25 Cdo 1442/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák., § 112 obč. zák.




25 Cdo 1442/2008


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, IČ 41197518, Okresní pojišťovna Teplice, ul. 28. října 975/23, proti žalovanému M. J ., o 80.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 284/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2007, č. j. 12 Co 886/2005 - 71, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, č. j. 14 C 284/2002-52, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalující zdravotní pojišťovně (dále jen žalobkyně ) částku 68.810,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 12.130,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce, který v důsledku zaviněného jednání žalovaného utrpěl újmu na zdraví a náklady na tuto léčbu hradila žalobkyně v rámci zdravotního pojištění. Soud vyšel ze zjištění, že pojištěnec žalobkyně P. N. utrpěl dne 5. 11. 1995 zranění při dopravní nehodě zaviněné žalovaným, který byl za toto jednání byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 3 T 94/96, který nabyl právní moci 30. 7. 1998. Žalobkyně vynaložila náklady na léčbu poškozeného pojištěnce v celkové částce 80.940,- Kč a nárok na jejich náhradu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. uplatnila v přípravném trestním řízení přípisem ze dne 10. 1. 1996 a přípisem ze dne 6. 6. 1996 doplnila výši požadované částky s podrobným rozpisem nákladů léčení. Okresní soud v Teplicích vydal dne 4. 5. 1998 trestní příkaz sp. zn. 3 T 94/96, avšak o nároku žalobkyně nerozhodl ani ji neodkázal na řízení občanskoprávní a trestní příkaz žalobkyni doručil až po opakované urgenci dne 7. 11. 2000. Okresní soud dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. počala běžet dne 25. 1. 1996, kdy byla žalobkyně v přípravném trestním řízení poučena o možnosti uplatnit svůj nárok proti žalovanému, a tedy nejpozději tímto dnem se dozvěděla, kdo za škodu odpovídá, přičemž vědomost o výši škody měla již dříve. Od 6. 6. 1996, kdy žalobkyně uplatnila svůj regresní nárok v trestním řízení, došlo ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ust. § 112 obč. zák., jež začala opět plynout až 8. 11. 2000, tedy následující den poté, co jí byl doručen trestní příkaz. Žalobu podala dne 10. 11. 2000, tedy ohledně částky 68.810,- Kč včas, proto není námitka promlčení důvodná, zatímco pokud jde o zbývající částku (12.130,- Kč), podklady chybí. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 5. 2007, č. j. 12 Co 886/2005-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o úrocích z prodlení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Ve smyslu § 112 obč. zák. došlo ke stavení promlčecí doby po dobu trestního řízení, a to až do doby, kdy byl trestní příkaz doručen žalobkyni, byť se tak stalo až se značným časovým odstupem. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že promlčecí doba začala opětovně běžet již od právní moci trestního příkazu, nikoli až dnem doručení trestního příkazu žalobkyni. Odvolací soud uvedl, že důsledky pochybení soudu v doručování nelze přenášet na poškozeného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v otázce začátku běhu, přerušení a skončení promlčení s tím, že má za to, že nárok žalobkyně je promlčen. Poukazuje na to, že žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení, žádný výrok se nedotýkal jejích práv a řízení bylo pravomocně skončeno dne 30. 7. 1998. Promlčecí doba tedy neběžela do 30. 7. 1998 a pokud žaloba byla podána až 10. 11. 2000, došlo k promlčení nároku, neboť dle dikce ust. § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží po dobu řízení. V době, kdy soud po několika letech jen pro informaci zaslal žalobkyni trestní příkaz, již žádné řízení neběželo. Dále namítá, že již v měsíci listopadu 2005, nejpozději prosinci 2005 (patrně měl na mysli 1995) žalobkyně věděla, jaká jí vzniká škoda a kdo za ni odpovídá, neboť k nehodě došlo dne 5. 11. 1995, od té doby byl pojištěnec léčen a již od listopadu 1995 začala žalobkyně platit za jeho léčbu příslušné nemocnici a ošetřujícím lékařům. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005).

Námitky dovolatele v zásadě směřují k posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. a dále k otázce stavení běhu promlčecí doby podle ust. § 112 obč. zák. Dovolací soud však v žádné z těchto námitek neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Nárok zdravotní pojišťovny podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. se promlčuje v promlčecí době podle § 106 obč. zák. (srov. R 60/2003). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. je rozhodné, kdy se pojišťovna dozvěděla o vzniklé škodě a o odpovědném subjektu. Tehdy jsou splněny předpoklady pro podání žaloby. Při posuzování, kdy se oprávněný subjekt dozvěděl o škodě, se vychází z prokázané vědomosti (nestačí pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě či event. předpokládaná vědomost o této škodě - srov. R 38/1975). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na péči hrazenou zdravotním pojištěním se váže k okamžiku, kdy se pojišťovna dozví o odpovědném subjektu a kdy má k dispozici údaje o skutečnostech rozhodných pro vyčíslení výše nároku v penězích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1098/2004).

Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby spojil s datem, kdy byla žalobkyně dne 25. 1. 1996 v přípravném trestním řízení vedeném proti žalovanému poučena o možnosti uplatnit svůj nárok proti němu, a tedy od tohoto dne prokazatelně věděla, kdo je odpovědným subjektem, když výši nároku znala již dříve, neboť dne 14. 12. 1995 připsala částku ve výši 68.810,- Kč na účet nemocnice. Vzhledem k tomu, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby se vyžaduje vědomost o škodě a o odpovědném subjektu kumulativně, je právní názor, z něhož odvolací soud při posouzení této otázky vycházel, správný.

Dovozuje-li dovolatel, že o výši nároku se žalobkyně dozvěděla či mohla dozvědět už dříve v průběhu léčby svého pojištěnce, nejedná se o výtku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku, týkající se zjištěného skutkového stavu, tedy o dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je způsobilým dovolacím důvodem pouze v případech, kdy je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., což není tento případ.

Pokud jde o stavení promlčecí doby, podle ust. § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.

Nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoliv se poškozený připojil k trestnímu řízení se svým nárokem, má poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanském soudním řízení (srov. R 31/1974). Už s ohledem na překážku litispendence (§ 83 o. s. ř.), lze nárok uplatnit žalobou v občanskoprávním řízení teprve po skončení trestního řízení. V daném případě žalobkyně uplatnila svůj nárok v trestním řízení proti žalovanému v rámci tzv. adhezního řízení, nebylo však o něm rozhodnuto ani nebyla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení. Dikce § 112 obč. zák. sice stanoví, že promlčecí doba neběží po dobu řízení , tedy zásadně končí pravomocným skončením trestního řízení, v němž byl nárok uplatněn, avšak za situace, že žalobkyni nebyl trestní příkaz doručen ani nebyla vyrozuměna o skončení trestního řízení proti žalovanému či o jeho výsledku a ani jí nebylo oznámeno nepřipuštění její účasti v adhezním řízení, neměla objektivně možnost uplatnit svůj nárok proti žalovanému žalobou u soudu v občanskoprávním řízení, když o skončení trestního řízení se dozvěděla teprve z pravomocného trestního příkazu, který obdržela od soudu až po urgencích s více než dvouletým zpožděním (obdobně srov. např. rozsudek NS ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 365/2005).

Zásadně se vychází z toho, že v zahájeném řízení poškozený řádně pokračuje , když po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě pokračuje v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena, její přiměřenost závisí na okolnostech konkrétního případu (srov. R 80/2009). Jestliže v daném případě soud dovodil, že promlčecí doba začala opět plynout dne 8. 11. 2000, tedy následující den poté, co byl žalobkyni doručen pravomocný trestní příkaz, a žaloba byla podána 10. 11. 2000, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, tím méně se jedná otázku zásadního právního významu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2010

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu