25 Cdo 1469/2009
Datum rozhodnutí: 23.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 442 odst. 1 obč. zák., § 443 obč. zák.




25 Cdo 1469/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně OBIS Praha s. r. o. , IČO 25752138, se sídlem Praha 9, Uherská 635, zastoupené JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, proti žalovanému L. S., IČO 42399718, místo podnikání ve Velkém Borku, Skuhrov 26, zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 2, Oldřichova 23, o 65.268,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 25/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, č. j. 25 Co 114/2007-168, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, č. j. 25 Co 114/2007-168, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 50.570,- Kč s příslušenstvím, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 13 C 25/2005-103, uložil žalovanému zaplatit žalobci 65.268,- Kč s úrokem z prodlení 3% ročně z částky 53.268,- Kč, žalobu zamítl co do příslušenství z částky 12.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný měl od žalobkyně půjčený osobní automobil OPEL Agila Van, kterým dne 30. 1. 2004 způsobil dopravní nehodu, protože nepřizpůsobil rychlost vozidla stavu a povaze vozovky, vlastnostem vozidla a povětrnostním podmínkám (na vozovce byly sněhové jazyky, námraza a foukal boční vítr) a s vozidlem havaroval. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně prokázala, že cena vozidla před nehodou byla 230.000,- Kč s DPH, přičemž vozidlo po nehodě bylo prodáno pojišťovnou žalobkyně za částku 53.380,- Kč. Žalobkyně dále vynaložila náklady v souvislosti s oceňováním vozidla v částkách 417,- Kč za přistavení vozidla na parkoviště, 1.669,- Kč za soupis poškozených dílů, částku 3.172,- Kč za odtah a za zprostředkovatelský poplatek prodeje 1.000,- Kč. Žalobkyně obdržela od pojišťovny 117.610,- Kč, proto po žalovaném požadovala zbývajících 65.268,- Kč. Soud dospěl k závěru, že požadovaná výše škody je oprávněná a v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním (porušením pravidel silničního provozu) žalovaného. Žalovaný poukázal před podáním žaloby částku 12.000,- Kč na účet žalobkyně, ta mu ji však vrátila, proto nemohla žalobkyně z této částky požadovat úrok z prodlení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č.j. 25 Co 114/2007 168, rozsudek soudu prvého stupně co do částky 12.612,- Kč potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu ohledně částky 52.656,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný předmětné vozidlo využíval se souhlasem žalobkyně, pro kterou vykonával konzultační činnost na základě uzavřené smlouvy. Právní vztah mezi účastníky neodpovídá definici pracovněprávního vztahu, proto nelze způsobenou škodu posuzovat podle pracovněprávních předpisů, ale podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně rozsahu nároku žalobkyně na náhradu škody. Uvedl, že uplatněný nárok se skládá z jednotlivých dílčích nároků, které je třeba posuzovat samostatně. Výši škody na samotném automobilu vyjádřil jako rozdíl mezi obvyklou cenou předmětného automobilu podle technického stavu před dopravní nehodou a cenou podle technického stavu po dopravní nehodě. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že kupní cena vraku automobilu byla značně podhodnocena, což nelze klást k tíži žalovanému. V tomto směru odvolací soud doplnil dokazování. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Veiraucha zjistil, že obvyklá cena automobilu podle technického stavu před nehodou činila 194.958,- Kč bez DPH a po dopravní nehodě 68.908,- Kč bez DPH. Rozdíl těchto částek (126.050,- Kč) je škodou způsobenou žalovaným přímo na předmětném automobilu. Soud při zjišťování výše škody vycházel z cen bez DPH, analogicky postupoval podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, když žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty a má možnost žádat o vrácení odvedené DPH na vstupu. Co se týče dalších dílčích nároků uplatněných žalobkyní, pak v příčinné souvislosti se způsobenou dopravní nehodou odvolací soud považoval jen částku 1.000,- Kč vynaloženou na zprostředkování prodeje vraku vozidla a částku 3.172,- Kč vynaloženou na odtah vraku vozidla. Zbývající částky 1.669,- Kč a 417,- Kč vynaložené v souvislosti s oceňováním a posuzováním efektivnosti a hospodárnosti případné opravy, za situace, kdy k opravě vozidla nedošlo, nejsou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, neboť byly vynaloženy na základě pokynů žalobkyně nebo její pojišťovny. Celková škoda pak představuje částku 130.222,- Kč, přičemž pojišťovna žalobkyni plnila ve výši 117.610,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu, napadla žalobkyně dovoláním. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po právní stránce, neboť měl vycházet z doložených skutečností, tj. z pořizovací ceny vozidla, ze skutečné ceny nepoškozeného vozidla v době před nehodou a ze skutečně utržené částky za výkup vraku. Odvolací soud však nesprávně vycházel z obvyklé ceny vozidla určené znaleckým posudkem namísto posouzení skutečné škody. Dovolatelka brojí proti znaleckému posudku Ing. Veiraucha, jenž správně nezhodnotil rozsah poškození vozidla. Zdůrazňuje, že při prodeji vraku postupovala s péči řádného hospodáře, když na tento prodej sjednala zprostředkovatelskou firmu, získaná cena tak odpovídala ceně tržní. Nesouhlasí se závěrem, že nároky na náhradu za ocenění vraku a ohodnocení možné opravy nejsou v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Nesprávně se podle ní odvolací soud vypořádal rovněž s otázkou DPH, neboť žalobkyně musela z částky získané za prodej zbytků automobilu DPH odvést, a proto i takto vynaložené finance je nutno považovat za vzniklou škodu. Vyjadřuje nesouhlas i s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 10. 2008.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadá také výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byly zamítnuty návrhy na zaplacení částek 1.669,- Kč a 417,- Kč vynaložených v souvislosti s oceňováním efektivnosti případné obnovy vozidla. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání žalobkyně proti výroku ukládajícímu žalovanému zaplatit jí částku 12.612,- Kč není přípustné dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; zároveň k podání dovolání v tomto rozsahu není žalobkyně subjektivně oprávněna, neboť tímto žalobě částečně vyhovujícím výrokem v jejích poměrech nenastala žádná újma.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení rovněž není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1/2002, str. 10).

Proto bylo dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítnuto.

V části dovolání, kterým žalobkyně napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla co do částky 50.570,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, byla přípustnost dovolání žalobce dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí dovolací soud v tomto rozsahu přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů, což představuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stanovení rozsahu škody na vozidle mají oporu v provedených důkazech (zejména ve znaleckém posudku), přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.

Dovolání nelze přiznat opodstatnění ani z hlediska právního posouzení.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Podle § 443 obč zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 871 a C 6557.)

Odvolací soud při určení výše nároku na náhradu škody způsobené na osobním automobilu vycházel správně z částky představující rozdíl mezi obvyklou cenou automobilu před vznikem škody a hodnotou jeho zbytků (čili jeho obvyklou cenou po poškození).

Naproti tomu není správný názor žalobkyně, že odvolací soud měl při stanovení výše škody vycházet z pořizovací hodnoty vozidla a skutečně utržené částky za výkup (poškozeného) vozidla, a že nelze hodnotit skutečnou výši škody dle znaleckého posudku. Pořizovací cena je při stanovení výše škody na používaném (opotřebeném) vozidle v podstatě nevýznamná a skutečně utržená částka za prodej poškozeného vozidla je výrazem smluvního konsensu prodávajícího a kupujícího, který nemusí vyjadřovat objektivní obvyklou cenu, a prodej sám je nahodilou okolností, jež nesouvisí se vznikem škody, a jež dle ustálené judikatury proto nemůže mít vliv na určení výše náhrady škody.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nezohlednil okolnost, že musela odvést z částky získané za prodej zbytků vozidla daň z přidané hodnoty (DPH), nelze tuto námitku považovat za opodstatněnou s ohledem na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 6557, podle nějž při náhradě škody způsobené na věci, která je vyčíslena rozdílem mezi obecnou (obvyklou) cenou věci před vznikem škody a její obecnou (obvyklou) cenou po poškození, je bez významu okolnost, zda je poškozený plátcem daně z přidané hodnoty .

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přezkoumávaném rozsahu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné; vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému, tomu však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2011 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu