25 Cdo 1449/2009
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.




25 Cdo 1449/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) nezl. M. V. K., a b) nezl. P. K., zastoupených Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalovaným 1) D. B., 2) J. P., 3) A. M., 4) P. Z., zastoupeným Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Husova 1285/2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 25/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2008, č. j. 42 Co 445/2008-199, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 84 C 25/2006-173, zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) každý sám a žalované 3) a 4) společně a nerozdílně, byli povinni zaplatit žalobcům, a to každému z nich stejným dílem částky 300,- Kč, 300,- Kč, 1.400,- Kč vše s příslušenstvím (za náklady vynaložené na odstranění antén ze střechy domu žalobců, jejich uskladnění a odvoz do šrotu) a částky 27.790,- Kč s příslušenstvím (za opravu střechy domu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že nárok žalobců není důvodný, žalobci se v dražbě dne 30. 10. 2002 stali podílovými spoluvlastníky domu č. p. 787 v katastrálním území Moravská Ostrava, obec Ostrava, v němž žalovaní byli nájemníky bytů. Soud uzavřel, že žalobci neprokázali, jaký titul svědčil žalovaným k anténám umístěným na střeše domu ani že by v této souvislosti porušili nějaké své povinnosti. Pokud žalobci vynaložili náklady na odstranění antén ze střechy, jejich skladování, odvoz do šrotu, jakož i náklady na opravu střechy, nejedná se o škodu, kterou by žalobcům způsobili žalovaní.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, č. j. 42 Co 445/2008-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem. Vzhledem k tomu, že nárok žalobců není důvodný, odvolací soud se již nezabýval námitkou promlčení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřují v otázce jakým způsobem lze v řízení prokázat tvrzenou držbu věci ve smyslu § 129 obč. zák., zda v případě, kdy jde o déle trvající protiprávní jednání, v jehož důsledku vznikne škoda, je určení započetí protiprávního jednání nutné pro dovození příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, a zda pro počátek běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 2 obč. zák. postačí pouze vědomí poškozeného o vzniku škody, nebo zda je předpokladem vědomosti znalost přesné výše škody . Žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že neprovedl všechny navrhované důkazy. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovolací důvody uvedené žalobci nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Otázky uvedené v dovolání nemají po právní stránce zásadní význam. Navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba proti jednotlivým žalovaným na zaplacení částek 300,- Kč, 300,- Kč, 1.400,- Kč a 27.790,- Kč s příslušenstvím jednou polovinou každému za žalobců. Jedná se o dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, přípustnost dovolání každého ze žalobců se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Peněžité plnění požadované každým ze žalobců na jednotlivých žalovaných, jež bylo předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje u žádného z nároků částku 20.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

Za situace, kdy dovolání je přímo ze zákona nepřípustné, nelze náklady vynaložené žalovanými na právní zastoupení advokátem (sepis vyjádření k dovolání) považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Proto bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu