25 Cdo 1611/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2010
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1611/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. D., dříve P. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 241/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2007, č. j. 39 Co 46/2006-319, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze 28. 5. 2007, č. j. 39 Co 46/2006-319, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 23. 11. 2005, č. j. 24 C 241/200-271, ve výrocích, jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na zaplacení 1.681.440,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o odměně advokáta za zastupování žalobce v řízení a o náhradě nákladů státu; ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nepovažoval za důvodný nárok na náhradu škody, která měla podle žaloby vzniknout odcizením věcí a peněz při domovní prohlídce v bytě žalobce dne 27. 2. 1997; nebyly totiž naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Odvolací soud neshledal provedení domovní prohlídky v rozporu s ustanovením § 85 odst. 1 trestního řádu, které ohledně přítomnosti osob při prohlídce vyložil extenzivně, a ačkoliv protokol o provedení domovní prohlídky trpí některými formálními nedostatky, neznamená to samo o sobě nezákonnost tohoto úkonu. Soud nedovodil ani vztah příčinné souvislosti mezi způsobem provedení domovní prohlídky a vznikem škody, tvrdí-li žalobce, že mu byla způsobena trestným jednáním některého blíže neztotožněného policisty účastnícího se domovní prohlídky, spočívajícím v odcizení specifikovaných věcí (šlo by o exces, za nějž stát neodpovídá), přičemž žalobce navíc ani neprokázal, že mu škoda skutečně vznikla.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že obvodní soud neprovedl důkazy, jak byly navrhovány a jak vyplynuly z důkazního řízení, nevyslechl příslušníky policie, kteří se účastnili domovní prohlídky (nestačí pouze jejich výpověď pod utajenými jmény ve formě úředního záznamu, který byl činěn orgány ministerstva vnitra). Soud měl podle dovolatele vyhovět jeho návrhu na přibrání znalce, který by se mohl vyjádřit k průběhu domovní prohlídky. Z toho vyplývá i nesprávné právní posouzení věci v závěru, že se nepodařilo prokázat vznik škody v průběhu domovní prohlídky. Dovolatel poukazuje v této souvislosti na výpovědi svědků S., Z. a svědkyň P. a I. a některé nesouladné výpovědi, přičemž se domnívá, že z výpovědí svědků je možno zcela jednoznačně učinit závěr o tom, že v době domovní prohlídky měl v bytě hotovost 64.000,- DM a dále 5 zlatých řetězů, a dovozuje, že je prokázána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Dále namítá, že souhlas k provedení domovní prohlídky nedal a neúčastnil se jí. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje též v závěru, že průběh domovní prohlídky nebyl v rozporu se zákonem, neboť jde o nesprávný výklad § 85 trestního řádu; naopak řada důkazů svědčí o tom, že orgány policie postupovaly v rozporu s tímto ustanovením. Konečně nesouhlasí ani se závěrem, že v případě konkrétního policisty by se jednalo o exces, za nějž by stát neodpovídal. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).



Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatel podle obsahu dovolání nesouhlasí zejména se závěrem, že nebyl prokázán vznik škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a způsobem provedení domovní prohlídky. V první řadě je zřejmé, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, neboť namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky tedy nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně tak k namítaným vadám řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že nebyly neprovedeny důkazy jak byly navrhovány a jak vyplynuly z důkazního řízení, nebyli vyslechnuti příslušníci policie účastnící se domovní prohlídky, a že soud měl vyhovět návrhu dovolatele na přibrání znalce k průběhu domovní prohlídky), lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).

Odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je dána při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) vztah příčinné souvislosti mezi prvními dvěma podmínkami. Nelze-li vzhledem ke shora uvedenému zpochybnit skutkový závěr o neprokázání vzniku škody či nedostatku příčinné souvislosti, nejsou (bez ohledu na podmínku další) splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tyto závěry samostatně obstojí jako důvod zamítnutí žaloby. Jestliže pak rozsudek odvolacího soudu není v uvedených otázkách zásadně právně významným, nemůže se ani řešení otázky nezákonnosti domovní prohlídky (tj. další podmínky odpovědnosti) projevit v poměrech dovolatele kladně (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. ledna 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu