25 Cdo 1638/2005
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1638/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce H.-G.-S. F. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. t., a. s., zastoupené advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 864,34 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 209/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2005, č. j. 5 Co 470/2005-260, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.932,55 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 1. 2004, č. j. 33 C 209/2003-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované společnosti a původně druhé žalované J. T. byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit 1.065,28 EUR s 8,5% úrokem z prodlení od 18. 7. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že J. T. při řízení motorového vozidla, jehož vlastníkem a provozovatelem je žalovaná akciová společnost, způsobila dne 1. 8. 2001 v obci S. dopravní nehodu, při níž narazila do vozidla řízeného V. S., německou občankou, která utrpěla distorzi krční páteře a od 1. 8. 2001 do 21. 8. 2001 byla v pracovní neschopnosti. Žalobce jako její zaměstnavatel jí podle německých právních předpisů vyplatil celkově částku 1.065,28 EUR sestávající z náhrady mzdy a nemocenského pojištění za toto období. Soud prvního stupně s odkazem na čl. 3 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 130/1976 Sb.) a ustanovení § 15 a § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, určující jako rozhodné právo státu, na jehož území došlo k nehodě, aplikoval na daný skutkový stav české právo a dospěl k závěru, že nárok žalobce, opírající se o povinnost zaměstnavatele platit svému zaměstnanci po dobu jeho pracovní neschopnosti náhradu mzdy a odvádět za něho sociální dávky podle německých právních předpisů, není v souladu s kogentní úpravou způsobu náhrady škody podle § 429 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků a není tedy přiznatelný, neboť české právo jako právo rozhodné pro daný právní vztah tento institut nezná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 5. 2004, č. j. 5 Co 671/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích týkajících se žalované akciové společnosti zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval podle Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 56/204-MO-J ze dne 30. 4. 2004 stanovící zásady, podle nichž musí soud postupovat ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních s cizím prvkem. Nesprávně totiž posoudil charakter uplatněného nároku, neboť nejde o škodu, která by vznikla v okamžiku dopravní nehody, ale o škodu, která vznikla žalobci teprve vyplacením žalované částky částečně své zaměstnankyni a částečně příslušným sociálním institucím na území Spolkové republiky Německo; proto se podle odvolacího soudu bude náhrada škody v této věci řídit německým hmotným právem. S odkazem na § 35 citované Instrukce Ministerstva spravedlnosti pak uložil soudu prvního stupně zjistit obsah kolizních právních norem platných na území SRN, zda neodkazují zpět na české hmotné právo. Aplikaci Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody brání čl. 2, podle kterého se tato úmluva nevztahuje mimo jiné na postih mezi odpovědnými osobami, když podle názoru odvolacího soudu jde ve věci právě o tento institut žalovaná částka je nepochybně postihem vůči tomu, kdo způsobil svým zaviněním (prostřednictvím svého zaměstnance) škodu, a žalobce je ten, kdo odpovídá své zaměstnankyni, V. S., za škodu způsobenou zaviněním jiného (žalované), má proto proti žalované i podle českého práva postih (§ 440 obč. zák.). Žalovaný nárok tedy není přímým nárokem z dopravní nehody, ale jde právě o nárok ze vztahu mezi odpovědnými osobami.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 33 C 209/2003-228, ve spojení s usnesením ze dne 7. 1. 2005, č. j. 33 C 209/2003-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 864,34 EUR s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 22. 8. 2001 do zaplacení, řízení ohledně částky 200,94 EUR s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 22. 8. 2001 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zálohy na znalecké dokazování. Vázán právním názorem odvolacího soudu, dovodil z německého právního předpisu upravujícího kolizní ustanovení v mezinárodním právu soukromém a procesním možnost aplikace českého hmotného práva na daný skutkový stav, když i ve smyslu § 35 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním přijetí zpětného odkazu na české právo odpovídá rozumnému a spravedlivému uspořádání právního vztahu. S odkazem na právní názor odvolacího soudu o povaze žalované částky jako postihu ve smyslu § 440 obč. zák. vzal za jednoznačně prokázané, že žalobce vyplatil své zaměstnankyni, V. S., jako náhradu mzdy za období její pracovní neschopnosti, jež byla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním zaměstnankyně žalované, částku 864,34 EUR. V rozsahu požadované náhrady za odvody nemocenského pojištění vzal žalobce žalobu zpět, soud prvního stupně za současného souhlasu žalované i vedlejšího účastníka proto řízení v této části zastavil.

K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 5 Co 470/2005-260, rozsudek v napadeném výroku o platební povinnosti žalované potvrdil, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že škoda představuje částku, kterou žalobce zaplatil v souvislosti s tím, že jeho zaměstnankyně byla nemocná, a že její nemocnost vyvolala žalovaná , protože prostřednictvím své zaměstnankyně způsobila dopravní nehodu. Škoda vznikla žalobci až tím, že vyplatil své zaměstnankyni uplatněnou částku ve Spolkové republice Německo. Správně se soud prvního stupně řídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, že na právní vztah mezi účastníky dopadá ustanovení § 440 obč. zák., neboť žalovaná (jinak poškozené zaměstnankyni žalobce odpovídající za způsobenou škodu) musí odpovídat nejen za škodu způsobenou přímo poškozené osobě, ale i za další újmu způsobenou jinému (žalobci) v souvislosti s dopravní nehodou, jejímž viníkem byla zaměstnankyně žalované.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a tvrdí, že věc měla být posouzena podle čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, neboť tento pramen práva je nutno bezvýhradně použít ohledně určování rozhodného práva, které by upravovalo způsob a rozsah náhrady škody poškozenému, a že odvolací soud nesprávně interpretoval čl. 2 bod 6 citované úmluvy a smísil tak právní vztah mezi subjekty uplatňujícími postih se vztahem mezi osobou odpovědnou za škodu a poškozeným. Tento nesprávný výklad provedený odvolacím soudem by vedl k porušení právní jistoty škůdce, neboť by mu předem nemohlo být známo, za jaké nároky na náhradu škody v případě způsobení dopravní nehody na tuzemském území odpovídá, neboť tyto by byly odvislé od takových nahodilých skutečností, jako je existence pracovněprávního vztahu mezi určitými cizozemskými subjekty. Jelikož podle čl. 3 citované úmluvy jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě, je i místem vzniku škody i místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, Česká republika, nikoli místo, kde byla zaměstnankyni vyplacena náhrada mzdy, a proto fakt, že žalobce vyplatil své zaměstnankyni na území SRN nějaké plnění z titulu její nemocnosti vzniklé v důsledku dopravní nehody na území České republiky, je zcela irelevantní, protože české právo tento vznik škody v podobě vyplacení mzdy zaměstnanci za dobu pracovní neschopnosti nezná. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 51/1969, z něhož vyplývá, že subjekt, jenž na základě jiné než občanskoprávní úpravy odpovídá za škodu vzniklou zaviněním jiného, má vůči osobě odpovědné podle občanského zákoníku nárok na náhradu toliko v rozsahu vyplývajícím z občanského zákoníku. Podle dovolatelky nelze nárok žalobce dovozovat ani z § 440 obč. zák., upravující pouze způsob vypořádání mezi odpovědnými osobami, protože toto ustanovení je bez významu pro posuzování obsahu a rozsahu nároků na náhradu škody a nelze na jeho základě rozšiřovat občanskoprávní odpovědnost za škodu nad rámec vyplývající z úpravy o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 429 obč. zák.). Jelikož stávající rozhodování soudů v obdobných případech není jednotné, má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření označil argumenty uvedené v dovolání za nedůvodné. Odpovědnost žalované vůči žalobci je postihová a žalovaná chybuje, když převádí daný vztah mezi účastníky řízení na vztah mezi osobou odpovědnou za škodu a žalobcem, navíc čl. 3 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody platí pouze pro škodu přímou, nikoli pro postih. K němu je žalobce jak správně konstatovaly soudy obou stupňů oprávněn na základě § 440 obč. zák., jenž upravuje právě postih, nikoli způsob vypořádání mezi odpovědnými osobami, jak tvrdí žalovaná. Nelze ani přijmout její další argumentaci, že vznik škody v SRN je z hlediska náhrady škody z dopravní nehody na území České republiky irelevantní, právo postihu německého zaměstnavatele proti české osobě odpovídající za škodu z dopravní nehody odpovídá rozumnému uspořádání daného právního vztahu. Jelikož je napadené rozhodnutí správné, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. uplatněnými dovolacími důvody vázán a je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí jen v takto vymezeném rozsahu.

V dané věci byl uplatněn nárok žalobce, německého zaměstnavatele, na náhradu plnění poskytnutého své zaměstnankyni v podobě plné mzdy za období pracovní neschopnosti, jež vznikla následkem dopravní nehody způsobené zaměstnankyní žalované. Protože povinnost zaměstnavatele uhradit zaměstnanci mzdu za prvních šest týdnů jeho pracovní neschopnosti vyplývá z německých právních předpisů a je dána bez ohledu na to, zda pracovní neschopnost je následkem poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby či nikoliv, je plnění, jež žalobce poškozené zaměstnankyni poskytl, plněním jeho zákonné povinnosti. Samotná skutečnost, že na základě zákonné povinnosti zaměstnavatel vyplatil mzdu, resp. její náhradu, neznamená vznik škody na straně zaměstnavatele a nezakládá mu nárok na její náhradu vůči osobě, která způsobila škodu zaměstnanci. Náhradu za majetkovou újmu, spočívající ve vyplacené mzdě za období pracovní neschopnosti zaměstnance, může zaměstnavatel požadovat tehdy, pokud je takový nárok založen právním předpisem.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně při tomto skutkovém stavu vyloučil aplikaci Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, vyhlášené pod č. 130/1976 Sb., a že nesprávně interpretoval čl. 2 bod 6 Úmluvy. Mýlí se v tom, že by odvolací soud uvažoval o použití tohoto ustanovení, neboť jak z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak z odůvodnění předchozího zrušujícího rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud postupoval podle bodu 4. čl. 2 Úmluvy, podle nějž se Úmluva nevztahuje na postih mezi odpovědnými osobami. Je tedy zřejmé, že tento právní závěr je správný, neboť jak bylo vyloženo - v případě nároku uplatněného v tomto řízení nejde mezi účastníky o vztah z občanskoprávní mimosmluvní odpovědnosti za škodu (ten vznikl mezi žalovanou a poškozenou řidičkou, nikoliv jejím zaměstnavatelem) a zároveň je posledně citovaným ustanovením výslovně vyloučeno použití Úmluvy na určení rozhodného práva, pokud jde o práva postihu mezi odpovědnými osobami. Ostatně domáhá-li se dovolatelka, aby za použití jí nastiňované argumentace byl právní vztah mezi ní a žalobcem posuzován podle českého práva, přičemž odvolacímu soudu vytýká způsob výkladu, jímž dospěl k závěru o použití českého práva, směřuje dovolání v této části jen proti důvodům rozhodnutí, což není ve smyslu ustanovení 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné. Není proto nutné se podrobněji zabývat dovolacími argumenty, které směřují k témuž, totiž, že sporný právní vztah má být posuzován podle norem českého právního řádu, k čemuž ostatně dospěl i odvolací soud.

Podle dovolatelky není uplatněný nárok důvodný proto, že ustanovením § 440 obč. zák. nelze rozšiřovat občanskoprávní odpovědnost za škodu nad rámec vyplývající z ustanovení § 429 obč. zák. Toto ustanovení (provozovatel odpovídá jak za škodu způsobenou na zdraví a věcech, tak za škodu způsobenou odcizením nebo ztrátou věci, pozbyl-li občan při poškození možnosti je opatrovat) upravuje sice rozsah odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku, avšak nepředstavuje pro daný případ nějaký limit rozsahu náhrady, jak mylně dovozuje dovolatelka. Jestliže žalovaná odpovídá za újmu na zdraví způsobenou zaměstnankyni žalobce jí přímo podle § 427 obč. zák., zatímco vůči žalobci je v právním vztahu následném, který vznikl jako důsledek splnění zákonné povinnosti zaměstnavatele (žalobce) nahradit poškozené mzdu po dobu pracovní neschopnosti vyvolané újmou na zdraví jednáním jiného subjektu odpovědného podle § 427 obč. zák., je zřejmé, že požadavek žalobce se odvíjí od částky vyplacené na náhradě škody na zdraví a s ustanovením § 429 obč. zák. nikterak nekoliduje.

Dovolatelce, která poukazuje na soudní judikaturu k ustanovení § 205c odst. 1 zák. práce, je třeba přisvědčit jen v tom, že ten, kdo odpovídá za škodu podle občanského zákoníku, zaměstnavateli, který škodu nahradil v rámci své odpovědnosti podle zákoníku práce, poskytuje náhradu jen v rozsahu podle občanského zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 58/68, publikované pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 254/2004). Okolnost, že podle tohoto ustanovení se hradí rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a nemocenským, se nikterak opodstatněnosti nároku nedotýká, neboť v případě, že poškozenému nárok na nemocenské dávky nenáleží (jak tomu bylo i v této věci), poskytuje se náhrada ve výši průměrného výdělku. Ustanovení § 205c odst. 1 zák. práce dopadá na případy, kdy je náhrada škody poškozenému poskytnuta v pracovněprávních vztazích, tj. jde-li o pracovní úraz či nemoc z povolání. V posuzovaném případě nebylo tvrzeno ani dokazováno, že V. S. utrpěla úraz při plnění pracovních povinností či v souvislosti s ním, proto je namístě i právní kvalifikace použitá soudy obou stupňů (§ 440 obč. zák.), neboť poskytl-li jí žalobce náhradu mzdy z titulu své zákonné povinnosti nahradit zaměstnankyni škodu, která jí vznikla v důsledku pracovní neschopnosti, má podle tohoto ustanovení nárok na náhradu vůči tomu, kdo za škodu odpovídá.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl naplněn, a dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 8.140,- Kč, po krácení 4.070,- Kč, plus 75,- Kč paušál a 19 % DPH, celkově 4.932,55 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu