25 Cdo 144/99
Datum rozhodnutí: 26.04.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 144/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. K., proti žalované E. J., o 133.166,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 287/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 1998 č. j. 8 Co 641/98-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. 11. 1997 č. j. 4 C 287/94-46 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vrátit k rukám žalobce kupní cenu za ideální polovinu stodoly na pozemku č. 16/2 včetně tohoto pozemku v obci M., k. ú. Ch., okres Č. K., v částce 133.166,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 7. 1992 formou notářského zápisu kupní smlouvu, jíž žalobce od žalované koupil za cenu 500.000,- Kč jednu polovinu nemovitostí -domu č. p. 25 s příslušenstvím, tj. stájí, kolnou - seníkem, venkovními úpravami, studnou, oplocením a porosty, a pozemků parc. č. 16/1 a 86, v kat. úz. Ch., obec M. Protože žalobce měl zájem i o jednu polovinu stodoly na parc. č. 16/2, o níž účastníci zjistili, že je ve vlastnictví státu a tvoří součást restitučního nároku, který uplatňuje právní předchůdce žalované, její otec JUDr. J. Š. a jeho bratr J. Š., uzavřeli ještě téhož dne dohodu, v níž žalovaná souhlasí, aby k souhrnu prodaných nemovitostí náležela i polovina stodoly na parc. č. 16/2 s tím, že zabezpečí, aby otec od restitučního nároku upustil a jedinou oprávněnou osobou se tak stal J. Š.; žalobce se zavázal zaplatit notářský poplatek za převod nemovitostí ve výši 14.060,- Kč. Po smrti JUDr. J. Š. do jeho práv vstoupila žalovaná, její sestra M. K. a manželka zesnulého, která se vzdala restitučního nároku ve prospěch obou dcer, a stodola byla poté vydána na základě dohody schválené Pozemkovým úřadem v Českém Krumlově žalované, M. K. a J. Š. s odhadní cenou 266.332,- Kč. Nikdo z nich však na žalobce polovinu nemovitosti nepřevedl. Podle okresního soudu je citovaná dohoda neplatným právním úkonem, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a je v rozporu se zákonem i s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), neboť žalovaná bezprostředně poté, co byl sepsán notářský zápis jednoznačně deklarující, že stodola jako součást restitučních nároků do souhrnu nemovitostí nepatří, nemohla prohlásit, že k souhrnu prodaných nemovitostí polovina stodoly patří. Zároveň nemohla zabezpečit, aby její otec neuplatňoval svůj restituční nárok. Soud dovodil, že podle této neplatné smlouvy žalobce neposkytl žádné plnění, proto jeho nárok není opodstatněný ani z hlediska ust. § 457 obč. zák o bezdůvodném obohacení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 3. 1998 č. j. 8 Co 641/98-79 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá návrh na zaplacení částky 133.166,- Kč s 3 % úrokem od 31.7.1992 do 14.7.1994, s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do 23.10.1994, se 17 % úrokem z prodlení od 24.10.1994 do 25.6.1995, s 19 % úrokem z prodlení od 26.6.1995 do 20.6.1996 a s 21 % úrokem z prodlení od 21.6.1996 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj i správné právní závěry, když kupní smlouvu ze dne 31. 7. 1992 výslovně uvádějící, že jejím předmětem není stodola, nelze zpochybňovat následnou dohodou, která je neplatná. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by z této dohody mohl vůči žalované požadovat zaplacení částky rovnající se hodnotě jedné poloviny stodoly na parcele č. 16/2 a takovému závěru ani obsah dohody nenasvědčuje. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně možného vzniku bezdůvodného obohacení a napadený rozsudek potvrdil s tím, že pouze odstranil formální nepřesnost spočívající ve formulaci výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že žalobcem označenou otázku zásadního právního významu nepovažuje za otázku právní, ale skutkovou, vážící se k hodnocení důkazů soudem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odkazem na § 239 odst. 2 o.s.ř. a namítá, že soudy obou stupňů pochybily zejména tím, že neposuzovaly spor na základě písemných důkazů, které měly k dispozici, a při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s § 132 o.s.ř., což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému posouzení věci po právní stránce. Žalobce dovozuje, že žalovaná dohodou ze dne 31. 7. 1992 uznává, že obdržela při uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí z téhož data i úhradu za jednu polovinu stodoly na parcele č. 16/2, která je zahrnuta v kupní ceně 500.000,- Kč. Tuto skutečnost potvrzuje zápis z jednání ze dne 29. 11. 1994, účastnická výpověď žalované před soudem ze dne 23. 9. 1997, výpověď svědků J. K. a M. K. a odvolání odpůrce ze dne 8. 4. 1997 proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 2. 1997 sp. zn. 4 C 287/94, k nimž však soudy obou stupňů nepřihlédly a nevzaly ani v úvahu, že žalovaná bez ohledu na kupní smlouvu ze dne 31. 7. 1992 svůj závazek uznala; obsah kupní smlouvy není v těchto souvislostech podstatný. Protože podle dovolatele dohoda ze 31. 7. 1992 je neplatná a žalovaná několikrát uznala, že obdržela finanční vyrovnání za jednu polovinu stodoly na parcele č. 16/2 v rámci kupní ceny 500.000,- Kč, je povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení ve výši určené znaleckým posudkem, tj. částku 133.166,- Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu skutkový závěr, že žalovaná nezískala na základě dohody ze dne 31. 7. 1992 žádné plnění, vycházející z toho, že dohoda uzavřená po kupní smlouvě v důsledku své neplatnosti nemůže zpochybnit z kupní smlouvy vyplývající skutečnost, že částka 500.000,- Kč představuje toliko kupní cenu za nemovitosti ve smlouvě obsažené. Oproti tomu podle dovolatele bylo třeba správným hodnocením provedených důkazů dospět k tomu, že v rámci kupní ceny zaplatil žalované i částku 133.166,- Kč určenou k úhradě kupní ceny dalších nemovitostí, které nebyly předmětem kupní smlouvy; své právní hodnocení věci (od právního posouzení věci odvolacím soudem odlišné) tedy staví na odlišném skutkovém základu věci, než k jakému dospěly oba soudy. Napadá tak tedy rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Netvrdí totiž, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., ačkoliv jinak žalobce ve svém podání žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 241 odst. 3 o.s.ř. konkrétně neoznačil.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se věcí mohl dále zabývat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Pernicová