25 Cdo 1463/2014
Datum rozhodnutí: 24.09.2015
Dotčené předpisy: § 447 obč. zák., § 8 předpisu č. 37/2004Sb., § 44 předpisu č. 37/2004Sb., předpisu č. 168/1999Sb.




25 Cdo 1463/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. J. , zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované České pojišťovně, a. s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o 836.260 Kč a 1.503.839 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 297/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 68 Co 396, 407/2013-248, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 68 Co 396, 407/2013-248, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 25 C 297/2012-207, ve spojení s usnesením ze dne 19. června 2013, č. j. 25 C 297/2012-225, zamítl žalobu na zaplacení částky 56 944 Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 503 839 Kč a částku 779 316 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalované. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako řidič motocyklu Yamaha dne 20. 8. 2007 při dopravní nehodě zaviněné řidičem automobilu - pojištěncem žalované - utrpěl vážná zranění, pro která byl od 20. 8. 2007 do 15. 12. 2008 v pracovní neschopnosti a rozhodnutím ze dne 22. 2. 2011 mu byl zpětně od 16. 12. 2008 přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ze zaměstnání za dobu od 16. 12. 2008 do 20. 3. 2009 v částce 836 260 Kč a na náhradu za ztrátu zisku z podnikání za dobu od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2011 v částce 1 503 839 Kč; na náhradě za ušlý zisk z podnikání za r. 2007 žalovaná vyplatila žalobci 157 584 Kč. Soud vzal za prokázané, že v důsledku úrazu došlo ke ztrátě na výdělku žalobce, nárok posoudil podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a dospěl k závěru, že vzhledem k datu podání žaloby 29. 12. 2010 je jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ze zaměstnání za dobu od 16. 12. 2008 do 20. 3. 2009 ve výši 56 944 Kč promlčen. Pojistnou událostí, s níž je spojena povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění, je vznik odpovědnosti pojištěného (provozovatele motorového vozidla) za škodu, která vzniká v okamžiku, kdy ke ztrátě na výdělku u poškozeného došlo. Ke ztrátě na výdělku žalobce docházelo postupně a běh promlčecí tříleté doby započal vždy 1 rok poté, co žalobci za určitý den výdělek ušel. Soud žalobci přiznal za dobu od 21. 3. 2009 do 31. 12. 2012 celkem 779 316 Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku z podnikání za r. 2008 až 2011 mu přiznal celkem 1 503 839 Kč.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 68 Co 396, 407/2013-248, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 56 944 Kč potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej ohledně částky 779 316 Kč změnil tak, že se žaloba zamítá, změnil jej ve výroku o soudním poplatku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II, III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správnou shledal aplikaci § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a § 8 zákona č. 37/2004 Sb. s tím, že promlčecí doba je tříletá a její běh začíná za rok po vzniku pojistné události. Dovodil, že pojistnou událostí je v daném případě dopravní nehoda, ke které došlo 20. 8. 2007, a tedy nejpozději k 20. 8. 2011 je nárok žalobce na výplatu pojistného plnění za náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze závislé činnosti promlčen, neboť byl uplatněn až podáním došlým soudu dne 21. 3. 2013, a protože nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se nepromlčuje postupně, jak usoudil soud prvního stupně, nýbrž jako celek, shledal námitku promlčení důvodnou.

Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I o věci samé, podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to vymezení, co je pojistná událost v pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, kdy vzniká a kdy nastává povinnost pojistitele plnit a na čem závisí. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pojistnou událostí je dopravní nehoda, a namítá, že pojistná událost nastává až v okamžiku, kdy je pojistitel povinen plnit, k čemuž dochází u některých nároků až následně, a právě tento okamžik je rozhodný pro běh promlčecí doby podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb. Odvolacímu soudu vytýká, že pojem pojistná událost (ve smyslu § 3 písm. b/ zákona č. 37/2004 Sb.) ztotožnil se škodnou událostí (ve smyslu § 2 písm. h/ zákona č. 168/1999 Sb.), a nezabýval se tím, jak je pojistná událost definována v pojistných podmínkách či pojistné smlouvě, či zda na ni dopadá zákonná definice. Dovozuje, že od data dopravní nehody nelze odvíjet počátek běhu promlčecí doby, pokud právě v okamžiku nehody nevznikla pojistiteli konkrétní povinnost plnit. Právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevzniklo žalobci při dopravní nehodě, a tehdy také nevznikla žalované povinnost plnit. Uvádí, že judikatura dovolacího soudu řeší promlčení nároku v souvislosti s náhradou škody, nikoliv také v souvislosti s pojistným plněním, a nebyla řešena otázka, zda k promlčení nároku poškozeného na plnění z pojištění dochází v okamžiku, kdy mu začne vznikat ztráta na výdělku, či dokonce dříve, a dále otázka, zda nárok na pojistné plnění za ztrátu na výdělku se promlčuje jako celek či nikoliv. Podle názoru dovolatele odvolací soud měl postupovat podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně měl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu dokazování, aby bylo najisto postaveno, zda mu ztráta na výdělku vznikla a zda jeho nárok na náhradu existoval. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, neboť námitka promlčení byla vznesena důvodně, ať již byla pojistnou událostí dopravní nehoda nebo okamžik, kdy žalobce nastoupil po pracovní neschopnosti zpět do zaměstnání, neboť nárok byl uplatněn až po uplynutí tříleté promlčecí doby, která počala běžet za rok od pojistné události, a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku se promlčuje jako celek. Navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je v dané věci třeba aplikovat ustanovení § 8 zákona č. 37/2004 Sb., jak dovodily soudy obou stupňů, neboť se nejedná o právo poškozeného na náhradu škody proti škůdci, ale o originární právo poškozeného na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, založené zákonem č. 168/1999 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právo na plnění z pojištění se podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb. promlčí nejpozději za 3 roky s tím, že promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.

Zákon č. 168/1999 Sb. pojem pojistné události blíže nevymezuje, ponechává tuto otázku na konkrétní pojistné smlouvě, kterou mezi sebou pojistitel a pojištěný uzavřou, případně na pojistných podmínkách, které jsou ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb. její součástí. Může jí být škodní událost [způsobení škody provozem vozidla podle § 2 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.], okamžik vzniku povinnosti pojištěného nahradit škodu nebo může být stanoven i jiný způsob jejího určení. Pojistnou událost nelze bez dalšího ztotožňovat se škodnou událostí ani s dopravní nehodou samotnou. Pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, publikován pod C 7235 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen Soubor , popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013).

Odvolací soud neodůvodnil, proč v tomto případě pojem pojistné události ztotožnil s dopravní nehodou. Podle definice obsažené v zákoně o pojistné smlouvě je pojistnou událostí nahodilá událost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit, což však neznamená, že jde o okamžik dopravní nehody. Ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby odvozenému od pojistné události ve smyslu § 8 zákona č. 37/2004 Sb. judikatura dovolacího soudu dovodila, že pokud je pojistná událost jen obecně vymezena jako skutečnost, s níž je spojena povinnost pojistitele plnit, zahrnuje pojistná událost nejen událost, která vedla ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (včetně škody na zdraví) a nemůže být zásadně totožná s dopravní nehodou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013 a rozhodnutí uvedená shora). Na tomto názoru dovolací soud setrvává. Pokud tedy ve smlouvě o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla není pojistná událost vymezena jinak než použitím zákonné dikce, pak platí, že pojem pojistné události zahrnuje nejen dopravní nehodu, ale i vznik konkrétní škody, za niž je požadována náhrada.

Odvolací soud se pojmem pojistné události nijak blíže nezabýval a obsah pojistné smlouvy ani pojistných podmínek nezjišťoval. Při právním posouzení počátku běhu promlčecí doby pochybil a v tomto ohledu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, z pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá, a to až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.

Tedy pouze v rozsahu a ve výši, v jaké pojištěný škůdce podle zákona odpovídá poškozenému za způsobenou škodu, vzniká pojistiteli povinnost poskytnout za něj pojistné plnění poškozenému. Jak ze zákona vyplývá, nárok na pojistné plnění je svým charakterem přímo vázán na rozsah odpovědnosti pojištěného (škůdce). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (§ 447 obč. zák.) má charakter opětujícího se plnění, které se v občanskoprávních vztazích promlčuje jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008). Proto i pojistné plnění, jímž je tato škoda hrazena, má charakter opětujícího se plnění, jež se promlčuje jako celek. Tuto otázku odvolací soud posoudil správně.

Pokud jde o výtku procesního pochybení, spočívající v tom, že bez spolehlivého skutkového podkladu o existenci uplatněného nároku na náhradu škody se odvolací soud zabýval nejprve otázkou jeho promlčení, nejedná se o právní otázku dosud neřešenou, neboť podle konstantní judikatury platí, že pro promlčení uplatněného nároku soud žalobu zamítne i v případech, že není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody ( srov. stanovisko uveřejněné pod č. 28/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2268/2004) .

Jak vyplývá ze shora uvedeného, právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení promlčení nároku poškozeného na pojistné plnění proti pojistiteli škůdce, není správný. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil včetně závislých nákladových výroků (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2015


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu