25 Cdo 1416/2008
Datum rozhodnutí: 27.07.2010
Dotčené předpisy: § 444 obč. zák., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 1416/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovaným 1) V. Š. , a 2) T. Š. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČ: 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 228/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2007, č.j. 68 Co 330/2007-160, 68 Co 171/2007, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. ledna 2007, č.j. 23 C 228/2004-134, ve spojení s doplňujícím usnesení téhož soudu ze dne 11. února 2007, č.j. 23 C 228/2004-138, a ze dne 26. června 2007, č.j. 23 C 228/2004-151, zastavil řízení ohledně částek 29.040,- Kč na bolestném, 162.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 11.000,- Kč za odtah motorového vozidla, 4.000,- Kč za znalečné, 4.700,- Kč za léky, 5.197,- Kč za rotoped a 10.080,- Kč za výpomoc v domácnosti, žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 270.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 10.436,- Kč na nákladech výživy, 5.500,- Kč na věcné škodě, 22.667,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 35.000,- Kč na ušlém výdělku a úroky z prodlení. Žalobu zamítl ohledně částek 1.188.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 3.564,- Kč na nákladech výživy, 13.500,- Kč na věcné škodě a 22.418,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví při dopravní nehodě zaviněné žalovanou dne 7. 2. 2003 při řízení automobilu ve vlastnictví prvního žalovaného. Žalobkyně při nehodě utrpěla těžké zranění pravé dolní končetiny s následným středně těžkým omezením hybnosti pravého kolena, lehkým omezením hybnosti páteře a koloidními jizvami. V důsledku úrazu je výrazně omezena při pohybu, snížila se její možnost zapojení do kulturního a společenského života, po úrazu byla nucena obstarat si rehabilitační pomůcky a zvýšit náklady na svou výživu za účelem urychlení pooperační rekonvalescence, vznikla jí též věcná škoda v souvislosti s odtahem vozidla po nehodě a zničením oblečení, jež měla na sobě, a došlo u ní ke ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, jakož i proto, že nemohla začít vykonávat sjednanou lépe placenou práci. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V důsledku nehody je žalobkyně poměrně rozsáhle omezena v každodenním životě a běžných činnostech, nikoliv však takovou měrou, že by byla vyřazena z běžného života. Náhradu za ztížení společenského uplatnění shledal soud opodstatněnou ve výši čtyřnásobku bodového ohodnocení (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a s ohledem na již vyplacený 1,5 násobek náhrady jí přiznal 270.000,- Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku soud přiznal žalobkyni 22.667,- Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla od 7. 2. 2003 do 31. 12. 2003 v pracovní neschopnosti, a podle platně sjednané změny pracovní smlouvy na dobu neurčitou měl žalobkyni náležet hrubý plat ve výši 10.000,- Kč měsíčně, proto za období březen 2003 až prosinec 2003 činí náhrada ušlého zisku 35.000,- Kč.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2007, č.j. 68 Co 330/2007-160, 68 Co 171/2007, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě jsou předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to zejména s ohledem na věk žalobkyně 30 let v době úrazu a na rozsah jejích omezení v každodenním životě. Na druhé straně vzal v úvahu, že žalobkyně je zásadně schopna běžného života, nesnížila se její pracovní schopnost ani nenastala invalidita. Odpovídajícím odškodněním za ztížení společenského uplatnění odvolací soud shledal zvýšení odškodnění provedené soudem prvního stupně a přisvědčil jeho závěrům ohledně výše náhrady věcné škody, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, příspěvku na výživu a náhrady ušlého zisku.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázka výše náhrady je řešena soudy rozdílně, subjektivně a náhodně. Namítá, že čtyřnásobek náhrady za ztížení společenského uplatnění neodpovídá provedeným důkazům ani závažným následkům poškození zdraví, jež utrpěla v mladém věku. Před dopravní nehodou vedla aktivní život odpovídající jejímu věku, zatímco nyní a do budoucna je značně omezena i v běžných činnostech a svou práci je schopna vykonávat jen se zvýšeným vypětím. Dovozuje, že na danou věc je třeba nahlížet i z toho pohledu, že za žalované bude náhradu hradit pojišťovna, jejíž majetek je ve srovnání s požadovanou náhradou závratný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. září 2007, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání v části, jež směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně příspěvku na výživu 3.564,- Kč a náhrady věcné škody 13.500,- Kč, není přípustné. Přípustnost je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Odvolací soud sice potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval však o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Byť se jednotlivé dílčí nároky odvíjejí od téže škodné události, mají odlišnou povahu; jde o samostatné nároky, u nichž se přípustnost dovolání posuzuje ve vztahu ke každému z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, jež má význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku neodpovídá provedeným důkazům, uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je-li zvažována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu otázkou zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by zakládala přípustnost dovolání.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v problematice mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, tedy v otázce aplikace ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Její výhrady směřují k tomu, že odvolacím soudem přiznané odškodnění je nepřiměřeně nízké s ohledem na trvalé následky úrazu pro další život dovolatelky a vzhledem k majetku, jímž disponuje pojišťovna, z jejíchž prostředků bude náhrada vyplácena.

Úvaha soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození. Skutková zjištění o tom, nakolik jsou v důsledku trvalého poškození zdraví omezeny či zcela ztraceny předchozí možnosti poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti, jsou podkladem pro stanovení dalšího zvýšení odškodnění nad základní výměru. Odvolací soud po právní stránce posuzoval uplatněný nárok z uvedených hledisek a jeho úvaha o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění respektuje i zásadu přiměřenosti. Odvolací soud přihlížel k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně, jež souvisejí s následky úrazu utrpěného při nehodě, a při stanovení rozsahu zvýšení uvážil, jak následky zranění žalobkyně konkrétně zasáhly do jejího života vzhledem k jejímu věku a nakolik jsou její možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jejího společenského, sportovního, profesního i jiného uplatnění. Řídil se tedy zákonnými hledisky a dovolatelce nelze přisvědčit, že by odvolací soud měl do rámce svých úvah zahrnout porovnání výše odškodnění s majetkem, jímž disponuje pojišťovna, z jejíchž prostředků se náhrada vyplácí. Výše nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění se neodvíjí od výše majetku toho, kdo náhradu vyplácí, nýbrž rozhodující je porovnání úrovně kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění.

Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při úvaze o zvýšení základního odškodnění, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, nejedná se o nesprávný právní názor a tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání proti němu lze proto zvažovat výlučně z hlediska ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nevyplývá z § 237 o. s. ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu věc sama srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod č. 61) a není založena ani ustanoveními § 238, § 238a či § 239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se jím mohl věcně zabývat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo, avšak vyjádření žalovaných k dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2010

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu