25 Cdo 1416/2006
Datum rozhodnutí: 27.11.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1416/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. R. S., zastoupenému advokátem, o 2.269.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 70/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2005, č. j. 11 Co 816/2004-152, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3. 8. 2004, č. j. 26 C 70/2003-108, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. 10. 2004, č. j. 26 C 70/2003-117, a ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2005, č. j. 26 C 70/2003-157, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 14. 3. 2003 do zaplacení, ohledně dalších požadovaných částek a úroků z prodlení řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 3. 3. 1997 sepsal žalovaný jako advokát na základě požadavků a pokynů svého klienta D. H. smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, která ji zajišťovala, věřitelem ze smlouvy o půjčce a zároveň i zástavním věřitelem ze zástavní smlouvy byl žalobce. Obě smlouvy jsou předmětem řízení u soudu, byla zpochybněna jejich platnost, neboť jejich obsah neodpovídal tomu, co skutečně strany zamýšlely, a část jejich ujednání byla v rozporu s dobrými mravy; řízení ve věci platnosti smluv nebylo zatím skončeno. Podle smlouvy o půjčce měl žalobce půjčit D. H. 3.250.000,- Kč, ve skutečnosti mu půjčil pouze 2.500.000,- Kč a zbylá částka 750.000,- Kč měla představovat odměnu za poskytnutí půjčky, když jiné úroky sjednány nebyly. Protože dlužník D. H. žalobci řádně půjčku nesplácel, byl nemajetný a ve výkonu trestu, žalobce požadoval na žalovaném advokátovi náhradu škody, kterou mu žalovaný způsobil sepsáním neplatné zástavní smlouvy, čímž mu znemožnil uspokojení pohledávky ze zástavy. V průběhu řízení změnil svá žalobní tvrzení a požadoval zaplacení pouze částky 1.000.000,- Kč z důvodu, že žalovaný při sepisu smlouvy o půjčce musel vědět, že smluvní pokuta ve sjednané výši je neplatná, a že bylo jeho povinností žalobce na to upozornit. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným nebyl žádný závazkový právní vztah, když žalobce nebyl klientem žalovaného, nýbrž pouze jednou stranou smluv, které žalovaný jako advokát připravil pro svého klienta D. H., a nebyl ve vztahu k žalobci vázán povinnostmi dle zákona o advokacii. Soud zvažoval odpovědnost žalovaného i z hlediska § 420 obč. zák., a protože žalovaný neměl vůči žalobci žádnou poučovací či jinou povinnost a nebyl s ním v žádném závazkovém vztahu, dovodil, že žalovaný žádnou právní povinnost vůči němu neporušil. Není tedy dán jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, soud shledal důvodnou s ohledem na to, že k tvrzenému jednání žalovaného došlo v březnu 1997 a žaloba byla podána u soudu 14. 3. 2003, proto je nárok ve smyslu ust. § 106 odst. 2 obč. zák. promlčen.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 11 Co 816/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. vyjma výroku o částečném zastavení řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že mezi účastníky se jedná o vztah občanskoprávní a že nárok je promlčen. Řízení bylo zahájeno dne 14. 3. 2003, v jeho průběhu (konkrétně u jednání dne 3. 8. 2004) žalobce změnil svá žalobní tvrzení a začal uplatňovat nárok na náhradu škody, kterou mu měl žalovaný způsobit dne 3. 3. 1997 sepisem neplatné smlouvy o půjčce. Protože se nejedná o škodu způsobenou úmyslně (žádné takové skutečnosti nebyly žalobcem ani tvrzeny), právo na náhradu škody se podle § 106 odst. 2 obč. zák. promlčí nejpozději za tři roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; k promlčení tedy došlo nejpozději 3. 3. 2000. Žalobce však nemohl být s podanou žalobou úspěšný, ani pokud by právo promlčeno nebylo. Odpovědnost žalovaného vůči žalobci nelze v dané věci posuzovat podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť tento zákon upravuje odpovědnost advokáta vůči jeho klientovi a nestanoví odpovědnost advokáta vůči třetím osobám, a s ohledem na výsledky řízení, z nichž nevyplývá, že by měl žalovaný jakoukoliv informaci o tom, že předmětem půjčky byla částka o 750.000,- Kč nižší a že tato částka představuje smluvené úroky, nejsou splněny ani předpoklady, které občanský zákoník pro vznik odpovědnosti požaduje (§ 415, § 420), a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi sepisem předmětné smlouvy o půjčce a tvrzeným vznikem škody, nehledě k tomu, že žalobce se na smlouvě o půjčce, která je dvojstranným právním úkonem, též podílel.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázky, které nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká, že na správně zjištěný skutkový stav sice použil správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Namítá, že po změně žaloby mu soud prvního stupně neumožnil jakékoliv dokazování a řízení ukončil. Uvádí, že jako podmínku poskytnutí půjčky požadoval, aby smlouvu o půjčce sepsal advokát, a pokud žalovaný sepsal smlouvu o půjčce s nezákonnými dohodami, musí jako advokát nést odpovědnost nejen vůči svému klientovi, ale vůči všem účastníkům smlouvy. V opačném případě by mohl advokát porušovat zákon ve prospěch svého klienta bez jakýchkoliv následků. Žalovaný tvrdil, že o dohodnutém úroku nic neví, avšak za prokázanou škodu lze považovat dohodnutou (ve smlouvě uvedenou) smluvní pokutu, jejíž část do výše 30% ročního úroku by nebyla v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dovozuje, že škoda byla způsobena úmyslně, a tudíž nárok není promlčen, neboť žalovaný vzhledem ke své kvalifikaci musel vědět, že výše dohodnutého úroku a smluvní pokuty je nezákonná. Žalobce se o škodě dozvěděl teprve dne 31. 1. 2003, kdy mu byl doručen rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 419/2002. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by se spolupodílel na vzniku škody, smlouvu sepisoval za úplatu advokát, a proto byla na něho přenesena odpovědnost, a nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci, tak z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Pokud žalobce v dovolání popisuje okolnosti uzavírání obou smluv a způsob, jakým postupoval advokát při jejich vypracování, a uvádí další skutečnosti o vzniku tvrzené škody, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež by založila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, zakládají dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). Rovněž námitka, že žalovaný jednal úmyslně, je námitkou proti skutkovým závěrům soudu, jejíž uplatnění je podle § 237 odst. 1 písm. c) vyloučeno.


Výtky žalobce, že soud neprovedl další dokazování a řízení ukončil , mohou představovat dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).


Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných, nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí jednak na závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. pro chybějící příčinnou souvislost mezi vypracováním smlouvy o půjčce a vznikem tvrzené škody, a jednak na závěru o promlčení uplatněného nároku. Své rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku založil tedy současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky promlčení, předložené dovolacímu přezkumu, se v poměrech dovolatele nemůže projevit, neboť jeho postavení vůči druhé straně sporu zůstane nezměněno. Sama okolnost, zda jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, obstojí či nikoliv, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod obstojí proto, že jeho správnost nebyla přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním napaden. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 17/98, popř. rozsudek NS ČR ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 2104/2005). Vzhledem k tomu, že soud je vázán dovolacími důvody a žalobce v dovolání nenapadá závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti, je zřejmé, že ani posouzení důvodnosti námitek, týkajících se promlčení, by nemohlo přinést pro dovolatele příznivější výsledek. Totéž platí i pro otázku spoluodpovědnosti žalobce podle § 441 obč. zák.


Vzhledem k tomu, že právní otázky předložené dovolacímu soudu nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je dovolací soud odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. listopadu 2007


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu