25 Cdo 1665/2004
Datum rozhodnutí: 22.12.2004
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 154 předpisu č. 99/1963Sb., § 442 předpisu č. 40/1964Sb., § 136 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1665/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 56/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č. j. 13 Co 488/2003 - 59, t a k t o:

I. Dovolání se o d m í t á.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.165,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou proti státu se žalobkyně domáhala náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v O., jejíž je žalobkyně členkou a na níž byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Tím, že záložna není schopna plnit své závazky vůči žalobkyni, byla jí způsobena škoda ve výši prostředků s příslušenstvím, které do I. Družstevní záložny složila.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 8. 2003, č. j. 23 C 56/2001 - 36, co do částky 100.000,- Kč řízení zastavil, co do částky 320.681,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je členkou I. Družstevní záložny (dále jen I. DZ ), na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 36 K 8/2000, prohlášen s účinky k tomuto dni konkurs, kterým byla nahrazena nucená správa a který nadále trvá. Soud dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť v řízení dosud nebyla prokázána existence škody jakožto konkrétní majetkové újmy žalobkyně a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. I. DZ je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs a není najisto postavené ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace záložny. Pokud žalobkyně presumuje, že přijde o všechny prostředky vložené do I. DZ, jde o tvrzení předčasné, neboť hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů družstevní záložny k uspokojení jejich nároků proti záložně, a tedy po vyplacení jejich pohledávek v konkursním řízení, popřípadě v rámci likvidace, bude postaveno najisto, zda a případně v jaké výši vznikla jednotlivým členům škoda. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu, v jakém bylo plněno ze Zajišťovacího fondu, soud v této části řízení zastavil a ve zbývajícím rozsahu žalobu pro předčasnost zamítl.

K odvolaní žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2004, č. j. 13 Co 488/2003 - 59, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 268.401,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět, ohledně částky 52.280,- Kč a příslušenství, jakož i ve výroku o nákladech řízení, jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je případ zvláštní občanskoprávní odpovědnosti a stejně jako v jiných případech odpovědnosti je předpokladem jejího vzniku existence škody. Za škodu nelze považovat to, že žalobkyně nemůže disponovat svým vkladem u I. DZ, protože nemožnost dispozice s ním není majetkovou újmou a tedy škodou. Současný stav účtu žalobkyně není dokladem o výši případné škody, kterou bude možno vyčíslit až po skončení konkursního řízení. Není-li splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to vznik škody, a tedy možnost domáhat se její náhrady (actio nata), nelze přerušit řízení a vyčkávat okamžiku, až dojde k naplnění tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S poukazem na Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod, v nichž je zakotvena ochrana majetkových a vlastnických práv, a na příslušná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. považuje rozhodnutí soudů obou stupňů v závěru o předčasnosti žaloby za nesprávná. Podle žalobkyně je z předložených důkazů, jež však soudy nehodnotily, nesporné, že žalovaná neplnila své povinnosti vyplývající ze zák. č. 87/1995 Sb., v úplném znění. V důsledku toho byla žalobkyně omezena v dispozici s nakládáním, spravováním a užíváním svého majetku, čímž jí vznikla škoda, a to dnem, kdy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované nemohla realizovat svá vlastnická práva. Pokud existovala pochybnost o výši škody, měla být odstraněna aplikací ust. § 136 o. s. ř. Dále namítá, že nucená správa uvalená nad I. DZ a následný konkurs nemohou nahrazovat rozhodnutí soudu v řízení o náhradu škody proti státu. Protože rozsudek městského soudu spočívá na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a v důsledku toho na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemné vyjádření k dovolání se ztotožnila s právním názorem soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobkyně jako členka I. DZ na žalované domáhá.

Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že škoda mu vznikla, přičemž škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne tzv. pro tentokrát , aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Skutečnou škodou ve smyslu tohoto ustanovení se míní újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí) a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou je i újma, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitele vůči jeho dlužníkovi, jejíž náhrada je požadována na státu jakožto subjektu odpovědném za nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci.

Tato škoda však nevzniká již v okamžiku, kdy vklad nebyl družstevní záložnou jejímu členovi vyplacen, nýbrž až okamžikem, kdy se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda došlo k prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž náhrada je na žalované požadována a jež má spočívat v neuspokojené pohledávce žalobkyně z vkladu v družstevní záložně, není samotné prodlení s tímto plněním. V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).

Mimozávazkovou odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobkyně na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.

Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobkyni jako člence této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jejích nároků na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žaloby.

Pokud jde o stanovení výše škody úvahou soudu dle ustanovení § 136 o. s. ř., je třeba uvést, že toto ustanovení předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají jen při určení její výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).

Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé tedy nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, dovolací soud jej podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 3.090,- Kč (odměna z částky určené podle § 3, bod 5., § 10 odst.3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr.Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu