25 Cdo 1520/99
Datum rozhodnutí: 16.10.2001
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1520/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. F., proti žalované Nemocnici K., o 189.850,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 84/90, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 1998 č.j. 24 Co 241/97-192, takto :

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. 6. 1996, č. j. 10 C 84/90-147, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 11. 1996, č. j. 10 C 84/90-160, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 1997, č. j. 10 C 84/90-167, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 99.430,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení částky 90.420,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl v červenci 1988 hospitalizován na ortopedicko úrazovém oddělení Okresního ústavu národního zdraví K., kde mu byla mimo jiné odebírána krev, v lednu 1989 se u něj objevily žaludeční potíže a v červnu 1989 bylo zjištěno onemocnění žalobce hepatitidou typu B. Na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a s ohledem na časové rozpětí mezi hospitalizací a onemocněním, které odpovídá inkubační době, a také s ohledem na větší množství pacientů žalované hospitalizovaných ve stejném období, kteří hepatitidou tohoto typu rovněž onemocněli, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je dána odpovědnost žalované za škodu na zdraví žalobce. Náhradu za ztížení společenského uplatnění soud žalobci přiznal ve výši pětinásobku základního bodového ohodnocení v částce 75.000,- Kč, kterou považoval za odpovídající omezení žalobce (proto byl návrh co do 15.000,- Kč zamítnut), a pokud žalobce na tomto nároku požadoval celkem částku 165.000,- Kč, je ve zbytku tento nárok promlčen, neboť žaloba byla rozšířena až dne 4. 5. 1993. Příspěvek na jaterní dietu žalobce požadovaný ve výši 10,- Kč denně od 1. 5. 1989 do 19. 6. 1996 byl žalobci přiznán ve výši 24.430,- Kč; ve zbytku (ohledně částky 420,- Kč) byl zamítnut z toho důvodu, že se žalobce nacházel po dobu 42 dní v lázeňské péči.



K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 1998, č.j. 24 Co 241/97-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 100.430,- Kč a co do částky 89.420,- Kč žalobu zamítl. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalované v tomto sporu, když dovodil, že rozhodnutím Okresního úřadu v K. ze dne 4.12.1991 o zrušení OÚNZ K. přešla jeho práva a závazky ke dni 31. 12. 1991 na zřizovatele - Okresní úřad v K., který svým rozhodnutím zřídil ke dni 1. 1. 1992 příspěvkovou organizaci Nemocnici s poliklinikou K. (dnes Nemocnice K.) a určil ji jako nástupnickou organizaci OÚNZ K. Ve zřizovací listině zároveň podle ust. § 31 odst. 2 písm. e) zákona č. 576/1990 Sb. vymezil majetek, s nímž nově vzniklá organizace bude hospodařit, s tím, že stanovení majetku a převod práv a závazků zařízení se provede na základě dohody o převodu do 2.1.1992. Za tuto dohodu považoval odvolací soud tzv. delimitační protokol, který obsahuje ujednání, že agendy soudních sporů jsou předávány přejímajícím subjektům zvláštním protokolem, jenž tvoří přílohu, v níž je uvedeno, že předmětný spor se předává k vyřízení NsP K. (dnes žalovaná). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o rozsahu odškodnění za ztížení společenského uplatnění, o promlčení části tohoto nároku a o nákladech léčení spočívajících v nákladech na dietní stravování. Rozsudek soudu prvního stupně změnil z toho důvodu, že soud prvního stupně se při součtu jednotlivých částek dopustil početní chyby. Návrhu žalované na připuštění dovolání k otázce právních důsledků rozhodnutí Okresního úřadu K. o zrušení OÚNZ K. odvolací soud nevyhověl, neboť tato otázka nemá zásadní právní význam.



Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/, b/, c/, d/ o.s.ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 písm. e) o.s.ř., protože soudy obou stupňů rozhodovaly o nároku, ohledně něhož nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba. Žalobce totiž svůj původní žalobní návrh znějící na částku 30.000,- Kč a měsíční peněžitý důchod ve výši 800,- Kč rozšířil do protokolu při jednání dne 4. 5. 1993 a tato změna žaloby byla soudem připuštěna, avšak při řešení námitky promlčení vycházel soud prvního stupně účelově z toho, že rozšířením žaloby u nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění byl již dopis žalující strany ze dne 10. 6. 1991, který však nemá náležitosti podání ani žaloby podle § 42 odst. 1, 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř., a o jeho připuštění soudem nebylo nikdy rozhodnuto. Pokud jde o otázku pasivní legitimace žalované, dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tzv. delimitační protokol je dohodou mezi zanikajícím OÚNZ K. a nově vzniklými organizacemi, a to už z toho důvodu, že tyto subjekty neexistovaly ve stejný okamžik, když OÚNZ zanikl k 31.12.1991 a nově zřízená zařízení začala existovat od 1.1.1992. Dohoda, i pokud by byla uzavřena, je nicotná. Namítá, že nelze zaměňovat způsoby zániku organizací podle § 31 odst. 3 a podle § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., když v prvém případě jde o zánik rozdělením, kde zřizovatel může určovat delimitačním protokolem přechod práv a povinností ze zaniklého subjektu, ve druhém případě však všechna práva a povinnosti přecházejí přímo na zřizovatele, který musí přesně vymezit majetek, s nímž bude hospodařit nově vzniklá organizace. V daném případě proto nemohlo dojít tzv. delimitačním protokolem k přechodu povinností týkajících se nároků žalobce na nově vzniklou organizaci. Navíc nelze pod pojem majetek zahrnout povinnost vystupovat jako účastník v neukončeném sporu v občanském soudním řízení. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř./. Podle § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč.

V dané věci byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně částky 1.000,- Kč tak, že o tuto částku bylo žalobci přiznáno více. Protože v tomto rozsahu dovolání směřuje proti výroku rozsudku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř./.

Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku. V dané věci však soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť oběma předchozími rozsudky soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 1991 a 27. 7. 1993, které byly odvolacím soudem zrušeny, bylo žalobě co do částky 75.000,- Kč (pětinásobek základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění) a ohledně nákladů na jaterní dietu v částce 10,- Kč na den rovněž vyhověno.

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř., není tedy z hlediska ust. § 238 odst. 1 písm. a) a b) a § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba.

Jde o jednu z podmínek řízení, za nichž soud může ve věci jednat. Naplnění tohoto důvodu spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud rozhodl o platební povinnosti žalované ve výši 100.430,- Kč (tj. 75.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 10,- Kč denně od 1.5.1989 na nákladech dietního stravování), ačkoliv původně bylo žalobou požadováno zaplacení částky 30.000,- Kč a placení částky 800,- Kč měsíčně a žaloba byla rozšířena až 4.5.1993 a nikoliv podáním ze dne 10. 6. 1991, jak uvažoval soud prvního stupně.

Nárok se uplatňuje buď návrhem na zahájení řízení (žalobou) nebo rozšířením žaloby v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím (§ 95 odst. 1 o.s.ř.). Změnu návrhu jako každé jiné podání ve smyslu ust. § 42 odst. 1 o.s.ř. lze učinit též při jednání ústně do protokolu.

Jak vyplývá z protokolu o jednání dne 4. 6. 1991, žalobce uvedl, že mimo jiné požaduje zvýšení ztížení společenského uplatnění na pěti až desetinásobek základního ohodnocení a přiznání částky 10,- Kč denně od května 1989 do června 1991 na dietním stravování, což upřesnil podáním ze dne 10. 6. 1991 tak, že na náhradě za ztížení společenského uplatnění požaduje minimální částku 90.000,- Kč a příspěvek na jaterní dietu od 1.5.1989 do konce května 1991 v částce 7.500,- Kč. Při jednání dne 4. 5. 1993 pak rozšířil žalobu na částku 165.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši desetinásobku základního ohodnocení a o částku 14.400,- Kč na příspěvku na jaterní dietu ve výši 10,- Kč denně do 30.4.1993. Tato změna byla usnesením soudu prvního stupně při jednání dne 4. 5. 1993 připuštěna.

Jestliže tedy poté rozhodoval soud prvního stupně a následně odvolací soud o nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 165.000,- Kč (75.000,- Kč přiznáno, 75.000,- Kč zamítnuto) a o nároku na náhradu nákladů na dietní stravování ve výši 10,- Kč denně od 1. 5. 1989, nelze dovodit, že by tato rozhodnutí nebyla podložena návrhem žalobce. Z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. není totiž podstatné, zda k rozšíření žaloby došlo až po uplynutí promlčecí doby stanovené k uplatnění nároku, jak je namítáno v dovolání, nýbrž je rozhodující, zda nárok byl žalobou nebo rozšířením žaloby uplatněn předtím, než soud o něm rozhodl.

Dovolací důvod podle ust. § 237 odst. 1 písm. e) o.s.ř. není tedy v tomto případě dán. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř.

Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaná podala návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení by však mohla být založena pouze proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, protože v rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta, není žalovaná k dovolání subjektivně oprávněna (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, jde-li o řešení otázky právní (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu uvedeného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.

Nesprávnost rozhodnutí v dané věci je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud z rozhodnutí o zrušení OÚNZ K. nevyvodil správné právní důsledky pro svůj závěr o pasivní legitimaci žalované ve tomto sporu.

Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky) k rozdělení, sloučení případně splynutí rozpočtové nebo příspěvkové organizace dochází dnem určeným zřizovatelem v rozhodnutí, v němž též určí, v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky na nové, popřípadě přejímající organizace.

Podle odstavce 4 tohoto ustanovení rozpočtové nebo příspěvkové organizace zanikají, mimo případy uvedené v odstavci 3, též zrušením. V tomto případě zanikají dnem uvedeným v rozhodnutí o zrušení. Práva a závazky zrušené organizace přecházejí dnem zániku na zřizovatele.

V dané věci bylo zjištěno, že rozhodnutím Okresního úřadu K. ze dne 4. 12. 1991 byl původně žalovaný Okresní ústav národního zdraví K. zrušen ke dni 31. 12. 1991 s tím, že nástupnickou organizací se určuje Nemocnice s poliklinikou K., která byla s účinností ke dni 1. 1. 1992 zřízena rozhodnutím Okresního úřadu v K. ze dne 4. 12. 1991 a zároveň určena nástupnickou organizací OÚNZ K. s tím, že dnem 1.1.1992 vstupuje do práv a povinností OÚNZ K., stanovených zřizovací listinou. Rozhodnutím přednosty Okresního úřadu K. ze dne 29. 9. 1995 bylo stanoveno, že název Nemocnice s poliklinikou K. se od 1. 10. 1995 mění na Nemocnice K.

Protože OÚNZ K. zaniklo zrušením ve smyslu ust. § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., přešla jeho práva a závazky na zřizovatele (Okresní úřad K.), jak správně dovodil odvolací soud, jemuž tedy nelze v tomto směru vytýkat, že by zaměnil tento způsob zániku organizace a důsledky z toho plynoucí s ustanovením § 31 odst. 3 uvedeného zákona. Jestliže Okresní úřad K. jak v rozhodnutí o zrušení OÚNZu tak v rozhodnutí o zřízení žalované organizace ji určil nástupnickou organizací OÚNZu K., byl tak zřizovatelem vymezen i rozsah závazků nově vzniklé organizace. Proto i předmětný závazek vůči žalobci, jež původně mezi závazky OÚNZu ke dni jeho zrušení patřil, se tak stal závazkem žalované, a to přímo rozhodnutím zřizovatele nově vzniklé organizace, nikoliv přechodem ze zaniklého OÚNZu.

Dovolatelce je totiž třeba přisvědčit v tom, že tzv. delimitační protokol není dohodou mezi OÚNZ K. a nově vzniklou organizací, jíž by mohlo dojít k převodu práv a závazků z OÚNZu na žalovanou. Jednak předtím, než byla žalovaná organizace zřízena, práva a závazky OÚNZu již přešly na zřizovatele a jednak delimitační protokol není rozhodnutím o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace; ostatně delimitační protokoly slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného.

Rovněž lze souhlasit s námitkou dovolatelky, že pod pojem majetek nelze zahrnout i postavení účastníka v občanskoprávním sporu, avšak pasivní legitimace je hmotněprávní institut tj. věcná legitimace z hlediska, zda žalovaná je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti, zda je tedy účastníkem příslušného hmotněprávního vztahu, o nějž v řízení jde. Pasivní legitimace žalované ve sporu proto vyplývá z faktu, že v rozhodnutí o jejím zřízení byla určena nástupnickou organizací zrušeného OÚNZu v K.

Protože závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalované v tomto sporu je správný, nezakládá dovolacímu přezkumu předložená právní otázka důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není proto podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.

Dovolatelkou namítané vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy vady uplatněné z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., také přípustnost dovolání nezakládají, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o.s.ř. neuvedeným vadám) dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá, § 167 odst. 1 o.s.ř.), zákon ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřipouští.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1, § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. října 2001

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu