25 Cdo 1440/2010
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák., § 112 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 1440/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Š. M., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 29, proti žalovanému P. Ď., o 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 482/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 11 Co 595/2005-222, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, č. j. 16 C 482/2000-60, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 2 T 22/97, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2001, uznán vinným, že v době od ledna 1994 do května 1994 jako jednatel společnosti Credit Invest, s. r. o., a komplementář společnosti Fond 42 k. s. uzavřel postupně se 435 osobami smlouvy o tichém společenství, m. j. také se žalobcem, čímž spáchal trestný čin podvodu a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Žalobce uzavřel s Fondem 42 k. s., za nějž jednal žalovaný, smlouvu o tichém společenství dne 10. 2. 1994, Fondu 42 zaplatil vklad 80.000,- Kč a měl získat 42 % ročního podílu na zisku. Dne 21. 3. 1994 smlouvu vypověděl a marně požadoval vrácení vkladu a vyplacení podílu na zisku. S nárokem na náhradu škody se poškození včetně žalobce připojili k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému, nebyli však k trestnímu řízení se svými nároky připuštěni. Soud dospěl k závěru, že žalovaný svým protiprávním jednáním způsobil žalobci škodu ve výši 80.000,- Kč, proto mu podle § 420 obč. zák. uložil povinnost k její náhradě se zákonným úrokem z prodlení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, č. j. 11 Co 595/2005-222, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dokazování doplnil a zjistil, že při hlavním líčení dne 10. 12. 1997 se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému a usnesením vyhlášeným při tomto jednání soud nepřipustil účast poškozených z důvodů rozsáhlosti trestní věci a počtu poškozených, a tvrzení žalobce, že před vyhlášením tohoto usnesení opustil soudní síň, nebylo protokolem z hlavního líčení a ani svědeckými výpověďmi ostatních účastníků prokázáno. Společnost HOSANNA agency spol. s r. o. zaslala žalobci dva dopisy ze dne 13. 6. 1997 a ze dne 1. 12. 1997, v nichž sdělovala, že činí kroky k uspokojení pohledávky žalobce, že žalovaný má nespravedlivý osud a že policie neříká pravdu. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody je podle § 106 obč. zák. promlčen, neboť nejpozději dne 10. 12. 1997, kdy se se svým nárokem na náhradu škody připojil k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému, měl vědomost o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. K stavení promlčecí doby nedošlo vzhledem k tomu, že téhož dne, kdy žalobce uplatnil svůj nárok v trestním řízení, bylo vyhlášeno usnesení, jímž poškození se svými nároky nebyli připuštěni do řízení, a žalobce podal žalobu až 30. 5. 2000, poté, co se dozvěděl o tom, že žalovaný byl za spáchaný skutek pravomocně odsouzen. Vznesení námitky promlčení neshledal odvolací soud v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný žádným způsobem neutvrzoval žalobce, že jeho nárok uspokojí, a nejméně od 10. 12. 1997 si žalobce musel být vědom, že jeho nárok nebude dobrovolně uspokojen; dopisy společnosti HOSANNA agency spol. s r. o. jsou z tohoto pohledu bezvýznamné, neboť tato společnost nebyla škůdcem, který by měl povinnost žalobci plnit.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že o vzniklé škodě věděl sice od 10. 12. 1997, avšak o tom, kdo za škodu odpovídá, se dozvěděl až dne 12. 5. 2000 z pravomocného trestního rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Až do vynesení tohoto rozsudku nebylo zřejmé, kdo je škůdcem, neboť je třeba vzít v úvahu, že trestná činnost žalovaného byla uskutečňována prostřednictvím obchodních společností a smluv o tichém společenství a v případě způsobení škody takto sofistikovaným způsobem nelze okamžik povědomí o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá, posuzovat tak přísně, navíc za situace, kdy žalobce s ochranou svého práva nijak bezdůvodně neprodléval a jakmile byl viník najisto zjištěn, zahájil civilní řízení. Poukazuje na to, že i po zatčení žalovaného byly jemu i jiným poškozeným doručovány dopisy různých společností, v nichž byli ujišťováni, že jde o nedorozumění či policejní intriky a že vše bude záhy vysvětleno, a dovozuje, že vznesení námitky promlčení žalovaným je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Namítá, že promlčecí doba měla být posouzena podle § 397 a § 398 obch. zák., neboť škoda vznikla v souvislosti se smlouvou o tichém společenství, která je tzv. absolutním obchodem (§ 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.) a ve smyslu § 261 odst. 2 písm. a) obch. zák. jde mezi účastníky o vztah mezi společníky navzájem, týkající se účasti žalobce na společnosti, měla být proto aplikována čtyřletá promlčecí doba, nikoli dvouletá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 2. 4. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

I když teprve právní mocí trestního rozsudku je rozhodnuto o vině obžalovaného s tím důsledkem, že podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud v občanskoprávním řízení výrokem o vině vázán, neplatí automaticky, že teprve tímto datem se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, dovolatel se dne 10. 12. 1997 se svým nárokem na náhradu škody připojil k trestnímu řízení proti žalovanému. Je tedy zřejmé, že již před tímto dnem obdržel informace, na jejichž základě si učinil úsudek, že za škodu jemu vzniklou odpovídá žalovaný, a měl tedy nejpozději tohoto dne vědomost o odpovědném subjektu.

Dovolací soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke stavení promlčecí doby vzhledem k tomu, že téhož dne, kdy žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v trestním řízení, nebyl se svým nárokem do trestního řízení připuštěn, a provedenými důkazy nebylo prokázáno jeho tvrzení, že vyhlášení tohoto usnesení nebyl přítomen. Protokol o hlavním líčení, který má charakter veřejné listiny a není-li nesprávnost jeho obsahu prokázána jinými důkazy, dokládá průběh hlavního líčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 5. 1969, sp. zn. 2 Tor 5/69, uveřejněné pod číslem R 50/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá ze skutkových zjištění, nesprávnost údajů v protokolu o hlavním líčení nebyla prokázána a právní posouzení počátku běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem je správné.

Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka lze uvažovat z těch z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, žalobci byly doručeny dopisy společnosti HOSANNA agency spol. s r. o. ze dne 13. 6. 1997 a 1. 12. 1997, přesto poté se připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému (10. 12. 1997). Na základě toho nelze učinit závěr, že by žalobce byl obsahem těchto dopisů odrazen od uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému, a tyto dopisy mu ani nebránily ve včasném uplatnění nároku v občanskoprávním řízení. Okolnost, že neprozřetelně spoléhal na výsledek trestního řízení, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Důvodná není ani námitka, že s ohledem na souvislost se smlouvou o tichém společenství mělo být promlčení uplatněného nároku posouzeno podle obchodního zákoníku. Nehledě k tomu, že smlouva o tichém společenství zanikla v r. 1994 výpovědí, podstatné je, že žalobce ji uzavřel se společností Fond 42 k. s., a nikoliv se žalovaným. Z této smlouvy nevznikl právní vztah mezi účastníky tohoto řízení, jenž by byl tzv. absolutním obchodem podle obchodního zákoníku, nehledě k tomu, že odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci je mimozávazkovou (deliktní) odpovědností (§ 420 obč. zák.) a nárok na náhradu škody včetně jeho promlčení se řídí občanským zákoníkem.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. není uplatněn důvodně, neboť odvolací soud posoudil věc podle správné normy, kterou rovněž správně vyložil. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu