25 Cdo 1421/2004
Datum rozhodnutí: 24.11.2004
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 1421/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Bytového družstva občanů P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,682.531,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 77/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2004, č. j. 64 Co 457/2003 - 30, t a k t o :

I. Dovolání se o d m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze, resp. Městského soudu v Praze, ve věci vedené pod sp. zn. 6 Cm 58/95 s tvrzením, že v důsledku průtahů v řízení od podání žaloby dne 17. 10. 1995, kterou proti němu podal Městský bytový podnik P., st. p. v likvidaci, na zaplacení částky 2,436.999,94 Kč s příslušenstvím a částky 699.941,82 Kč, do doby nařízení jednání v této věci dne 8. 2. 2001, vzrostl úrok z prodlení na částku 1,682.531,30 Kč, jejíž úhrada přesahuje finanční možnosti žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č. j. 17 C 77/2002 - 13, žalobu na zaplacení částky 1,682.531,30 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č. j. 6 Cm 58/95 - 132, byla žalobci uložena povinnost zaplatit Městskému bytovému podniku P., st. p. v likvidaci (dále jen bytový podnik ), částku 2,436.999,94 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení, která představovala cenu dodané tepelné energie na základě uzavřených kupních smluv, a dále částku 699.941,82 Kč. Z obsahu spisu (původně vedeného u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze) zjistil, že v průběhu řízení, které bylo postupně vedeno třemi soudci, se v letech 1996 - 1999 uskutečnilo vždy jedno jednání, v roce 1999 po podání obsáhlých vyjádření oběma účastníky řízení byla v druhé polovině roku 1999 soudem prodloužena lhůta k dalšímu vyjádření. V roce 2000 nebyly soudem provedeny žádné úkony až do 18. 1. 2001, kdy byl na 8. 2. 2001 nařízen informativní výslech účastníků. V průběhu roku 2001 se uskutečnila 4 ústní jednání, při posledním z nichž byl dne 11. 12. 2001 vyhlášen rozsudek. Soud prvního stupně dovodil, že nesprávným úředním postupem orgánu státu ve smyslu ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen zákon ) jsou i průtahy v řízení, resp. nečinnost soudu, k níž v uvedeném řízení došlo v roce 2000, a že byl naplněn i další předpoklad odpovědnosti státu za škodu, neboť žalobci vznikla majetková újma tím, že vedle přisouzené jistiny mu byla uložena povinnost zaplatit též příslušenství pohledávky. Neshledal však příčinnou souvislost mezi nesprávností úředního postupu soudu v roce 2000 a vznikem škody žalobci, když příčinu k podání žaloby o zaplacení uvedených částek u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze zavdal sám žalobce, který nesplnil svoji povinnost zaplatit podle uzavřených kupních smluv cenu za dodanou tepelnou energii; jestliže nedostál svým závazkům, musel si být vědom toho, že dodavatel má právo v případě pozdní úhrady požadovat i úrok z prodlení. Dále soud poukázal na to, že žalobce v průběhu předmětného sporu dodání tepelné energie ani správnost vyúčtování nezpochybňoval a dodavateli tepla částečně plnil a že bytový podnik žalobci včas oznámil navýšení ceny za tepelnou energii, jak to vyplývá z citovaného rozsudku. Pokud žalobce nepodal včas příslušnému státnímu úřadu žádost o poskytnutí dotace na dodávku tepelné energie, nelze tuto okolnost přičítat jinému subjektu. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č. j. 64 Co 457/2003 - 30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze (resp. Městského soudu v Praze) pod sp. zn. 6 Cm 58/95 a vznikem škody žalobci není dána příčinná souvislost, a nepřisvědčil ani námitce v odvolání, že v tomto řízení nebylo včas rozhodnuto o protipohledávce žalobce (v tehdejším řízení žalovaného) z titulu náhrady škody za neposkytnutou dotaci v důsledku chybného postupu dodavatele tepelné energie. Odvolací soud dovodil, že příčinou toho, že se majetkový stav žalobce nezlepšil, nebyla okolnost, že soud nekonal, nýbrž jeho vlastní nečinnost spočívající v tom, že nezaplatil ve lhůtě splatnosti za plnění poskytnuté mu dodavatelem energie. Okolností, která žalobci ztrátu způsobila, bylo tedy nesplnění jeho smluvní povinnosti a příčinu vzniku škody nelze dovozovat ze skutečnosti, která již sama byla následkem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v tom, že v řízení vedeném u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 58/95 bylo o jeho procesní obraně, vznesené záhy po započetí řízení , rozhodnuto až po dlouhých průtazích. Pokud by jeho procesní obrana byla úspěšná, byl by sice návrh bytového podniku po právu co do důvodu a výše, leč započtením toho, co žalobce proti němu v řízení uplatňoval, by faktický výsledek sporu byl pro bytový podnik nulový, neboť procesní obrana žalobce se co do výše prakticky kryla s požadavkem bytového podniku. Škoda, jejíž náhrady se žalobce v rámci procení obrany proti bytovému podniku domáhal, představovala nepřiznanou dotaci ze státních prostředků, o níž žalobce nestihl včas požádat Finanční úřad v P. v důsledku tohoto, že mu bytový podnik oznámil opožděně změny ceny odebíraného tepla. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Nesprávným úředním postupem je podle konstantní soudní judikatury i porušení zásady rychlosti řízení, jak soudy obou stupňů správně dovodily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 4). To platí i pro soudní řízení, u nichž lhůta pro rozhodnutí zpravidla není předpisem stanovena, a to za předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181).

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v závěru, že mezi nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze (resp. Městského soudu v Praze) pod sp. zn. 6 Cm 58/95 a tím, že úrok z prodlení z částky 2,436.999,94 Kč, která byla bytovému podniku pravomocně přisouzena rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, činil od podání žaloby v této věci dne 17. 10. 1995 do nařízení jednání dne 8. 2. 2001 částku 1,682.531,30 Kč, není dána příčinná souvislost.

Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že žalobce dodání tepelné energie, vyúčtování ceny a částečné její zaplacení učinil nesporným; v závěrečném návrhu ze dne 6. 12. 2001 uplatnil procesní obranu spočívající v tom, že bytový podnik neoznámil včas zvýšení cen teplé vody a z toho důvodu žalobce nemohl uplatnit dotaci poskytovanou státem na dotování cen za dodávky teplé vody, a způsobil tak žalobci škodu, jejíž rozsah je shodný s nedoplatkem na teplé vodě. Soud v této věci dospěl mimo jiné k závěru, že bytový podnik žalobci změnu kupní ceny oznámil včas a v souladu s ujednáním obsaženým v kupní smlouvě, a vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by bytový podnik jednal protiprávně, nebyla obrana žalobce úspěšná, a byla mu proto uložena povinnost zaplatit bytovému podniku doplatek kupní ceny ve výši 2,436.999,94 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení.

Jestliže soud při svém rozhodnutí v uvedeném řízení neshledal protipohledávku žalobce namítanou k započtení proti žalobě bytového podniku, jíž v závěrečném návrhu ze dne 6. 12. 2001 uplatnil, důvodnou, pak okolnost, že v průběhu tohoto řízení se soud nečinností v roce 2000 dopustil nesprávného úředního postupu, není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce je povinen ze zákona zaplatit úroky z prodlení z jistiny (jež od podání žaloby dne 17. 10. 1995 do nařízení jednání dne 8. 2. 2001 činily částku 1,682.531,30 Kč) a že tato povinnost mu byla soudem uložena, neboť i kdyby k tomuto pochybení (průtahům) ze strany soudu nedošlo, byl by i v takovém případě povinen zaplatit svému věřiteli vedle jistiny 2,436.999,94 Kč i úroky z prodlení, když řádně a včas ve lhůtě splatnosti nesplnil svoji smluvní povinnost a jeho závazek započtením nezanikl. Příčinou vzniku povinnosti žalobce zaplatit úrok z prodlení z jistiny nebyly průtahy v řízení v roce 2000, nýbrž včasné nesplnění jeho smluvní povinnosti vůči věřiteli. Právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a tím, že úroky z prodlení z jistiny činily od podání žaloby v uvedeném řízení do nařízení jednání dne 8. 2. 2001 částku 1,682.531,30 Kč, je za daného skutkového stavu věci správný a v souladu s hmotným právem.

Předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. nebyly tedy v posuzovaném případě splněny a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl proto naplněn.

Jen pro úplnost je třeba uvést, že žalobci nevznikla škoda (majetková újma) již tím, že mu pravomocným rozsudkem soudu byla uložena povinnost zaplatit úroky z prodlení z pohledávky, jež od podání žaloby v uvedeném řízení do nařízení jednání dne 8. 2. 2001 činily částku 1,682.531,30 Kč. Jestliže škoda jako majetková újma znamená zmenšení majetku poškozeného, mohlo by ke zmenšení majetkové podstaty žalobce dojít teprve tehdy, kdy z majetkových prostředků žalobce byly úroky z prodlení v uvedené částce zaplaceny. Samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním proto, že není jisté, zda k majetkové újmě dojde.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2004

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu