25 Cdo 1555/2005
Datum rozhodnutí: 24.05.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1555/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované Fakultní nemocnici K. V., zastoupené advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 307/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 16 Co 289/2004-106, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 15 C 307/99-80, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 15 C 307/99-80, se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 16 Co 289/2004-106, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 15 C 307/99-80, zamítl žalobu na zaplacení částky 241.273,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 12. 5. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody na zdraví, která mu měla vzniknout při operaci tlustého střeva dne 17. 11. 1998 na pracovišti žalované a při níž podle žaloby došlo k perforaci tlustého střeva a následnému zánětu pobřišnice, žalobce musel být znovu operován, byla mu provedena resekce střeva a kolonostomie (dočasný vývod tlustého střeva); uplatněný nárok sestává z náhrad bolestného ve výši 30.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 100.000,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 111.273,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byl dne 17. 11. 1998 z tlustého střeva odstraněn nejprve stopkovitý polyp kličkou a následně plochý přisedlý adenom laserovou fotokoagulací a následně byl po operaci bez komplikací propuštěn do domácího ošetření. Ještě téhož dne byl pro přítomnost plynu v dutině pobřišnicové reoperován a byl mu proveden vývod esovité kličky a zaveden drén. Znalecký posudek MUDr. J. L., CSc., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, traumatologie, jednoznačně konstatoval, že k porušení tlustého střeva při zákroku nedošlo, i když v propouštěcí zprávě se o perforaci hovoří (právě při reoperaci byla perforace vyloučena); kromě toho je zřejmé, že nedošlo k žalobou tvrzenému zánětu pobřišnice a v dutině břišní se neobjevil výpotek ani střevní obsah. Znalec označil předmětný operační zákrok za provedený lege artis, tedy v plném souladu s poznatky lékařské vědy, přičemž ze strany zaměstnanců žalované nedošlo k zanedbání žádné povinnosti. Metoda použitá při operaci je lékařskou vědou plně uznávána, byť z ní vyplývá riziko komplikace. Právě za pooperační komplikaci, kterou nelze u takového výkonu nikdy předem vyloučit, považuje znalec výskyt většího množství vzduchu v pobřišnicové dutině a za ní. Znalec poukázal na absenci písemného souhlasu žalobce s operačním zákrokem a záznamu o poučení ze strany lékaře, nicméně konstatoval, že zvolený způsob zákroku byl pro pacienta nejvhodnější a nejšetrnější, přičemž podrobné vysvětlení rozdílů mezi jednotlivými metodami s popisem možných komplikací přesahuje poučovací možnosti lékaře, který volí nejvhodnější přístup podle konkrétních okolností. Podle soudu prvního stupně tak nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného zdravotnického zařízení za škodu podle § 420 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila právní povinnost a že by mezi vznikem škody a jejím jednáním byla dána příčinná souvislost. Odpovědnost žalované není dána ani podle 421a obč. zák., neboť znaleckými posudky byla perforace střeva laserem vyloučena, následné komplikace nebyly vyvolány povahou použitého přístroje, a proto není naplněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 16 Co 289/2004-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že dokazovaní bylo provedeno procesně bezchybně a v potřebném rozsahu, provedené důkazy logicky zhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učiněno jim odpovídající skutkové zjištění. Nebylo shledáno porušení právní povinnosti lékaři žalované, operace proběhla lege artis, v souladu s dosaženou úrovní lékařské vědy, a proto nemůže být založena odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák. stejně jako ani podle § 421a obč. zák., neboť při použití laseru v průběhu operace nedošlo k žalobcem tvrzenému protržení tlustého střeva, jak vyplývá z provedených znaleckých posudků. Žalovaná sice pochybila, nesplnila-li svoji poučovací povinnost ve smyslu § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nicméně toto porušení právní povinnosti není v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody na zdraví žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 11. 2003, č. j. 15 C 307/99-80, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že soudy obou stupňů nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., učinily tak nesprávná skutková zjištění a z nich vyvodily nesprávné právní závěry, že žalobci nevznikla škoda na zdraví v důsledku provedení léčebných výkonů žalované. Nesouhlasí zejména se závěry znaleckého posudku, že k protržení střeva nedošlo, naopak tvrdí, že při laserovém odstraňování polypů mu byla způsobena perforace tlustého střeva, která zavinila okamžitý vznik zánětu pobřišnice, a že mu po celou dobu trvání léčby vyhnisávaly stehy, což představuje více než dva roky zdravotních obtíží . Evidentní logické neprávnosti v obsahu znaleckého posudku MUDr. L. , zejména v obsahu závěru, že nedošlo k perforaci tlustého střeva, nebyly odstraněny, ačkoli bylo navrhováno doplnění dokazování. Soudy podle odvolatele podcenily význam souhlasu pacienta s provedením léčebného výkonu, soudní znalec MUDr. L. se vůbec nezabýval otázkou poučení pacienta před výkonem a souhlasem s tímto výkonem , když žalobce ani k jedné operaci souhlas neudělil ani nebyl o takový souhlas žádán. Právě pro nedostatek informací neměl možnost učinit rozhodnutí o způsobu léčby, tj. zda bude při první operaci tlustého střeva postupováno tradiční metodou či zda bude operace provedena laparoskopicky; tím došlo ze strany zaměstnanců žalované k porušení § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a k postupu non lege artis. Výklad tohoto ustanovení učiněný odvolacím soudem však nastolil stav, kdy s porušením této povinnosti nejsou spjaty žádné právní účinky, byť se jedná o závažný zásah do práva pacienta svobodně rozhodnout o způsobu léčby. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že žalobce uvádí nové skutečnosti, ke kterým se v nalézacím řízení neprovádělo dokazování, a navíc k nim s ohledem na zákaz novot v dovolacím řízení Nejvyšší soud přihlížet nemůže. Stejně tak polemika žalobce se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně není způsobilým dovolacím důvodem a námitka nesprávného právního posouzení není opodstatněná, neboť soudy obou stupňů na skutková zjištění správně aplikovaly ustanovení § 420 a 421a obč. zák. a tyto pak správně vyložily. Jelikož jsou napadená rozhodnutí správná, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 11. 2003, č. j. 15 C 307/99-80, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 10a o.s.ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud ČR proto řízení o dovolání žalobce podanému proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 11. 2003, č. j. 15 C 307/99-80, zastavil (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).



Nejvyšší soud České republiky dále jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce v dovolání především namítá, že soudy obou stupňů nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., učinily tak nesprávná skutková zjištění a z nich vyvodily nesprávné právní závěry o tom, že žalobci nevznikla škoda na zdraví v důsledku provedení léčebných výkonů žalované. Z vylíčení důvodů dovolání tak vyplývá, že dovolatel nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně posouzen po právní stránce. Podstatou většiny námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že mu byla při laserovém odstraňování polypů způsobena perforace tlustého střeva, která zavinila okamžitý vznik zánětu pobřišnice , že následné komplikace představovaly více než dva roky zdravotních obtíží , že léčebný postup zvolený zaměstnanci žalované byl spojen se zvýšenou mírou rizik), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že léčebné postupy zvolené zaměstnanci žalované, nesplnění poučovací povinnosti a nevyžádání si souhlasu s léčebnými výkony v souladu s § 23 zákona o péči o zdraví lidu, představují postup non lege artis a jsou způsobilé založit odpovědnost žalované. Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Rozhodnutí nemá zásadní právní význam ani z hlediska právního posouzení okolnosti, že neexistuje písemný doklad o souhlasu žalobce s provedením zákroku ani o poučení o povaze onemocnění a o potřebných výkonech ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Žalovaný sice namítá, že k operaci nedal souhlas, nicméně ze skutkových zjištění nijak nevyplývá, že by se zákroku jako takovému podrobil proti své vůli. Je mu sice třeba v obecné rovině přisvědčit, že lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k odstraňování polypů ve střevě, v daném konkrétním případě je však zřejmé (jednoznačně to vyplývá ze znaleckého posudku), že zdravotnické zařízení zvolilo postupy adekvátní a k charakteru nemoci šetrné (stopkovitý polyp byl odstraněn pomocí méně invazivní kličky, zatímco plošně přisedlý adenom bylo třeba odstranit již metodou laserové koagulace). Za situace, kdy bylo zjištěno [skutkový stav není vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu], že pooperační komplikace nebyly vyvolány v důsledku zvolené metody ani použitého přístroje, nejsou formální nedostatky ohledně poučovací povinnosti a souhlasu pacienta s výkonem pro posouzení odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu na zdraví významné.

Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Na základě výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné a žalovaná se ve vyjádření k dovolání vyjadřuje jen k jedné dílčí otázce týkající se věci samé a otázku přípustnosti dovolání opomíjí, nelze náklady na odměnu advokáta za sepis tohoto vyjádření považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu