25 Cdo 1591/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 421a obč. zák., § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 1591/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Š. T. , zastoupené Mgr. Kateřinou Kutišovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, proti žalovanému MUDr. M. P., CSc., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Komenského náměstí 289, o 76 742 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 265/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 69 Co 419/2014-121, takto:

Dovolání se odmítá. Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 23 C 265/2013-78, zamítl žalobu na zaplacení částky 76 742 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dovolatelka podstoupila augmentaci prsou provedenou žalovaným lékařem a byly jí zavedeny silikonové prsní implantáty. Téměř po pěti letech od provedení operace byla při vyšetření zjištěna ruptura levého prsního implantátu a silikon unikl mimo kapsulu, načež žalobkyně požádala žalovaného o bezplatnou výměnu implantátů (zdravotně nevyhovujících zn. PIP za zdravotně nezávadné). Byl dohodnut termín provedení reoperace s tím, že žalobkyně zaplatí pouze za anestézii a za hospitalizaci. Žalobkyně však sjednaný termín zrušila, výměnu implantátů si nechala provést v jiném zdravotnickém zařízení a v souvislosti s tím vynaložila celkem částku 76 742 Kč, jejž náhradu požaduje na žalovaném. Soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012, uzavřel, že uplatněný nárok je nárokem z odpovědnosti za vady ze smlouvy o dílo, a protože žalobkyně vytkla vady estetického zákroku až po uplynutí záruční doby, došlo k prekluzi nároku. Pro přiznání náhrady z titulu náhrady škody pak chybí základní předpoklad, a to buď porušení povinnosti žalovaného (§ 420 obč. zák.) nebo tzv. kvalifikovaná škodná událost (§ 421a obč. zák.) jakožto příčina vzniku újmy, jejíž náhrada je požadována.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 69 Co 419/2014-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ žalobního nároku je dán s tím, že o výši škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že uplatněný nárok se řídí dle ust. § 421a obč. zák. Ze strany žalovaného nebylo poskytnuto vadné plnění, nejde o vady jím provedeného zákroku, který byl proveden lege artis, avšak následně bylo zjištěno (dle stanoviska Státního ústavu pro kontrolu léčiv), že tyto implantáty spadají do skupiny zdravotně nevyhovujících zdravotnických prostředků. Dovodil, že škoda vzniklá žalobkyni vynaložením nákladů na odstranění vadných implantátů a jejich nahrazení jinými poté, co došlo k ruptuře jednoho z nich, je újmou, jež má původ v povaze věci použité při zákroku. Jelikož se jedná o odpovědnost objektivní, odvolací soud nezkoumal zavinění žalobce a konstatoval, že všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu dle ust. § 421a obč. zák. byly splněny. Proto rozhodl mezitímním rozsudkem o základu nároku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny nebo byly řešeny rozdílně. Popisuje skutkové okolnosti případu a průběh řízení před soudy obou stupňů a dovozuje, že soud prvního stupně správně kvalifikoval uplatněný nárok jako nárok z titulu inominátní smlouvy podle § 51 obč. zák. a smluvní vztah účastníků posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012, analogicky dle ustanovení občanského zákoníku upravujících smlouvu o opravě a úpravě věci a správně dovodil prekluzi nároku. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nárok na zaplacení částky vynaložené žalobkyní za reoperaci a nové prsní implantáty je nárokem z odpovědnosti za škodu dle ust. § 421a obč. zák., navíc když výsledkem jím provedené operace není vznik škody na zdraví. Poukazuje na to, že žalobkyni byla nabídnuta bezplatná reoperace a dohodnut termín zákroku, k němuž nedošlo pouze z rozhodnutí žalované podstoupit zákrok v jiném zdravotnickém zařízení. Navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce neobsahuje veškeré náležitosti, rozhodnutí odvolacího soudu je správné, v jejím případě nešlo o vadné provedení sjednaného díla, ale o objektivní odpovědnost za specifické vlastnosti věci použité při poskytnutí služby, škoda, jež jí vznikla v souvislosti s reoperací a nahrazením vadných implantátů novými zdravotně vyhovujícími, je v příčinné souvislosti s použitím závadného zdravotnického materiálu při původním zákroku. Navrhla zamítnutí dovolání.

Podle ust. § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. otázka právní kvalifikace uplatněného nároku podle § 421a obč. zák., byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Odpovědností za škodu podle § 421a obč. zák. se dovolací soud opakovaně zabýval a obsah tohoto institutu ve svých rozhodnutích vyložil. Jde o odpovědnost toho, kdo plnil závazek či poskytl službu, za škodu, jež byla příjemci služby způsobena vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy věci při tom použité, přičemž jde nejen o vadu či chybějící vlastnost přístroje, léku či jiného přípravku, ale i o jeho vlastnosti, ať už typické či charakteristické nebo naopak neobvyklé či nepředpokládané. Byla-li újma vyvolána účinkem plynoucím ze samotné povahy či vlastnosti věci, byť správně použité při zdravotnické službě, uplatní se režim § 421a obč. zák. (srov. např . rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3953/2014, ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, publikovaný pod C 9753 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále rozsudek sp. zn. 1 Cz 110/74, publikovaný pod č. 9/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě zjištění, že konkrétní vlastnosti věci, která byla ke svému účelu použita při zákroku, jsou způsobilé vyvolat určitý škodlivý následek na zdraví, a v daném případě jej také způsobily, odvolací soud učinil správný právní závěr, když odpovědnost lékaře, který věc použil, za škodu způsobenou pacientovi v souvislosti s výměnou vadných implantátů posoudil podle § 421a obč. zák. Z důvodu samotné povahy nevhodného, zdravotně závadného materiálu došlo k jeho vyjmutí z těla žalobkyně a jeho nahrazení materiálem vyhovujícím. Částka účelně vynaložená k výměně prsních implantátů, které jsou svými vlastnostmi, jak bylo zjištěno následně, nevhodné pro účely, pro něž byly vyrobeny a použity, představuje škodu, za niž pacientovi odpovídá podle § 421a obč. zák. ten, kdo takový výrobek při poskytnutí zdravotnické služby použil.

Odklon od dosavadní judikatury dovolatel vyvozuje především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012, v němž byl řešen nárok z odpovědnosti za vady v případě, kdy pacient podstoupil plastickou operaci ke zlepšení svého zevnějšku, avšak výsledek zákroku byl pro něj esteticky neuspokojivý, když mu zůstaly jizvy a nebylo dosaženo účelu, pro který zákrok podstoupil. Požadoval vrácení částky, kterou zaplatil za provedenou operaci, a zaplacení předpokládaných nákladů na odstranění vadného výsledku provedené operace.

Vzhledem k tomu, že ve shora uvedeném případě šlo o jiný nárok, na odlišném skutkovém základě a bez následků na zdraví pacienta, neznamená rozhodnutí odvolacího soudu odklon od dosavadní judikatury ohledně aplikace § 421a obč. zák., a ani od judikatury, týkající se odpovědnosti za vady, na níž dovolatel poukazuje. V rozsudku ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněném pod č. 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla řešena otázka nákladů kupujících na odstranění vad koupeného domu, šlo tedy o vady samotného předmětu kupní smlouvy, a v rozsudku ze dne 23. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 397/2008, se jednalo o odstranění vad neodborně provedené opravy vozidla.

Jak vyplývá z uvedeného, odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny, dovolání tedy není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. července 2015


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu