25 Cdo 142/2004
Datum rozhodnutí: 31.03.2004
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 142/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Č., proti žalovaným 1/ RNDr. A. H. a 2/ RNDr. M. B., obou zastoupených advokátem, o 164.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 C 143/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 216, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 223, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 216, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 223, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2001, č. j. 7 C 143/98 - 88, ve vyhovujících výrocích ohledně částky 76.060,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 164.300,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení s odůvodněním, že na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené s F. n. m. ČR na něj přešla dnem účinnosti smlouvy, tj. dnem 1. 2. 1998, ve smyslu ust. § 19 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. vlastnická práva k objektu ve V. ul. 22 v Ch. Tímto dnem skončilo žalovaným podle § 45 odst. 3 tohoto zákona právo užívat tento majetek podle nájemní smlouvy, kterou uzavřely s Okresním úřadem v Ch. Vzhledem k tomu, že žalované, ačkoliv k tomu byly vyzvány, předmětnou nemovitost nevyklidily, způsobily žalobci škodu ve formě ušlého zisku z provozu lékárny v objektu se nacházející, jejíž výše činí za březen 1998 požadovanou částku.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, č. j. 7 C 143/98 - 20, žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, která byla uzavřena mezi F. n. m. ČR jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, byla na žalobce převedena vlastnická práva k privatizovanému majetku Okresního úřadu v Ch., a to objektu čp. 1364 s pozemkem parc. č. 4494 ve V. ul. 22 v kat. území Ch. a věcem movitým tvořícím jeho zařízení, který byl prodán za kupní cenu rovnající se nabídce kupujícího ve veřejné obchodní soutěži. Podkladem pro uzavření této smlouvy byl privatizační projekt zdravotnického zařízení Lékárenské služby Ch., V. 22, aktualizovaný ke dni 31. 12. 1993, rozhodnutí Ministerstva financí ČR o privatizaci z 6. 9. 1996, rozhodnutí prodávajícího ze dne 7. 10. 1997 o schválení podmínek veřejné obchodní soutěže a rozhodnutí zakladatele Okresního úřadu Ch. ze 16. 2. 1998 o převodu privatizovaného majetku na prodávajícího dnem 1. 2. 1998. Podle ujednání účastníků smlouvy nabyla tato smlouva účinnosti dnem, kdy byla podepsána prodávajícím, tj. dnem 1. 2. 1998. Okresní soud dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. nebyly splněny, neboť žalobce se sice dnem 1. 2. 1998 stal vlastníkem předmětného objektu, včetně movitých věcí zahrnutých do veřejné obchodní soutěže (ust. § 19 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a je tak ve sporu aktivně legitimován, avšak neprokázal své tvrzení o tom, že mu v březnu 1998 v důsledku znemožnění provozování lékárny žalovanými ušel zisk. Z daňových přiznání manželky žalobce, která jako podnikatelka provozuje lékárnu v P., v Š. ulici, a další ve Z., B. a v K., od jejichž provozu žalobce výši ušlého zisku dovozuje, soud zjistil, že za rok 1997 skončilo její podnikání v lékárenské praxi, vyjma lékárny v P., značnou ztrátou. Za této situace soud prvního stupně již nezkoumal další předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 11. 1999, č. j. 11 Co 307/99 - 37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění řízení listinnými důkazy shodně s ním dovodil, že žalobce se dnem 1. 2. 1998 stal vlastníkem předmětného objektu a že je tudíž dána jeho aktivní legitimace ve sporu. Nepřisvědčil námitce žalovaných o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a F. n. m. ČR ze dne 1. 2. 1998, a poukázal na to, že o schválení privatizačního projektu č. 31171 o privatizaci majetku ČR, k němuž měla právo hospodaření Lékárenská služba v Ch., bylo rozhodnuto usnesením Vlády ČR ze dne 23. 3. 1994; v souladu s ust. § 11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a ust. § 5 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb. došlo dnem 30. 6. 1995 - k němuž rozhodnutím zakladatele Okresního úřadu v Ch. ze dne 20. 2. 1995 byly zrušeny Lékárenské služby v Ch. - k přechodu tohoto majetku na F. n. m. ČR, který tak byl oprávněn s ním disponovat a smluvně jej převést na žalobce. Rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 6. 9. 1996 o státním privatizačním projektu došlo jen ke změně již schválené privatizace tohoto majetku co do jejího způsobu. Krajský soud dále dovodil, že nájemní vztah vzniklý na základě smlouvy ze dne 29. 3. 1995 o nájmu nebytových prostor objektu lékárny ve V. ul. 22 v Ch., uzavřené podle zák. č. 116/1990 Sb. mezi Lékárenskou službou v Ch. jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemkyněmi, zanikl ve smyslu ust. § 45 odst. 2 zák. č. 91/1991 Sb. dnem zániku Lékárenské služby v Ch., tj. dnem 30. 6. 1995, a z tohoto důvodu považoval za nadbytečné zabývat se zkoumáním otázky platnosti této smlouvy. Jestliže žalovaným jako nájemkyním vznikla povinnost objekt nájmu po zániku nájemního vztahu vyklidit, a neučinily-li tak ani poté, kdy k tomu byly žalobcem a Okresním úřadem v Ch. vyzvány, porušily ve smyslu ust. § 420 obč. zák. právní povinnost, a dána je i příčinná souvislost a zavinění žalovaných. Protože dosavadními výsledky dokazování zůstala neobjasněna jen škoda, zejména její výše, a vzhledem k tomu, že žalobce v odvolacím řízení navrhl vyžádání znaleckého posudku ke zjištění ušlého zisku z provozu předmětné lékárny za březen 1998, odvolací soud uložil okresnímu soudu, aby v tomto směru řízení doplnil.

Okresní soud v Chebu ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, č. j. 7 C 143/98 - 88, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 76.060,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 93.240,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a v dalším řízení se zaměřil na zjištění výše škody, která mohla žalobci ve formě ušlého zisku vzniknout v důsledku znemožnění provozování předmětné lékárny v březnu 1998. Vzhledem k tomu, že žalobce zdůvodňoval ztrátu zisku hospodařením v lékárnách provozovaných jeho manželkou , a netvrdil, že v předmětné lékárně hodlal podnikat sám a že by byl vybaven k tomu potřebným oprávněním, uložil soud prvního stupně ustanovené znalkyni z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady - oceňování podniků, Ing. J. M., aby znaleckým posudkem byl zjištěn zisk, kterého by mohl dosáhnout kterýkoliv průměrný podnikatel v předmětu lékárenské praxe v daném místě a čase, tj. v lékárně v Ch., V. ul., v březnu 1998. V souladu se zadáním úkolu soudem vycházela znalkyně ve svém posudku z výsledků hospodaření lékárny ve Z. a v B., provozovaných manželkou žalobce, a dále lékárny v R. a v K., které jsou s ohledem na počet obyvatel i lékáren provozovány ve srovnatelných poměrech jako lékárna v Ch. S ohledem na závěry tohoto znaleckého posudku a výpovědi znalkyně, z nichž soud prvního stupně zjistil, že pravděpodobný disponibilní zisk fyzické osoby provozující předmětnou lékárnu v Ch. by činil v březnu 1998 po odečtení daně z příjmu částku 71.060,- Kč, dospěl k závěru, že žaloba je co do této částky s příslušenstvím opodstatněná, neboť pokud by žalované nezabránily žalobci v užívání jeho majetku, mohl dnem 1. 2. 1998 provoz v předmětné lékárně zahájit; v další požadované části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 4. 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 216, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2002, č. j. 11 Co 365/2001 - 223, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 93.240,- Kč s přísl. zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalované odpovídají podle § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu, která žalobci vznikla ve formě ušlého zisku, neboť přes výzvu nevyklidily provozovnu lékárny, ačkoliv jim právo nájmu k těmto k nebytovým prostorám zaniklo (§ 45 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.), a žalobci tím zabránily v měsíci březnu 1998 v podnikání v oboru lékárenských služeb. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalovaných, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a F. n. m. ČR ze dne 1. 2. 1998 je neplatná (§ 1 zák. č. 92/1991 Sb. a § 39 obč. zák.) a že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Mezi smluvními stranami nebylo žádných pochybností o akceptaci nabídky, a okolnost, že smlouva byla jejími účastníky podepsána v různých dnech, byla ve smlouvě dohodnuta, stejně jako den účinnosti smlouvy. F. n. m. ČR byl tudíž oprávněn kupní smlouvu se žalobcem uzavřít, neboť předmětné nemovitosti měl ve správě již od 30. 6. 1995 (§ 11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb.). Rozhodnutí OÚ v Ch. ze dne 16. 2. 1990, jímž se tento privatizovaný majetek převádí na F. n. m. ČR, na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit, neboť se jedná o akt nicotný, a skutečnost, že záznam o vlastnickém právu žalobce k tomuto majetku byl v katastru nemovitostí proveden až později, je bez právního významu (§ 7 zák. č. 265/1992 Sb.). Dále krajský soud s poukazem na ust. § 45 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. dovodil, že nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor předmětné lékárny, kterou žalované uzavřely s Lékárenskou službou v Ch., zanikla ke dni 30. 6. 1995, kdy tato příspěvková organizace byla zrušena, a to bez ohledu na to, kdy měl nájemní poměr uzavřený na dobu určitou skončit. Nelze proto na daný případ aplikovat ust. § 676 obč. zák., neboť zák. č. 92/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Z toho důvodu není právně významná ani skutečnost, že Okresní úřad v Ch. jako zakladatel Lékárenské služby v Ch. i po jejím zrušení nadále přijímal od žalovaných nájem z provozu lékárny až do ledna 1998 včetně. Z hlediska příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaných a vznikem škody žalobci za měsíc březen 1998 odvolací soud dovodil, že neuvolnění prostor lékárny ze strany žalovaných bylo prvořadou a rozhodující překážkou pro zahájení provozu lékárny žalobcem. Ten sice neprokázal, že měl odbornou způsobilost pro provozování lékárenské živnosti, avšak tento nedostatek bylo možno nahradit odborným zástupcem či zaměstnancem, a tuto funkci mohla zastávat i žalobcova manželka. Protože v řízení vyšlo najevo, že žalobce v tomto ohledu během února 1998 spolu s požadavkem na uvolnění lékárny jednal, nelze existenci příčinné souvislosti vyloučit. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku znalkyně Ing. M., jestliže jej vzal za základ pro určení zisku, kterého žalobce mohl při provozu předmětné lékárny v měsíci březnu 1998 dosáhnout, a v této souvislosti zdůraznil, že za stavu, kdy žalované odmítly znalkyni poskytnout jakoukoliv součinnost při zjištění výsledků hospodaření dosažených jimi v tomto měsíci v předmětné lékárně, bylo při určení výše zisku ušlého žalobci nutno vycházet ze zisků dosažených v jiných lékárnách, které jsou srovnatelné co do místního osídlení a sociálního založení obyvatelstva.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o nákladech řízení podaly žalované dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), § 241a odst. 3 o. s. ř. Především namítají, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k procesní vadě, kterou při svém rozhodnutí nenapravil ani odvolací soud, spočívající v tom, že závěry znaleckého posudku jsou založeny na listinných důkazech týkajících se podnikání žalobcovy manželky a na dalších informacích majících původ mimo dané řízení, jež se však nestaly předmětem dokazování, a žalobce je ani netvrdil. Podaný znalecký posudek proto nelze považovat za důkaz, jenž by byl v souladu s ust. § 127 o. s. ř., a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zejména pokud vyšel z předpokladu, že žalobce mohl okamžitě zahájit provoz v předmětné, již zaběhnuté, lékárně. Poukazují na to, že žalobce takovou okolnost netvrdil, a nenavrhl ani důkazy o tom, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. obyčejný běh věcí. Podle názoru dovolatelek žalobce nemohl podnikatelskou činnost v předmětné lékárně v březnu 1998 provozovat, neboť pro ni neměl kvalifikační předpoklady ani oprávnění, a pokud tvrdil, že by odpovědného zástupce mohla vykonávat jeho manželka, je i taková možnost vyloučena proto, že sama již lékárny provozuje, a její další zapojení tohoto druhu, byť v pozici odpovědného zástupce, je příslušným zákonným předpisem omezeno. Stejně tak je ničím nepodložený i skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce v únoru 1998 jednal o uvolnění prodejny, aby si zajistil ostatní předpoklady k provozování lékárenské činnosti. Soudy obou stupňů rovněž pominuly, že pro provozování lékárny jsou nezbytné i další předpoklady veřejnoprávního charakteru, např. stanovisko Státního ústavu pro kontrolu léčiv, licence od příslušného stavovského orgánu, správní rozhodnutí Okresního úřadu, a pokud by tyto předpoklady nebyly splněny, jednalo by se o činnost nedovolenou; v takovém případě by však soud nemohl žalobci náhradu ušlého zisku přiznat. Právě o takovou situaci se jedná v daném případě, neboť žalobce netvrdil a neprokázal, že by jakoukoliv legální podnikatelskou činnost mohl v předmětné nemovitosti provozovat. Za tohoto stavu je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobci ušel z provozu lékárny za měsíc březen 1998 zisk, navíc v částce, která byla stanovena v rozporu s ust. § 442 obč. zák. Dále dovolatelky namítají, že právní závěry odvolacího soudu v otázce aktivní legitimace žalobce nejsou správné. Jestliže první privatizační rozhodnutí ohledně předmětných nemovitostí bylo vydáno v roce 1994 a ke dni 30. 6. 1995 byla zrušena Okresní lékárenská služba v Ch., stalo se toto rozhodnutí o privatizaci obsolentním, a k uvedenému datu neexistovalo právně účinné rozhodnutí o privatizaci ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb. Nemohly proto nastat účinky, které tento zákon spojuje se zrušením státní organizace, a nedošlo tudíž ani k přechodu sporné nemovitosti na F. n. m. ČR a nemovitosti zůstaly ve správě Okresního úřadu v Ch.. Ten však nebyl institucí, kterou by bylo možno podřadit pod ust. § 1 zák. č. 92/1991 Sb., a pokud v roce 1996 bylo přijato nové privatizační rozhodnutí, týkalo se majetku, na něž se nevztahovalo. Dále dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval otázkou platnosti a účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, jež je předpokladem přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a že řádně neaplikoval ust. § 43 obč. zák. Nesouhlasí rovněž s interpretací ust. § 676 obč. zák. ve vztahu k ust. § 45 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., a to především proto, že zákon o velké privatizaci nepovažují za zákon speciální ve vztahu k občanskému zákoníku. Podle jejich názoru není zákonný důvod k tomu, aby nabyvatel privatizovaného majetku byl ve výhodnějším právním postavení, než jaké mají jiní účastníci občanskoprávních vztahů. Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné, přezkoumal rozsudek krajského soudu v napadené části podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z chybného posouzení otázky platnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 2. 1998, kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou a na níž pak založil svůj závěr o aktivní legitimaci žalobce ve sporu na náhradu škody (ušlého zisku).

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být proto úspěšná.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 30. 4. 2000, (dále též jen cit. zákon ) upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace nebo majetku státu v užívání organizací, jejichž zřizovatelem jsou obce (dále jen podnik ) nebo který je ve správě P. f. České republiky, včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na tomto podnikání, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (§ 1 odst. 1 cit. zákona). Orgán příslušný k rozhodnutí o privatizaci může rozhodnutím o privatizaci změnit podmínky, rozsah a způsob privatizace obsažený v návrhu privatizačního projektu (§ 10 odst. 6 cit. zákona). Podle § 11 odst. 2 tohoto zákona dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku podniku přechází privatizovaný majetek na F. n. m. ČR (dále jen Fond ). V souladu s rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému F. n. m. (§ 11 odst. 1 cit. zákona). Prodej privatizovaného majetku uskutečňuje Fond na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě (§ 14 odst. 1 cit. zákona). Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu nemovitého majetku do obchodní společnosti dnem vzniku této společnosti nebo ve veřejné dražbě příklepem licitátora, s výjimkou případů upravených zvláštním předpisem. Do katastru nemovitostí se v těchto případech provádí zápis záznamem (§ 19 odst. 3 cit. zákona).

V posuzované věci bylo zjištěno, že usnesením Vlády ČR ze dne 23. 3. 1994 bylo rozhodnuto o schválení privatizačního projektu č. 31171 o privatizaci majetku ČR, k němuž měla právo hospodaření Lékárenská služba v Ch., že rozhodnutím zakladatele Okresního úřadu v Ch. ze dne 20. 2. 1995 byly dnem 30. 6. 1995 zrušeny Lékárenské služby v Ch. a že dne 6. 9. 1996 vydalo Ministerstvo financí ČR rozhodnutí o privatizaci majetku státu Lékárenské služby Ch. lékárny ve V. ul. 22 v Ch. metodou veřejné soutěže, jímž F. n. m. bylo uloženo zabezpečit podmínky privatizace zařízení kategorie A ve smyslu usnesení Vlády ČR ze dne 24. 3. 1993. Ze smlouvy č. Z/039/98 o prodeji privatizovaného majetku - zdravotnického zařízení kategorie A, která byla uzavřena podle zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění, (jejíž součástí je dohoda o zajištění závazků a smlouva o zřízení předkupního práva) mezi F. n. m. ČR jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, vyplývá, že jejím předmětem byl privatizovaný majetek Okresního úřadu v Ch., dříve zdravotnického zařízení Lékárenské služby Ch., V. 22 - nemovitý a movitý majetek (bez zásob); tato smlouva nabyla podle ujednání v ní obsaženém účinnosti dne 1. 2. 1998, kdy byla podepsána prodávajícím poté, co byla podepsána kupujícím (čl. VI. bod 1.).

Námitka dovolatelek, že žalobce se na základě smlouvy o prodeji předmětného privatizovaného majetku nestal jeho vlastníkem z důvodu, že tento majetek nepřešel na F. n. m. ČR, a tudíž se na něj nevztahoval zákon č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2000, je nesprávný. Privatizace majetku státu, k němuž měla právo hospodaření Lékárenská služba v Ch., byla schválena již usnesením Vlády ČR ze dne 23. 3. 1994 a rozhodnutí MF ČR ze dne 6. 9. 1996 o privatizaci předmětného majetku metodou veřejné soutěže z tohoto rozhodnutí vlády vycházelo a byl jím jen změněn způsob privatizace. Jestliže ke dni 30. 6. 1995 byla rozhodnutím zakladatele Okresního úřadu v Ch. ze dne 20. 2. 1995 Lékárenská služba v Ch. zrušena, přešel dnem jejího zrušení privatizovaný majetek na F. n. m. ČR (§ 11 odst. 2 cit. zákona), který byl oprávněn s ním disponovat, jak mu to ostatně bylo uloženo rozhodnutím MF ČR ze dne 6. 9. 1996. Uvedená rozhodnutí o privatizaci nepodléhají přezkoumání soudem (§ 10 odst. 3 cit. zákona). Otázkou platnosti smlouvy ze dne 1. 2. 1998 se odvolací soud zabýval nejen v napadeném rozhodnutí, ale již ve svém usnesení ze dne 5. 11. 1999, č. j. 11 Co 307/99 - 37, jímž byl dřívější rozsudek okresního soudu zrušen; správně dovodil, že tato smlouva byla uzavřena v souladu s citovaným zákonem a že účinnosti nabyla dne 1. 2. 1998 tak, jak bylo účastníky ujednáno.



Pokud pak odvolací soud vyšel z právního názoru, že právo žalovaných užívat předmětný majetek podle uzavřené nájemní smlouvy ze dne 29. 3. 1995, byla-li platně uzavřena, zanikl ke dni 30. 6. 1995, kdy Lékárenská služba byla zrušena, je i v tomto ohledu s ním třeba souhlasit, neboť je plně v souladu s ust. § 45 odst. 3 cit. zákona, z něhož vyplývá, že pokud nájemní smlouvy a jiné smlouvy o užívání majetku uvedeného v § 1 odst. 1 cit. zákona byly uzavřeny na dobu delší než do dne zrušení podniku bez likvidace (nebo vynětí části majetku podniku podle § 11 odst. 1), zaniká právo užívat majetek dnem zrušení podniku bez likvidace (nebo dnem vynětí části majetku podniku), což neplatí jen ohledně smluv o nájmu nebytového prostoru, na jejichž uzavření vzniklo právo podle zvláštního předpisu (zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a smluv o nájmu bytů. I v případě, že nájemní smlouva je platným právním úkonem, neměly žalované po uvedeném datu k užívání nebytových prostor lékárny v objektu ve V. ul. 22 v Ch. žádné zákonem uznané právo, a jejich povinností proto bylo tyto prostory vyklidit, jak je k tomu žalobce, který k nim měl jako jejich vlastník všechna vlastnická práva (§ 123 obč. zák., dle kterého vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním), vyzval (ústně v únoru 1998 a posléze dopisem ze dne 12. 3. 1998).

Dovolací soud se z uvedených důvodů ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobce se dnem 1. 2. 1998 stal vlastníkem předmětných nemovitostí, a je tudíž aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu ušlého zisku z předpokládaného podnikání v oboru lékárenské péče v předmětné nemovitosti, a že žalované ji v březnu 1998 užívaly bez právního důvodu.

Z hlediska splnění dalších předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu podle § 420 obč. zák. vycházel odvolací soud z názoru, že i když žalobce neprokázal (a ani netvrdil), že měl živnostenské oprávnění a že splňoval odborné kvalifikační předpoklady pro provozování lékárenské činnosti z hlediska zdravotních předpisů, nelze příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovanými uvolnit předmět nájmu a vznikem ztráty na zisku žalobce za březen 1998 vyloučit, neboť nedostatek žalobcovy odborné způsobilosti bylo možno nahradit odborně způsobilou osobou v zaměstnaneckém nebo jiném obdobném poměru, kteroužto funkci mohla zastávat i žalobcova manželka, a nelze mu ani vytýkat, že neuzavřel smlouvy na dodávku zboží pro prodej, neboť nebyly-li mu k tomu žalovanými uvolněny potřebné prostory v lékárně, neměl zboží kde uskladnit. Na základě toho pak krajský soud dovodil, že neuvolnění prodejních prostorů ze strany žalovaných bylo prvořadou a rozhodující překážkou zahájení provozu lékárny v březnu 1998, neboť v tomto směru žalobce během února 1998 jednal spolu s požadavkem na uvolnění prodejny. S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.

Podmínky a rozsah poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních, včetně péče lékárenské, kterou žalobce hodlal v předmětné lékárně uskutečňovat a k jejímuž poskytování se zavázal smlouvou o prodeji privatizovaného majetku, upravuje zákon č. 160/1992 Sb., o poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních, (v rozhodné době ve znění zák. č. 161/1993 Sb.), a nikoliv živnostenský zákon, jak se odvolací soud mylně domnívá (srov. § 3 odst. 2 písm. a) zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném do 31. 12. 1998). Oprávnění k provozování zdravotní péče v těchto zařízeních vzniká podle tohoto zákona rozhodnutím o registraci okresního úřadu příslušného podle místa provozování nestátního zařízení (§ 8 odst. 1) a je-li provozovatelem zařízení fyzická osoba, musí splňovat podmínky registrace uvedené v ust. § 9 odst. 1 tohoto zákona, mezi něž mimo jiné náleží též odborná způsobilost podle § 6 zákona odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče. Pokud je provozovatelem zařízení právnická osoba nebo fyzická osoba, která nemá odbornou způsobilost podle § 6 odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízení, je povinna ustanovit odborného zástupce, který musí splňovat podmínky uvedené v odst. 1 a musí být v pracovním poměru nebo v obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli nestátního zařízení, pokud není společníkem obchodní společnosti, která je provozovatelem, a odpovídá za odborné vedení nestátního zařízení (odst. 2 tohoto ustanovení). Náležitosti žádosti o registraci stanoví ust. § 10 odst. 2 tohoto zákona, k níž provozovatel nestátního zařízení je povinen připojit doklady uvedené v odst. 3 pod písm. a) a e) zákona, mezi něž náleží zejména osvědčení stavovské profesní organizace ustavené zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, kladný závazný posudek příslušného orgánu hygienické služby ke zřízení a provozování nestátního zařízení, souhlas Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jde-li o provozování lékárny nebo výdejny prostředků zdravotnické techniky a výpis z rejstříku trestů (odst. 3 tohoto ustanovení). Je-li provozovatelem právnická osoba nebo fyzická osoba uvedená v § 9 odst. 2, týkají se doklady uvedené v odstavci 3 písm. a) nebo b), jakož i písmenech c) a i) jejího odborného zástupce. Na rozhodování podle tohoto zákona se vztahují obecné předpisy o správním řízení, jimiž se řídí i rozhodování podle § 10 odst. 3 písm. b), e), f) a g) (§ 18 cit. zákona).

Je třeba přisvědčit námitce dovolatelek, že k tomu, aby žalobci škoda ve formě ušlého zisku za požadované období vznikla, musel by prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy v daném případě k tomu, aby lékárenskou péči mohl v předmětné lékárně od 1. 3. 1998 či od pozdějšího data v tomto měsíci poskytovat (ať již sám či prostřednictvím odborného zástupce). I když žalované porušily svoji právní povinnost tím, že od 1. 3. 1998 předmětnou lékárnu nevyklidily, přestože byly žalobcem v únoru 1998 ústně (a posléze dopisem ze dne 12. 3. 1998) vyzvány, ušel by žalobci zisk z provozování lékárenské péče pouze tehdy, bylo-li by mu k jeho žádosti vydáno rozhodnutí o registraci příslušného okresního úřadu podle zákona č. 160/1992, ve znění zák. č. 161/1993 Sb., na jehož základě by byl oprávněn lékárenskou péči v předmětné lékárně poskytovat. Těmito zákonnými předpoklady se však odvolací soud nezabýval a jeho závěr, že žalobci v březnu 1998 ušel zisk z podnikání tak není podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem krajského soudu, že i když žalobce neměl v březnu 1998 zajištěny uvedené zákonné předpoklady k provozování lékárenské péče, nelze příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaných a vznikem ztráty na zisku žalobci vyloučit, neboť žalobci by škoda ve formě ušlého zisku vznikla jen v případě, že jej mohl oprávněně dosáhnout; je tedy zřejmé, že odvolací soud nesprávně zaměnil otázku příčinné souvislosti s otázkou samotného vzniku škody žalobci.

Teprve poté, co bude najisto postaveno, zda a popř. od kdy žalobci v březnu 1998 zisk z předpokládaného poskytování lékárenské péče v předmětné lékárně ušel, bude se soud zabývat jeho výší.

Protože odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z nesprávného právního názoru, je dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a ve výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu