25 Cdo 1657/2012
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák., § 444 odst. 3 obč. zák.




25 Cdo 1657/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Lenkou Färberovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1071/17, proti žalovaným 1) Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, a 2) ČÁP Spedition s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Kladská 1082, IČO 27477738, o 87.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 255/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2011, č. j. 25 Co 203/2011-106, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2011, č. j. 25 Co 203/2011-106, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2011, č. j. 117 C 255/2009-82, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové částečným rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 117 C 255/2009-82, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované 2), aby mu společně a nerozdílně se žalovanou 1) zaplatila částku 87.500,- Kč jakožto jednorázové odškodnění pozůstalého podle § 444 odst. 3 obč. zák., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 22. 9. 2006 došlo ke střetu nákladního vozidla zn. Volvo s přívěsem, jehož provozovatelem byla žalovaná 2), s osobním vozidlem zn. Opel Astra, které řídil bratr žalobce, který na následky zranění při této dopravní nehodě zemřel. Pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla byla druhá žalovaná pojištěna u první žalované. K námitce promlčení vznesené oběma žalovanými soud dovodil, že vůči druhé žalované je uplatněný nárok promlčen; o škodě se žalobce dozvěděl již 22. 9. 2006 a z listin založených ve spise Policie ČR soud dovodil, že žalobce, potažmo jeho rodiče, s nimiž žije ve společné domácnosti, v říjnu 2006 a nejpozději 7. 9. 2007 věděl, kdo za škodu odpovídá, a byla mu známa též firma druhé žalované i jméno řidiče, který byl účastníkem nehody. Dvouletá subjektivní promlčecí doba skončila 7. 9. 2009 a protože žaloba byla podána 23. 9. 2009, je nárok vůči druhé žalované podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2011, č. j. 25 Co 203/2011-106, částečný rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že nárok vůči druhé žalované je promlčen. Rodiče žalobce měli totiž informace, na jejich základě si mohli učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, neboť věděli, že příčinou škody byla dopravní nehoda, 14. 3. 2007 navrhli revizi znaleckého posudku o průběhu nehody a předložili odborné vyjádření se závěrem o nezbytnosti vypracování revizního znaleckého posudku, ve stížnosti ze dne 7. 9. 2007 proti usnesení policie z 31. 7. 2007 zpochybňovali závěry znaleckého posudku vyžádaného policií, dovozovali, že verze řidiče nákladního automobilu je neudržitelná, a měli pochybnosti o správnosti vyšetřování, které mělo vést k závěru o výlučné odpovědnosti bratra žalobce. Již tehdy mohli dovodit odpovědnost konkrétní osoby, i když neměli nezpochybnitelnou jistotu ani znalost přesné míry její účasti na nehodě, avšak předpokladem podání žaloby o náhradu škody není zjištění přesného průběhu dopravní nehody, a žalobce ani netvrdil, že nebyl či nemohl být o skutkových okolnostech nehody informován svými rodiči. Nedůvodně proto žalobce odvíjí počátek běhu promlčecí doby od doručení rozhodnutí okresního státního zastupitelství z 15. 8. 2008.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že zásadní změna v popisu nehodového děje v novém posouzení oproti původní verzi v posudku Ing. Jírovce měla zásadní vliv na vědomost rodičů o možné odpovědnosti za způsobení nehody a byla tou skutkovou okolností, na jejímž základě bylo možno učinit závěr o odpovědnosti konkrétní osoby za škodu. Dovolatel zdůrazňuje, že nebyl svědkem ani účastníkem nehody a informace od dopravní policie o příčinách nehody byly jediným zdrojem jeho vědomosti o okolnostech průběhu nehodového děje. Jeho rodiče byli ze strany policie seznámeni s popisem nehodového děje a s posudkem znalce, který stanovil příčinu nehody, jež vyloučila možnou odpovědnost řidiče kamionu, a žalobce tak nemohl mít k dispozici údaje relevantní pro závěr o subjektu odpovědném za škodu, jež byla nehodou způsobena, navíc když k objasnění příčiny nehody bylo třeba odborných znalostí. Se skutkovými okolnostmi zakládajícími odpovědnost druhého účastníka nehody se tedy nemohl seznámit dříve, než bylo jeho rodině doručeno rozhodnutí okresního státního zastupitelství z 15. 8. 2008. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a jeho přípustnost se řídí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

V dané věci je pro rozhodnutí významné řešení právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) z hlediska rozsahu skutkových okolností, na jejichž podkladě lze dovodit odpovědnost konkrétního subjektu za škodu způsobenou dopravní nehodou, kterou odvolací soud neposoudil správně. Pro její řešení má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalobce je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 20. 6. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Odvolací soud a v podstatě i soud prvního stupně v obecné rovině vycházely správně z judikatury dovolacího soudu, týkající se aplikace § 106 odst. 1 obč. zák., kterou ve svých rozhodnutích citovaly, avšak v dané věci ji v konkrétním případě správně neaplikovaly.

Zásadně platí a z toho též odvolací soud vycházel, že nárok na náhradu škody lze u soudu uplatnit, jakmile má poškozený k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Samozřejmě nejde o znalost definitivního výsledku šetření příslušných orgánů ani o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody, neboť i ta je předmětem dokazování v soudním řízení. Zákon vychází z předpokladu, že po poškozeném, který ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnil, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, z nichž lze usoudit, že určitá osoba za škodu odpovídá. K tomu slouží nejen informace o totožnosti druhého účastníka střetu vozidel, což je zpravidla po nehodě vzápětí jasné, kdo je účastníkem dopravní nehody, ale samozřejmě potřebné jsou též informace o skutkových okolnostech, týkajících se průběhu nehodového děje, které by zakládaly opodstatněnou vědomost o jeho účasti na způsobení vzniklé škody. Odvolací soud při svém závěru o době, kdy měli rodiče žalobce k dispozici informace způsobilé učinit si úsudek o osobě odpovědné za škodu, zvažoval veškerá jejich podání a úkony, jimiž se v průběhu vyšetřování dopravní nehody obraceli na policii a jimiž vyjadřovali své pochybnosti o správnosti vyšetřování vedeného pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, které mělo vést k závěru o výlučné odpovědnosti bratra žalobce, a z toho pak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nejpozději 7. 9. 2007 měli rodiče informace, z nichž mohli dovodit, že škoda na zdraví jejich syna byla způsobena subjektem, jehož totožnost jim byla známa.

Nehledě k tomu, že zákon (§ 106 odst. 1 obč. zák.) vychází z prokázané vědomosti poškozeného, nikoliv z předpokladu, že o určitých skutečnostech se poškozený mohl nebo měl dozvědět v okamžiku, kdy byly známy jinému, byť příslušníku jeho rodiny, v dané věci je podstatné, že příčiny dopravní nehody, jež jsou rozhodující pro určení osoby odpovědné za škodu, vyšetřovala policie a z výsledků šetření, s nimiž byli rodiče průběžně seznamováni, včetně znaleckého posudku, jenž policii sloužil jako důkaz, se nepodávaly informace, způsobilé k závěru o odpovědnosti druhého účastníka dopravní nehody; naopak věc byla vedena jako podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit zemřelý bratr žalobce. Pokud informace o průběhu nehodového děje od policie, případně státního zastupitelství, tedy orgánů jedině kompetentních k vyšetření příčin dopravní nehody, seznamovaly rodiče žalobce s výsledky vyšetřování v tom smyslu, že nehodu způsobil jejich zemřelý syn, je zřejmé, že na podkladě takových informací lze stěží učinit závěr, že za škodu způsobenou na zdraví jejich syna odpovídá druhý účastník nehody. Žalobce ani jeho rodiče nebyli u nehody přítomni, informace o jejím průběhu byly obsaženy ve vyšetřovacím spise policie, a dokud výsledky vyšetřování a objasňování jejího průběhu směřovaly k závěru o výlučné odpovědnosti bratra žalobce za způsobení nehody a v tom smyslu se rodičům žalobce dostávaly informace od policie o okolnostech vzniku škody, lze jen stěží učinit závěr o pravděpodobné odpovědnosti druhého účastníka střetu vozidel. Vědomost o skutkových okolnostech vedoucích k závěru o odpovědnosti druhého účastníka dopravní nehody nelze za této situace spatřovat ani v tom, že se rodiče žalobce snažili zpochybnit důkazy provedené policií svědčící v neprospěch jejich syna, zejména znalecký posudek, a za účelem zvrátit oficiální výsledky vyšetřování se sami snažili opatřit důkazní materiál (odborné vyjádření), podávali námitky, návrhy na doplnění dokazování a opravné prostředky.

V tom je nesprávný názor odvolacího soudu na počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce proti druhé žalované. Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen částečný rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn . Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243 odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2014

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu