jeho námitky, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, když žalobce nebyl právně zastoupen, ačkoliv o ustanovení zástupce požádal. Otázka, zda usnesení soudu prvního stupně o koncentraci řízení bylo žalobci doručeno či zda oznámení pošty o uložení zásilky mu bylo z poštovní schránky odcizeno, zjevně otázku zásadního právního významu nezakládá. Pokud žalobce z tvrzení o vadném doručení usnesení dovozuje, že mu následkem toho byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, k prověření správnosti této námitky slouží jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.), a bylo jen na dovolateli, zda tento opravný prostředek podá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dalším námitkám v dovolání je třeba uvést, že při posuzování přípustnosti dovolání se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu