25 Cdo 1521/2001
Datum rozhodnutí: 26.09.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1521/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. Š. proti žalovaným 1/ J. K., 2/ Ing. S. P. a 3/ JUDr. I. K., o 3.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 192/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2000, č. j. 21 Co 442/2000, 21 Co 443/2000-64, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 3. 2000, č. j. 19 C 192/96-52, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 4. 2000, č. j. 19 C 192/96-60, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3.000,- Kč s 16 % úrokem od 28. 9. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č. j. 21 Co 442/2000, 21 Co 443/2000-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dosud provedeném dokazování, neboť další navrhované důkazy nebyly provedeny. Namítá, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč.

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 platí ustanovení § 237 odst. 2, § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 obdobně.

V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalobkyně vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( § 239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Přípustnost dovolání v dané věci je navíc vyloučena ustanovením § 239 odst. 3, § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti výroku rozsudku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.

Z hlediska ust. § 238 a § 239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. Pokud pak bez jakéhokoliv zdůvodnění zmiňuje ve svém podání ze 6. 3. 2001 ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tedy že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, existenci takové vady nelze z obsahu spisu dovodit.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Ani námitka dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o. s. ř. neuvedeným) vadám dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2001

JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.

předsedkyně senátu