25 Cdo 1531/2012
Datum rozhodnutí: 11.02.2014
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 415 obč. zák.




25 Cdo 1531/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. C. Investments s. r. o., IČO 25550985, se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, proti žalovaným 1) Armádní servisní, příspěvkové organizaci ( dříve Správa vojenského bytového fondu Praha) , IČO 60460580, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1589/1, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, a 2) České republice Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o 3,478.616,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 281/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 62 Co 214/2011-199, takto:

I. Dovolání proti měnícím výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 62 Co 214/2011-199, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 3.478.616,58 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 1) a na zaplacení částky 825.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 2), se zamítá, jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. října 2010, č. j. 4 C 281/2004-165, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 3.478.616,58 Kč s úroky z prodlení ve výši 3,5 % p. a. z dlužné částky počínaje dnem 23. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 13. října 2005 (ve spojení s usnesením ze dne 3. února 2009) byl usnesením odvolacího soudu ze dne 23. září 2009 zrušen a věc byla se závazným právním názorem na aplikaci § 415 a § 420 obč. zák. vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným 1), který byl pověřen žalovaným 2), byla dne 14. 9. 2001 uzavřena smlouva o směně nemovitostí ve smlouvě uvedených, a to na základě souhlasu komise pro nakládání s přebytečným a neupotřebitelným nemovitým majetkem ministerstva obrany ze dne 5. 6. 2000, s tím, že podle zákona č. 219/2000 Sb., musí být smlouva opatřena souhlasem ministerstva obrany jakožto zřizovatele žalovaného 1), tj. příspěvkové organizace Správa vojenského bytového fondu Praha, a dále souhlasem ministerstva financí a nebude-li souhlas k převodu vlastnictví ministerstvem obrany nebo financí udělen, ruší se smlouva od samého počátku. Záměr realizovat směnu dotčených nemovitostí mezi žalobcem a žalovaným 1) byl odsouhlasen žalovaným 2) jakožto zřizovatelem žalovaného 1) a směna byla schválena i odborem věcných zdrojů a správy organizací ministerstva obrany ze dne 30. 3. 2000. Poté, co byla směnná smlouva opatřena schvalovací doložkou ministerstva obrany a byla předložena ke schválení ministerstvu financí, byla na základě rozhodnutí ministra obrany směna zastavena bez jakéhokoli odůvodnění, a 16. 10. 2001 vydal žalovaný 2) pokyn žalovanému 1) k zastavení veškerých jednání souvisejících s touto smlouvou a k zastavení řízení ve věci udělení schvalovací doložky ze strany ministerstva financí. Dopisem ministra obrany ze dne 6. 12. 2002 bylo žalobci sděleno, že nemovitosti určené pro směnu budou bezúplatně převedeny do vlastnictví města Brna. Soud věc posoudil podle § 415 a § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2) odpovídají za škodu vzniklou v důsledku porušení jejich předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy. Důvodem neschválení smlouvy ministerstvem financí byla změna stanoviska ministerstva obrany, žalovaný 1) jednal na základě pokynu žalovaného 2) a pozastavil veškerá jednání ohledně směny a následně byly nemovitosti převedeny do vlastnictví jiného subjektu, ačkoli žalovaný 1) věděl, že udělil žalobci pokyn k zakoupení nemovitosti v obci Brno za částku 11.000.000,- Kč pro potřeby směny. Porušením svých smluvních povinností z již uzavřené smlouvy tak oba žalovaní způsobili vznik škody na straně žalobce, které spočívají v nákladech na vypracování znaleckých posudků, provizi za zprostředkování koupě a následného prodeje nemovitostí, poplatcích za správu nemovitostí a úrocích z úvěru na zakoupení nemovitostí ke směně.

K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2011, č. j. 62 Co 214/2011-199, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že se žaloba zamítá, a ve vztahu k druhému žalovanému jen tak, že se žaloba zamítá co do částky 825.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 2,653.616,58 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením základu nároku vůči žalovanému 2), jež vychází ze závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Dovodil, že žalovaný 2) nejprve dne 14. 9. 2001 vyslovil souhlas s uzavřením směnné smlouvy a následně dne 16. 10. 2001 své stanovisko změnil a uložil žalovanému 1) veškerá jednání ohledně směny pozastavit, v důsledku této změny ministerstvo financí neudělilo souhlas, čímž byla smlouva zrušena od samého počátku, a tím žalovaný 2) porušil prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), a to zaviněně ve formě vědomé nedbalosti; vzhledem k četným několikaletým jednáním mu muselo být zřejmé, že žalobce v souvislosti s přípravou směny vynaložil nemalé finanční částky, které v důsledku zmaření smlouvy byly vynaloženy bezvýsledně. Žalobci vznikla škoda vynaložením nákladů na vypracování znaleckých posudků v souvislosti s připravovanou směnou (101.107,- Kč), zaplacením nákladů za správu nemovitostí zakoupených ke směně (420.000,- Kč), úhradou úroků z úvěru na pořízení nemovitostí ke směně (1.256.564,58 Kč), dále 31.720,- Kč za pojištění nemovitostí a za daň z převodu nemovitostí při jejich následném prodeji ve výši 844.225,- Kč. Vzhledem k tomu, že zprostředkovatelská činnost v oblasti investiční výstavby je jedním z předmětů podnikání žalobce, neshledal účelně vynaloženými náklady provize za zprostředkování koupě nemovitosti ve výši 440.000,- Kč a za zprostředkování následného prodeje po zmaření směny ve výši 385.000,- Kč, neboť nebyl důvod, aby tyto činnosti byly zajišťovány jinou společností, navíc společností personálně propojenou se žalobcem. Odvolací soud dovodil, že za škodu způsobenou žalobci neodpovídá žalovaný 1), který jednal na základě pokynu tehdejšího ministra obrany a byl povinen respektovat pokyny žalovaného 2). Směna se připravovala od r. 1999, smluvní stranou vůči žalobci byl sice žalovaný 1), avšak směnu realizoval pro žalovaného 2). Protože žalovaný 1) vznik škody nezavinil a jeho jednání není protiprávní ve smyslu § 415 a § 420 obč. zák., není pasivně legitimován; za škodu plně odpovídá žalovaný 2), který vydal pokyn k zastavení směny.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k žalovaným 1) a 2), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že se žádným způsobem neprovinil proti žádnému ze žalovaných a byli to oba žalovaní, kteří svým společným aktivním jednáním porušili smluvní povinnosti vyplývající z již uzavřené směnné smlouvy, proto by měli za škodu způsobenou žalobci odpovídat společně a nerozdílně. Poukazuje na to, že žalovaný 1) se vědomě a aktivně podílel na zmaření již smluvně realizované směny nemovitostí, ze směnné smlouvy byl zavázán, nesplnil své zákonné a smluvní povinnosti, měl realizovat nezbytné úkony ke splnění závazku a nebyl oprávněn ani povinen splnit nezákonný pokyn žalovaného 2). Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu ohledně vzniku škody v částce 825.000,- Kč. Namítá, že se jednalo o skutečně vynaložené částky, které by nemusel vynaložit, pokud by směna nebyla zmařena. Společnost Lordship Estates, spol. s r. o., žalobci fakticky plnila své realitní služby a je irelevantní, že u obou těchto společností vystupovaly ve statutárních funkcích totožné osoby. Namítá, že uvedená společnost skutečně realizovala činnost, za níž náleží provize, a je vyloučeno, aby subjekt s totožnými členy statutárních orgánů mohl realizovat činnost pro druhý subjekt bezúplatně nebo za cenu, která neodpovídá běžným obchodním podmínkám, neboť by byl žalobce vystaven daňovým doměrkům ze strany finančního úřadu. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť byly dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému 1). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce v rozsahu, jímž napadá měnící výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, ve zbývajícím rozsahu není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) dále o. s. ř.

Odvolací soud dovodil závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného 1) ze zjištění, že žalovaný 1) byl sice smluvní stranou směnné smlouvy, avšak směna měla být realizována pro žalovaného 2), jednání byla ukončena na základě pokynu žalovaného 2) a žalovaný 1) byl povinen tento pokyn splnit.

Za situace, že žalovaný 1) jako servisní organizace zřízená žalovaným 2) byl povinen plnit příkazy svého zřizovatele, je zřejmé, že žalovaný 1), byť nesplnil závazek ze smlouvy a zastavil další postup jednání směřujících k realizaci smlouvy, vznik škody na straně žalobce nezpůsobil, neboť jednal na pokyn žalovaného 2), nikoliv z vlastní vůle; v rozporu s pokynem žalovaného 2) k zastavení řízení o udělení schvalovací doložky ze strany ministerstva financí žalovaný 1) nemohl z vlastní aktivity činit žádné další úkony ke splnění závazku ze směnné smlouvy, která pak byla zrušena od počátku. Pro závěr o odpovědnosti za škodu způsobenou druhé smluvní straně zrušením nerealizované smlouvy není rozhodující samotná okolnost, že smlouvu uzavřel žalovaný 1), jak namítá dovolatel, nýbrž podstatné je zjištění, že realizaci smlouvy zmařil žalovaný 2) na základě rozhodnutí svého ministra. Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat nesprávný právní názor na aplikaci § 415 a § 420 obč. zák. při řešení otázky pasivní legitimace žalovaného 1).

Pokud jde o náhradu za náklady zaplacené žalobcem na provizi za zprostředkování koupě nemovitostí určených ke směně a jejich následného prodeje po zmaření směny, odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce (440.000,- Kč a 385.000,- Kč) založil na závěru, že vzhledem k předmětu podnikání žalující společnosti, jenž zahrnuje mimo jiné i zprostředkovatelskou činnost v oblasti investiční výstavby a společnost je specializována na zprostředkovatelskou činnost s realitami, nebyl důvod zajišťovat koupi a následný prodej nemovitostí prostřednictvím jiného zprostředkovatelského subjektu, navíc personálně s ní propojeného. Úvaha odvolacího soudu, že náklady žalobce vynaložené na odměnu za zprostředkování nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené, je správná. Žalobce, který jako podnikatelský subjekt vykonával zprostředkovatelskou činnost pro jiné a k tomu byl personálně a materiálně vybaven, byl schopen si tyto činnosti obstarat i pro sebe. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem ke konkrétním okolnostem, jak byly v řízení zjištěny, se nejednalo o náklady nezbytně nutné a v případě žalobce ani potřebné ke splnění smluvených závazků, a to vzhledem k jeho aktivitám v rámci podnikatelské činnosti, nehledě k tomu, že náklady provize za následný prodej nemovitostí nebyly vyvolány porušením generální prevence ze strany žalovaného 2), tedy konkrétně jeho pokynem k ukončení procesu schvalování smlouvy. Z tohoto hlediska nejsou podstatné námitky dovolatele, že provize byla skutečně vyplacena a že bezúplatným přijetím služeb personálně propojené společnosti by se mohl vystavit riziku doměření daně.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť se nejedná o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, výroky mají povahu usnesení a jejich přípustnost není založena ani § 238 ani § 238a ani § 239 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu nákladu dovolacího řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu