25 Cdo 1435/2013
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



25 Cdo 1435/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce R. V., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, proti žalovanému městu Prostějov, se sídlem úřadu v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, IČO 00288659, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 316/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2012, č. j. 44 Co 22/2012-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 6 C 316/2008-128, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 145.830,- Kč, co do částky 47.203,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 2007 došlo na pozemku žalovaného k pádu vzrostlého stromu na vozidlo žalobce zaparkované na zpevněné ploše obklopené porosty, pád byl vyvolán silným větrem, avšak hlavní příčinou pádu stromu byl jeho havarijní stav, který byl zjevný; žalovaný v dané lokalitě neprováděl žádnou údržbu porostů. Soud dospěl k závěru, že žalovaný podle § 415 a § 420 obč. zák. odpovídá za škodu způsobenou pádem stromu na automobil žalobce, neboť zanedbal svoji prevenční povinnost, když neprováděl ani běžnou kontrolu a údržbu porostů ve svém vlastnictví. Žalobce nemá podíl na vzniku škody, neboť neporušil žádnou právní povinnost v příčinné souvislosti se vznikem škody ani se nedopustil porušení dopravních nebo jiných předpisů, které by zakazovaly stání v místě, kde zaparkoval svůj automobil; žalovaný, který věděl, že jeho pozemek je k parkování běžně využíván, měl počítat s výskytem osob a věcí na svém pozemku. Soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci škodu spočívající v nákladech na opravu vozidla.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. září 2012, č. j. 44 Co 22/2012-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovaným a státem jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry ohledně zjištění výše škody s tím, že postup, kdy od obvyklé ceny vozidla před poškozením byla odečtena cena prodejných zbytků , je adekvátní metodou určení výše škody, přičemž není podstatné, jak žalobce poté se zbytky vozidla naložil, ani zda prokázal výši škody daňovým dokladem, neboť výše škody byla prokázána znaleckým posudkem. Po právní stránce věc posoudil podle § 415 a § 420 obč. zák. a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný škodu zavinil tím, že nepečoval o své porosty, na kmeni byly patrné známky snížení pevnosti kmene a k tomu nebylo třeba odborného dendrologického posouzení. Silný vítr mohl mít sice podíl na pádu stromu, nešlo však o okolnost vis maior, neboť vítr je v daných podmínkách celkem běžný, sousední stromy mu odolaly a zlomil se strom, který byl vyhnilý. Žalobce pozemek využil obvyklým způsobem, auto zaparkoval, aniž porušil dopravní předpisy a vznik škody ani zčásti nezavinil.

Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává jej z důvodu nesprávného právního posouzení věci a z důvodu, že odvolací soud správně nevyhodnotil a neposoudil veškerá tvrzení dovolatele a jím předložené důkazy. Za nesprávné považuje dovolatel hodnocení některých důkazů, zejména znaleckých posudků, poukazuje na to, že ze znaleckého posudku MU v Brně vyplývá, že pád stromu byl ze 40 % způsoben větrem a ze 60 % kvalitou stromu, že skrytá vada stromu nemusela být běžnými metodami zjistitelná, a dovozuje, že zjištění defektu přístrojovou metodou nepatří do běžné péče o dřeviny. Dále namítá, že soud nesprávně posoudil spoluzavinění žalobce na vzniku škody, neboť žalobce se nepřizpůsobil situaci a zanechal venku automobil i přes silný vítr a déšť, parkoval na místě, které k tomu nebylo určeno, nebylo prokázáno, že by zpevnění pozemku provedl žalovaný a dal tak osobám možnost odstavit zde své vozidlo, a žalobce neměl ani sjednáno havarijní pojištění. Poukazuje na znalecký posudek MU v Brně, jenž vyhodnocuje míru zavinění nezávislou na vůli dovolatele, na to, že daňové doklady předložené žalobcem ke zjištění výše škody nesplňují náležitosti dle zákona o účetnictví a zákona o dani z přidané hodnoty a nemohou být tedy důkazním prostředkem dle § 120 a § 132 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení, jednající osobou s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 12. září 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř.

Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že pád stromu na automobil žalobce byl způsoben havarijním stavem stromu při běžné údržbě zjistitelným, žalovaný jako vlastník zanedbal údržbu stromu, resp. ji vůbec neprováděl, a žalobce se nedopustil žádného jednání, jímž by vznik škody spoluzavinil, vozidlo odstavil na místě k tomuto účelu běžně používaném a neporušil přitom dopravní předpisy. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle níž povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám (§ 415 obč. zák.), znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku je povinen řádně pečovat o porosty rostoucí na jeho vlastním pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, a ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 422/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1843/2007).

Dovolatel svými námitkami zpochybňuje především skutkový stav, z něhož soudy při svém rozhodnutí vycházely. Pokud zpochybňuje skutkové závěry, které byly podkladem pro právní posouzení věci, a sám hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalobce přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, nemohou být tyto skutkové námitky právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit, jak je uvedeno přímo v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Namítané vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a provedl důkaz listinami, které nesplňují náležitosti daňových předpisů, jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jak vyplývá z ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., rovněž tento důvod lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se při posuzování přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.

Nehledě k tomu, že dovolatel v podstatě opakuje námitky, s nimž se jednoznačně vypořádal odvolací soud, nepředstavují námitky uplatněné v dovolání otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, proti němuž není přípustné, a přípustné není ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2014


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu