25 Cdo 145/2001
Datum rozhodnutí: 15.02.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 145/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce M., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ J. S., o 10.264,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 183/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1999 č.j. 14 Co 16/99 - 41, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1999 č.j. 14 Co 16/99 - 41 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. září 1998 č.j. 18 C 183/97 - 27, pokud jimi bylo rozhodováno ve věci samé a o nákladech řízení ve vztahu k druhému žalovanému se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. září 1998 č.j. 18 C 183/97 - 27 uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 10.264,- Kč se 17% úrokem z prodlení z této částky od 24. března 1995 do zaplacení a náklady tohoto řízení ve výši 2.592,- Kč, vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.

K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 1999 č.j. 14 Co 16/99 - 41 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této věci v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

S ohledem na nedostatky v doručování, jimiž bylo předmětné řízení poznamenáno, nabyl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se druhého žalovaného právní moci teprve dne 22. března 2000.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce již dne 2. června 1999 včasné dovolání, a to proti výroku ve věci samé, kterým bylo rozhodováno vůči druhému žalovanému J. S. Přípustnost a současně důvod tohoto dovolání žalobce spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dovolatel především uvádí, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vůči druhému žalovanému proto, protože soud druhého stupně rozhodoval o věci, v níž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal řádně a včas odvolání pouze opatrovník prvního žalovaného. Pokud pak soud druhého stupně posuzoval toto odvolání jako odvolání od obou žalovaných, resp. týkající se obou žalovaných, dopustil se procesního pochybení, protože ve vztahu k druhému žalovanému se jednalo o podání odvolání osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Vůči druhému žalovanému tak rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci (takže je odvolací soud nemohl přezkoumat).

Druhý žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto dále aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno žalobcem jako oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení. Dovolatel je řádně zastoupen advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Pokud se opírá o tvrzený případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, tento předpoklad přípustnosti dovolání splněn není (o čemž bude podán výklad později), z obsahu spisu však vyplývá, že naopak došlo k faktickému naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. ve spojení s § 236 odst. 1 o.s.ř.

Dovolací soud za popsaného stavu přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání.

Dovolatel ve svém dovolání výslovně zmiňuje případ údajného naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Vychází přitom z tvrzení, že ač rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo samostatně právní moci, bylo i v této části toto rozhodnutí soudu přezkoumáno.Tato úvaha dovolatele není opodstatněná. Přesto však nelze uzavřít, že by soudy obou stupňů, pokud rozhodovaly ve vztahu k druhému žalovanému, postupovaly správně, když totiž nesprávným postupem druhému žalovanému odňaly možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.).

Z žaloby podané v této věci vyplývá, že žalobce jako bydliště druhého žalovaného pana J. S. uvedl adresu P., N. č. 615. Přípisem ze dne 25. května 1998 sdělil zástupce žalobce novou adresu bydliště prvního žalovaného pana J. K. - P., N. č. 27. Z obsílky k jednání soudu prvního stupně v této věci nařízeného na 29. září 1998, která je založena na čl. 24 spisu, vyplývá, že druhému žalovanému byla obsílka soudem doručována na zcela neodpovídající adresu P., N. č. 27, která podle žalobce měla být naopak bydlištěm prvního žalovaného. Aniž by pak soud prvního stupně měl náležitě doloženo doručení předvolání druhého žalovaného k jednání ve věci dne 29. září 1998 (§ 115 o.s.ř.), ve věci jednal a při tomto jednání též ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by pro takový postup byly splněny předpoklady podle ustanovení § 101 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Na tuto vadnou a neodpovídající adresu pak bylo druhému žalovanému doručováno i písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (což tak vylučuje dovolatelem uplatňovaný názor, že v případě druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci). Uvedený nedostatek pak zcela přehlédl odvolací soud, takže na něj nikterak procesně nereagoval, a tak jej ani neodstranil. Uvedenou vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jsou tak poznamenána rozhodnutí soudů obou stupňů.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Městského soudu v Praze (a stejně tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9) nelze ve vztahu k druhému žalovanému pokládat za správné. (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí, včetně zmíněného rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. února 2001

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková