25 Cdo 1482/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 5 předpisu č. 58/1969Sb.




25 Cdo 1482/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 185.299,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 255/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2003, č. j. 44 Co 162/2002-84, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, č. j. 44 Co 162/2002-84, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002, č. j. 55 C 255/2000-48, s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1.053,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2000 do zaplacení a ohledně 7 % úroku z prodlení od 30. 5. 2000 do zaplacení z částky 184.246,10 Kč, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, č. j. 55 C 255/2000-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 184.246,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2000 do zaplacení, ohledně částky 1.053,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2000 do zaplacení a ohledně 7 % úroku z prodlení od 30. 5. 2000 do zaplacení z částky 184.246,10 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 21. 1. 1996 sděleno obvinění z trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1996, sp. zn. 7 Nt 3569/96, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu, odůvodněných obavou, že by se při ponechání na svobodě jednak mohl trestnímu stíhání vyhýbat, jednak že by mohl ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky. Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 2 T 84/96, nepřijal písemný slib obžalovaného a rozhodl o tom, že ve věci již netrvá vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu, avšak nadále trvá vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu a nově též vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu, neboť existuje obava z toho, že v případě propuštění na svobodu bude obžalovaný nadále pokračovat v trestné činnosti; kromě skutku, pro který je vazebně stíhán, je proti němu totiž vedeno další trestní stíhání pro typově obdobné jednání. Na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 2 To 117/97, byl žalobce ponechán ve vazbě s tím, že nadále trvají důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. řádu, a rozhodnutím téhož soudu ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. 1 Ntv 66/97, byla vazba prodloužena do 30. 4. 1998. Žalobce byl z vazby propuštěn dne 15. 4. 1998 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. 2 T 84/96, byl podle ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal; odvolání krajského státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 1999, sp. zn. 1 To 29/99, zamítnuto jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vazbě bylo vydáno dne 23. 1. 1996, posuzoval soud nárok žalobce na náhradu škody způsobené v uvedeném trestním stíhání podle zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona je dán. Důvody vylučující existenci práva na náhradu škody uvedené v ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona soud na straně žalobce neshledal s odůvodněním, že všechna rozhodnutí o vazbě, resp. jejím prodloužení, poukazují na vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, aniž by kromě výše hrozící trestní sazby byla konkrétním jednáním žalobce odůvodněna obava, že se bude trestnímu stíhání vyhýbat, přičemž ani vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu nebyl použit proto, že by se sám obviněný choval způsobem, který by tuto obavu soudu odůvodňoval. Protože vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu, založený důvodně na obavě, že žalobce bude pokračovat v typově příbuzné trestné činnosti, nebyl v žádném z vazebních rozhodnutí použit výlučně, ale vždy ve spojení s některým z ostatních důvodů, není nárok žalobce na náhradu škody vyloučen tím, že by si vzetí do vazby sám zavinil. Proto soud uložil žalované povinnost nahradit žalobci škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, spočívající v náhradě ušlého výdělku (žalobce požadoval 136.053,- Kč, náleželo by mu 135.549,- Kč, ovšem v předběžném projednání uplatnil pouze 135.000,- Kč) po celou dobu výkonu vazby a v náhradě nákladů právního zastoupení v průběhu trestního řízení, vyúčtovaných za úkony právní pomoci a hotové výdaje v době od 30. 5. 1996 do 22. 12. 1999 ve výši 49.246,10 Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2003, č. j. 44 Co 162/2002-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 184.246,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2000 do zaplacení zamítl, změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry, zejména s tím, jak bylo vyloženo ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., tj. že by je bylo možno použít jen tehdy, pokud by důvod znamenající zavinění na vzetí do vazby ze strany obviněného či obžalovaného byl jediným důvodem, pro který byla vazba nařízena. Je totiž zřejmé, že byť jsou současně splněny i další důvody, pak existence tohoto jediného důvodu znamená stále to, že dotyčný je do vazby vzat, nebo že je v ní ponechán. Za tohoto stavu je pak podle odvolacího soudu podstatné, zda v době vazby existoval důvod vazby, který by bylo možno podřadit pod ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., a ve shodě se zjištěními soudu prvního stupně konstatuje, že tomu tak po dobu vazby žalobce bylo, neboť byl stíhán pro typově obdobnou trestnou činnost, k níž se doznal, a toto jeho další trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky. Navíc žalobci škoda na nákladech obhajoby nevznikla, neboť nebyl tím, kdo uzavřel smlouvu o zastoupení a kdo by byl povinen hradit obhájci odměnu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutkovou stránku věci a nesprávně aplikoval ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. Usnesení o vznesení obvinění a analogicky i opatření o sdělení obvinění je předběžně vykonatelné. Proto v souvislosti s ním přichází v úvahu použití ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. K uplatnění práva na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění dochází v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby. Je třeba vzít v úvahu, že po zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby nepřichází v úvahu podání opravného prostředku proti usnesení o vznesení obvinění, neboť je to z hlediska trestního řízení bezpředmětné. Systematickým a logickým výkladem ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. lze dojít k závěru, že stejný význam jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby. Je tedy třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy proti němu nemělo být vzneseno obvinění. Na podporu tohoto závěru lze podle dovolatele poukázat na ustanovení § 5 zákona č. 58/1969 Sb., kdy zproštění obžaloby prakticky znamená nezákonnost rozhodnutí o vazbě a vznik práva na náhradu škody, přestože rozhodnutí o vazbě nebylo zrušeno (závěr o zrušení rozhodnutí o vazbě neobsahuje ani usnesení o propuštění z vazby). Srovnáním ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 58/1969 Sb. je třeba dovodit, že zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle ustanovení § 4 zákona stejné důsledky jako zrušení usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost, a to v podstatě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obvinění nebyl potvrzen. Osoba, která byla zproštěna obžaloby, má tedy podle ustanovení § 1 - § 4 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1800/98 a 25 Cdo 2060/2001 a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.

Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody sestávající ze dvou dílčích nároků; požaduje jednak náhradu ušlého výdělku ve výši 135.053,- Kč za dobu, kdy v důsledku výkonu vazby nemohl dosahovat příjmu v zaměstnání, jednak náhradu nákladů nutné obhajoby ve výši 49.246,10 Kč, spočívající v odměně obhájce za úkony učiněné v průběhu celého trestního stíhání.

Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Protože rozhodnutí, jímž byl žalobce vzat do vazby, bylo vydáno před uvedeným datem a jen o dva dny dříve bylo žalobci sděleno obvinění, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen státní orgán ). Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Podle § 2 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Podle § 3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Podle § 4 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 5 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl obžaloby zproštěn. Podle odst. 2 písm. a) právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím, že pokusem o útěk nebo jiným svým jednáním dal příčinu k obavám, jež byly důvodem vazby nebo jejího prodloužení.



U odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě je poškozeným subjektem osoba, na níž byla vazba vykonána, tj. která byla do vazby vzata na základě rozhodnutí soudu (§ 68 odst. 1 TrŘ); pro vznik odpovědnosti zákon nevyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby (prodloužení vazby) bylo pro nezákonnost zrušeno. Podstatné je, zda byla na poškozeném skutečně vazba vykonána a zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, např. v tom, že mu po dobu výkonu vazby ušel výdělek. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti vazby je pozdější výsledek trestního řízení a základní podmínkou pro vznik nároku je tedy takový výsledek trestního řízení, při němž nedochází k odsouzení dotyčného, resp. k pravomocnému vyslovení jeho viny za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby; tomu odpovídá zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby. Ani při splnění těchto podmínek však právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vzetí do vazby sám zavinil. Pro posouzení, zda si obviněný vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby, případně pro její trvání či prodloužení. Tyto skutečnosti jsou odlišné od skutečností, jež jsou předpokladem zahájení trestního stíhání, které se podle § 160 tr. ř. zahajuje, nasvědčují-li konkrétní skutečnosti tomu, že byl spáchán určitou osobou trestný čin (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1002/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 106, roč. 2003). Soud rozhodující o nároku na náhradu škody přitom vychází z rozhodnutí o vazbě vydaného v trestním řízení, aniž by byl oprávněn přezkoumávat, zda a které vazební důvody trvaly; zabývá se pouze tím, zda poškozený sám zavinil některý z vazebních důvodů, které soud rozhodující o vazbě považoval za naplněný.

Zavinění obviněného znamená, že jeho zaviněné jednání (postačuje i nevědomá nedbalost) bylo důvodem k podání a vyhovění návrhu na jeho vzetí do vazby, popř. k jejímu prodloužení. Nejde o to, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž o to, zda - zjednodušeně řečeno - jeho chování bylo důvodem k obavě, že: a) uprchne, b) bude mařit vyšetřování, nebo c) bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán. Zavinění poškozeného na vzetí do vazby je třeba zkoumat z hlediska důvodů, pro které byl do vazby vzat, a to ve vztahu ke konkrétním okolnostem, které soud rozhodující o vazbě zvažoval a na kterých založil důvody pro vzetí do vazby. Byl-li poškozený vzat do vazby kumulativně z více zákonných důvodů, postačuje k závěru, že si zavinil vazbu sám, zavinil-li naplnění i jen jednoho z více důvodů, pro něž byl vzat do vazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003, publikovaný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).

Z argumentace uvedené v posledně citovaném rozhodnutí vycházel i odvolací soud v dané věci, když dovodil, že žalobce nemá nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, protože tím, že se v době před vzetím do vazby opakovaně dopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty typově obdobného trestného činu, pro který byl vazebně stíhán (správnost tohoto skutkového zjištění dovolání nenapadá), vyvolal obavu, že bude v trestné činnosti pokračovat, čímž byl (jeho zaviněním) naplněn vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Odvolací soud sice správně vyložil, že při kumulaci více vazebních důvodů postačuje zavinění obviněného i na jediném z nich, přehlédl však okolnost, že uvedený vazební důvod, s nímž spojoval zavinění žalobce na vzetí do vazby, netrval po celou dobu výkonu vazby. V případě, že v průběhu výkonu vazby trvá (mění se) více vazebních důvodů, není odpovědnost státu za škodu vyloučena po celou dobu trvání vazby, jestliže poškozený zavinil jen některý z vazebních důvodů, který však nebyl dán po celou dobu vazby.

V dané věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že žalobce byl vzat do vazby dne 23. 1. 1996 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu, na základě rozhodnutí ze dne 6. 3. 1997 odpadl vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu, avšak nově nastoupil vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu a od usnesení ze dne 21. 11. 1997 až do propuštění vazby byly dány všechny důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému bylo proto možno dovodit, že žalobce si zavinil výkon vazby v celém rozsahu, pouze jestliže by bylo prokázáno, že zavinil i další vazební důvod po dobu, kdy důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu netrval. Odvolací soud ani soud prvního stupně se však zaviněním žalobce ve vztahu k dalším vazebním důvodům nezabývaly a skutečnosti v tomto směru rozhodné nezjišťovaly.

Vzhledem k tomu, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., s nímž ustanovení § 36 odst. 3 tr. řádu spojuje nutnou obhajobu, neodvíjí se nárok na náhradu nákladů, vynaložených na odměnu obhájce, od rozhodnutí o vazbě, nýbrž jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Sdělení obvinění, jímž se podle trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1998 zahajovalo trestní stíhání, není rozhodnutím, nýbrž procesním úkonem, který se neprováděl formou usnesení a byl pouze písemně zachycen v záznamu. Obviněný neměl právo proti němu podat opravný prostředek, sdělení obvinění nenabývalo právní moci a trestní řád ani institut zrušení sdělení obvinění neznal. Přestože základní podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a které jako pravomocné (popř. bez ohledu na právní moc vykonatelné) bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. § 4 zákona), nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění se řídí ustanovením § 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 29/2000, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce nálezů Ústavního soud, ročník 2001).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu na nákladech obhajoby je vznik škody; ten však nezávisí jen na tom, kdo byl podle smlouvy povinen odměnu advokátovi zaplatit, nýbrž na okolnosti, zda se majetkový stav poškozeného snížil, tj. zda sám poškozený odměnu obhájci skutečně zaplatil. Pro takový závěr nebyla prozatím učiněna dostatečná skutková zjištění. Použitelná pak není ani argumentace odvolacího soudu, že žalobce si vzetí do vazby sám zavinil a že proto nemá nárok na náhradu nákladů obhajoby; vzetí do vazby totiž nic nezměnilo na již daném důvodu nutné obhajoby, který ostatně trval i po propuštění z vazby. V této souvislosti je proto namístě připomenout zejména to, že za nezákonné není možno považovat automaticky každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení, a že analogickou aplikací ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb. lze dovodit, že právo na náhradu škody způsobené trestním stíháním nemá ten, kdo si je zavinil sám, tedy ten, kdo zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno (jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu). Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 TrŘ, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení trestního stíhání, není tedy naplněna již tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno, a je zároveň založena na posouzení jiných okolností, než které jsou významné pro závěr o zavinění obviněného na vzetí do vazby.

Z uvedeného vyplývá, že nerozlišil-li odvolací soud důsledně podmínky vzniku nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě od nároku za škodu způsobenou trestním stíháním, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud České republiky tedy rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2005



JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu