25 Cdo 1664/2017
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 1664/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Josefem Liscem, advokátem se sídlem v Ostrově, Klínovecká 1407, proti žalovanému JUDr. P. Š., advokátu se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 30/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 9. 11. 2016, č. j. 15 Co 536/2016-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 9. 11. 2016, č. j. 15 Co 536/2016-94, jímž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném uhrazení nákladů exekuce bez uvedení konkrétní výše, nemá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti. Dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tedy proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), nýbrž se vyžaduje zdůvodnění, která ze zákonem stanovených podmínek přípustnosti dovolání je naplněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14 ).

Dovolatel otázku přípustnosti dovolání zcela pominul, neurčil, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má být naplněn, ani jej blíže nevymezil; o tuto náležitost již dovolání vzhledem k uplynutí dovolací lhůty nemůže být doplněno (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Vymezení přípustnosti nelze přitom dovodit ani z celého obsahu dovolání, ve kterém dovolatel především vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudu prvního stupně při odstraňování vad jeho žaloby a má za to, že vady žaloby měl odstranit soud prvního stupně, příp. odvolací soud sám vyžádáním jednotlivých exekučních spisů ke zjištění exekučních nákladů , neboť žalobce tyto údaje ve výkonu trestu odnětí svobody neměl možnost obstarat; taková námitka vady procesního postupu nalézacího soudu však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 769/2009 dovolatel zdůvodňuje, že i procesní otázka týkající se postupu soudu může být právní otázkou a může představovat uplatnitelný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nevysvětluje však, pod který z případů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. daný případ spadá.

Ostatně požadavek, aby soud prováděl dokazování za účelem shromáždění podkladů, které by umožňovaly podat řádnou žalobu, je proti základním zásadám občanského procesního práva, podle nějž se důkazy provádějí právě až v řádně zahájeném řízení ke zjištění skutkového stavu věci potřebného pro právní posouzení uplatněného nároku. Ten však musí být v žalobě dostatečně přesně vymezen, aby bylo jasné, co je předmětem řízení a zda není zaměnitelný s nárokem jiným. Není-li možno ve výjimečných případech určit předem výši nároku, připouští se uvedení minimální částky s výhradou upřesnění žaloby podle průběhu dokazování. I tehdy ovšem musí být z žaloby zřejmá povaha a charakter nároku natolik, aby bylo zřejmé, o čem má soud rozhodovat. Jestliže se tak v projednávané věci nestalo, nelze vytýkat soudu pochybení v tom, že k takto nedostatečně vymezenému nároku nevedl dokazování. Pokud proto z dovolání nevyplývá pochybení odvolacího soudu, které by představovalo řešení právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., nelze přípustnost dovolání shledat.

Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, řešící problematiku provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu, by byl přiléhavý pouze tehdy, mělo-li by dovolání žalobce zákonné náležitosti včetně vymezení jeho přípustnosti a bylo-li by shledáno přípustným, což v projednávané věci splněno nebylo.

Nejvyšší soud proto z těchto důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu